Uff. Hřebík, na který zavěsím tohle blogové a především přirozeně-porodní psaní (a osvětu), je už pár let pevně v pomyslné zdi (pod kterou mám už hezkých pár kilogramů hrachu). Ale teď se objevil další článek, který mne znovu vyvázal z nutkání (dnes už dokonale marného, protože bitevní kočky nevidí a neslyší, techniku mrtvých brouků za těch posledních dvacet let natrénovaly dokonale, a podařilo se jiné články o přirozeném porodnictví a o chybách a mýtech toho nemocničního, ale i mou osobu ignorovat podobně jako porodníci) komentovat. Další a další články statečných žen o docela jiných a přirozených možnostech porodů, ale přibývají. Čtěte a divte se, těhotné, a porodníci, zastyďte se, na své tzv. úspěchy (vnucující rodičkám i sobě rutinní a často zbytečné a kontraproduktivní úkony).
Když děťátko vyjde ven i s placentou, vykoukne, je v klidu, dýchá pupečníkem, užívá si to a je v pohodě.“ Ale jakmile se pupečník přestřihne, přijde neklid a trauma. Dítě se najednou musí zprudka nadechnout plícemi, zatímco při napojení na placentu se rozdýchává pomaličku, postupně a pokojně, plíce se rozbalují stejně jako motýlí křídla, říká průkopnicky statečná maminka čtyř dětí, průkopnice (kterou bych směle přiřadil k jiným statečným, o kterých jsem psal před deseti let, zasluhujícím si nějaké vysoké ocenění) nepřestřihávání pupeční šňůry a šetrného zacházení s placentou. Podle ní není přirozené, že dítě u porodu pláče. Tvrdí: Pupečník od placenty odpadne samovolně po 3–9 dnech, až šňůra seschne a ztvrdne. Stejně tak vysychá i placenta. Neexistuje žádný fyziologický důvod placentu odstřihnout… Když placenta vyjde ven, sama vydá dítěti přes pupečník signál o ukončení porodu. Když se přestřihne, žádné hormony o ukončení porodu k dítěti nepřijdou, což způsobuje obrovské komplikace. Pokud se placenta ustřihne, když je ještě napojená na matku, je to prakticky stejné, jako by vám někdo ustřihl ruku,“ komentuje čtyřnásobná máma, a přidává další životně důležité argumenty:
Tím dochází k absolutnímu odpojení těl matky a dítěte. Je tam tedy obrovská ztráta bezpečí a ochrany, ztráta toho, co je malému človíčku nejbližší. Kromě toho ani tělo matky nedostane hormonální vzkaz o ukončení porodu, aby se začalo tvořit mléko v prsou, aby se žena začala zavírat a hojit. Proto dnes mají ženy problémy s rozkojením. Příroda není hloupá, aby dítě vystavovala nebezpečí, že když se narodí, začne hubnout.
Jinými slovy, zatímco porodníci a porodnická tradice a zvyky posledních asi sta let (při vší úctě k jejich snahám byli zvláště ti dnešní porozeni traumaticky, a tedy jsou neschopní přiznat chybu a odvážit se porušit rutinu)ale i tři čtyři generace rodiček si zvykly, že dítě po porodu zhubne, tahle maminka tvrdí něco jiného: V tom nejcitlivějším bodě, když se dítě narodí, porodníci mu vlastně ublíží. Nevědomě, ale ublíží. Troufám si tvrdit, že tak dítě přijde o třetinu krve, a tím i životní energie,“ míní a dodává, že její děti se narodily tříkilové, některé měly i pod tři kila, a přesto se za měsíc dostaly na dvojnásobek. A poznamenává, že lotosové děti jsou výrazně červené, protože mají deci a půl krve navíc, na rozdíl od těch odstřižených, které mají krve i kyslíku míň a jsou většinou bledé nebo fialové.“
Všechno je velmi pravděpodobně jinak, naznačuje: Když porod probíhá přirozeně, ne pod tlakem, vyloučí se oxytocin a žena má tendenci uvolnit čelist, jako při milování, a tím se uvolní i pánev. Když ale ženě řeknou: „Tlačte“ a ona tlačí do čelisti, okamžitě se jí sevře pánev. Takže žena tlačí do něčeho, co se zavírá. A potom to bolí, upozorňuje, a vzpomíná na své porody: Cítila jsem, že přichází ta vlna orgasmu, že se otvírám, a já se pozastavovala nad tím, jestli se stydím, když se na mě dívají. A najednou jsem měla hlavu miminka v ruce…“ Od začátku do konce uběhlo 15 minut.
Téměř dvacet let jsem marně čekával na podobné zprávy z porodů… přirozených, k přírodě, rodičkám i dětem šetrným. Bývalo jich velmi pomálu, teď už jich pomalu ale jistě přibývá. Je to přitom odvěká pravda a moudrost: většina našich potíží je v principu zbytečných a paradoxně snadno a často překvapivě jednoduše řešitelných. Babičky znávaly různé fígle, my už na ně zapomněli. Kdysi jsem tu psal o triku, jak upéct štrúdl pro diabetiky: naklást na těsto připravenou směs z jablek, a tu posolit. Jablka pustí sladkost a jsou lahodná i bez přidaného cukru. Nebo odjinud: bývalý mukl vyprávěl o tom, jak se kdysi jednou na place komunistického lágru klepal zimou a myslel, že umře v mrazu, ale jeho soused mu dal herdu do zad a instruoval: narovnej se. Ale i uvnitř…
Dvacet let píši knihy a blogy (a přednášel jsem) o tom, že porod může a měl by být rychlý, bezbolestný, a nejraději orgasmický (jen to nesmí být v nemocnici, neuspěchaně, s receptem k rodičce a zázraku stvoření. Že těhotenství není nemoc, kterou je třeba léčit krvavou operací. Že i tady platí tzv. sebenaplňující se proroctví, tedy že když se rodička (ale i porodníci) bojí, přijdou komplikace. A naopak, šťastné těhotenství (viz citovaný článek) je předzvěstí šťastně zdravého a běžně bezbolestného porodu. Uff, už je tady svědectví další ženy o tom, že nemocnice-porodnice jsou (pro většinu zdravých a dítě radostně očekávajících žen) mužský vynález a vlastně protimluv a nesmysl.
