K nápravě věcí lidských potřebujeme jak jiné otázky, tak docela jiný způsob (po)rození, výchovy a vzdělávání. Pro své čtenářsky líné Čechy jsem sestavovával desatera. Každé je samo o sobě výzvou ke zpomalení a k postupné vědomé realizaci předávaného poselství (v některých duchovních tradicích se tomu říká spíše realizace individuálního bytí). Každý bod desatera je jako zdánlivě srozumitelný kóan, a zároveň instrukce, jak se dostat k řešení. Systematičnost a abstraktnost desater, jakýsi ze-nový návod na (vy)školení a použití (ze)nového člověka, je spíše mužskou doménou, ale dnešní školy a akademická pravidla vzdělání nutí i mužsky vzdělané a stále častěji se tak i chovající ženské mozky myslet spíše logicky než intuitivně – právě desatera i jim pomohou (pro)pojit matrixově zkreslený běžný svět ideálů se světem pravé, přestože hormonálně ovlivňované, takže přirozené skutečnosti ukrytého ženství. Tohle čtení je jen pozvánkou k jakémusi mentálnímu cvičení, kdy je mysl cele ponořena do pozitivních modů, a tedy zpozitivňuje.
V jednom antikvariátu v Tokiu jsem v roce 1979 objevil knihu o mandalách, jejímiž přílohami byly dvě moderní mandaly. Tušil jsem, že to stojí za to koupit, a nechal jsem si od majitele obchůdku lámanou angličtinou pro jistotu vysvětlit, o co jde. Jedna mandala abstraktními pojmy založenými na tisíciletém učení o buddhistických symbolech znázorňovala současný svět, ve kterém existuje jen jedna použitelná a ověřená teorie probuzení a několik jejích vykladačů (duchovních mistrů, kteří se snažili předat poselství Buddhy), jinak se ostatní chovají jako zvířátka v kole nekonečných převtělení samsáry. Druhá mandala znázorňovala, k mému úžasu, budoucí svět, ve kterém budou všichni lidé na světě osvícení… Ufff, ani jsem nedýchal a nechal (a dokud jsem mandalu nedaroval potřebnějšímu, nechával) myšlenky rozproudit na buddhistický a tedy na výsost slzavě šťastný špacír. Protože Cesta je i zde důležitější než cíl, a půlhodinka denně nad takovou mandalou (rozuměj: půlhodinka velmi pozitivního tréninku) by mohla začít měnit svět.
Ano, v ideálním případě platí buddhovské každý vědomý tvor je vrozeně osvícený (přesněji přeloženo, má buddhovství), ale realita hladomorů, nemocí, válek, druhové agresivity a dnes rostoucího blahobytu na jedné, a rozevírajících se nůžek co se týká možností padat a dobrovolně skákat do pastí zábavy a spotřeby dnešního individua na druhé straně, dělá své: buddhů je stále pomálu. Roste sice počet těch, kteří (ze zdravotních i duchovních důvodů) meditují, a někteří i dosáhli jakési formy osvícení (v jaksi kapesním provedení, Japonci mu říkají vhled, kenšo). Jenže Západ neustále omezuje možnosti svých příslušníků jak špatným porodem, tak blahobytem (není proč se snažit): znáte to, člověk podává vrcholné výkony spíše když strádá. Navíc, pro těch několik procent aktivních hledajících v každé generaci je poselství osvícení, respektive buddhistické nauky a Cesty, většinou ztraceno v několikerých špatných překladech. A dnes i duchovní mistři občas snadno podlehnout mámení úspěchu (nestačí jim jeden klášter, stávají se funkcionáři, a na Západě pak spisovateli a obdivovanými mediálními hvězdami).
V zásadě je každý jazyk past, na což přišli i evropští myslitelé… před sto lety na to narazil Krišnamurti, jehož si západní intelektuálové, ovlivnění knižním buddhismem a lamaismem, vybrali jako (indickou) reinkarnaci osvícené bytosti: zcela v rámci indického pochopení nirvány Zápaďanům celkem po pravdě tvrdil, že každý člověk už má buddhovství vrozené, ale Zápaďané to pochopili tak, že nemusí cvičit (tělo a mysl). A za druhé, mnohé je ztraceno v kulturních a dobových nedorozuměních a, opakuji, ve špatných překladech (už ve druhé a pak třetí generaci je smysl poselství toho kterého osvíceného pokrouceno, interpretováno oslavně či zcela mylně).
O to je důležitější využívat dávných, leč osvědčených, protože univerzálně fungujících metod (hara, meditace, kóany, a v případě tibetské cesty i hlasu a zvuku). Ne náhodou funguje i na nás Evropany zazen, a zároveň mantry a meditace prací a další metody (rozhodující je přitom úmysl). Novicové např. v Japonsku nebo Číně záměrně nedostávají instrukce, je na nich, aby spíše odkoukali co a jak. O to je dnes důležitější i postupná transformace původního japonského (a čínského) zenu (chcete-li buddhismu), kdy v první generaci je nějaký ten autentický Ind (guru)či Japonec (roši) důležitý, ale v té další už lépe funguje nějaký Evropan (to byl i případ Kanaďana P. Kapleaua), tedy ustavení a pak (vy)budování polské či americké nebo dokonce snad české verze praktické formy nauky. Ukazuje se, že stejně jako akupunktura a placebo, fungují i v duševní či zenové praxi vyzkoušené poznatky vrcholových sportovců: rozhodující je nejen úmysl, ale především hlava. Tedy nastavení psychiky a vytrvalý morální a mentální trénink rozhoduje, jak a jestli bude fungovat lék, dieta, vztah, ale i zen. Dle mé životní zkušenosti je totiž nejefektivnější metodou změny programu myšlení člověka právě zenový buddhismus. Proto předávám dál…
Praktičtěji a globálněji naznačeno: v rámci semináře vedeného Rupertem Sheldrakem v roce 1990 jsme např. měli vymyslet něco, co by změnilo svět. A ne jen proklamativního, ale praktického. A tak jsem navrhl, aby při UNESCO fungovala komise, která by jednou za rok udělila cenu třeba dvaceti milionů dolarů prokazatelně osvíceným lidem (to už se dá, např. ve funkční magnetické rezonanci, ověřit a prokázat). Jaká je nejsilnější lidská motivace? Peníze. Už vidím všechny ty Klause, Mečiary, Zemany a Trumpy a další stále málo hlazené a neukojitelné miliardáře, byrokraty a politiky, jak usilovně meditují… a pokud se to některým i podaří, jak dosáhnou osvícení: jsem si jist, že by svou odměnu investovali rozumně a soucitně osvíceně…
Zvěst o možnosti osvícení (nebo probuzení z iluzí) jsem se (coby původně impulzivní, uspěchaný, zakomplexovaný brýlatý naiva) snažil v českém provedení předávat dál i tady a teď, ve světě a ve státě, který zdaleka není dokonalý, ale ve kterém se nadále rodí kluci a holky, kteří se (díky evoluci) po pubertě bláznivě zamilují a pak budou vychovávat další (snad přirozeně a optimálně porozené) malé buddhy… kteří se, doufejme, naučí trpělivě a umanutě trénovat a myslet dobro, dělat a šířit dobro (o zlo a katastrofy se postará příroda, napravovat bude pořád co). A kteří dosáhnou vnitřní i vnější svobody (což ovšem není možnost volit mezi čtyřmi druhy margarínů nebo třemi politiky, které nadiktují politické strany, ale ani mezi tím, o čem káží feministky nebo genderové docentky či dokonce seminářové bohyně).
Chtít od populace, která se ani po tisíciletích nedokáže poučit od jiných kultur, a nepřišla na (a dnes již odmítá vidět) základní chyby a omyly, které dělá ve způsobu, jakým rodí své další generace, která i proto stále vychovává trestem a vězením (dětí ve školách a tvořivých lidí v továrnách), a hlavně iluze a chyby ve vztahu mezi ženami a muži… aby se teď jako mávnutím kouzelného proutku rázem změnila, je ale právě takový nesmysl, jako si přečíst o zenu a očekávat probuzení (buddhovství).
Na jaře 1968 na jednom shromáždění spisovatel Jan Procházka řekl: Když se loď potápí, protože má pod čarou ponoru díru velikosti vrat do stodoly, rozumný kapitán neposílá plavčíka natírat stěžeň. Marně se koukám kolem dokola a až na výjimky žádné rozumné kapitány nevidím. Přitom v kterékoliv i chaotické době stačí dbát na klid a mír a čistotu úmyslů uvnitř sebe sama. Také proto jsem znovu sedl za klávesnici a vděčen za možnost nezištně pomáhat druhým sepsal tohle desatero blogů pro věčné, ale doufejme že angažované začátečníky. Návrhy konkrétnějších instrukcí pro netrpělivé, ale zvídavé, jsou ve formě desater stručné a snad ostré jako břitva kóanu… stačí jen začít.
A připomínám, že podrobné popisy nejen zenových metod a cvičení, vedoucích k praktické duchovnosti (a potom přidejte i zazen v nějakém ověřeném centru) jsou již v knize Návod na použití člověka (ke stažení zde). A že tohle všechno nebyl zen, ale opravdu jen čtení o zenu…
Do světa s dary
Bosý a s rozhalenou tunikou žiji mezi lidmi tohoto světa. Mé šaty jsou plné prachu cest, nohy v blátě a popelu stojí, ale já se směji smíchem, který probouzí uschlé stromy a rybám dává radost z čisté vody.
Za mými vraty mne nepozná ani tisíc mudrců. Neviditelná zůstala
krása mé zahrady. Proč bych měl hledat stopy patriarchů ve vánku na obloze, a pít rýžové víno? Navečer se s holí v ruce opilý vracím domů. Bezcílně se toulám po krčmách a tržištích, ale na každém, s kým hovořím, ulpívá lesk nebe.
http://blog.baraka.cz/2009/01/desatero-predpokladu/
http://blog.baraka.cz/2014/07/neuroplasticke-desatero-pro-zacatecniky/
http://blog.baraka.cz/2017/03/desatero-aktivni-sebeobrany/
http://blog.baraka.cz/2015/02/desatero-kdyz-pro-lucie-21-stoleti/
http://blog.baraka.cz/2015/04/desatero-kdyz-skutecneho-muze-21-stoleti/
http://blog.baraka.cz/2009/01/desatero-stastneho-materstvi/
http://blog.baraka.cz/2011/02/desatero-porodni-sily/
P. S.: Zappovský teď tedy i Markův humorný přídavek (děkuji panu Líbalovi na aktualne.cz) vyjadřující stávající společenskou a státní náladu a zmatek, pardon, smutek…
(Šejk Yerbutti bylo jedno nádherné Zappovo album, na obalu Zappa, přičemž název může být a jistě byl myslen jako Shake Your Booty, tedy Trhněte si nohou!)
