Ve školních letech jsem se probouzel z nočních můr (opakovně se mi zdálo, že jdu do sklepa pro uhlí a při zavírání dveří najednou cítím protitlak a dveře nemohu zavřít: něco strašidelného je na druhé straně a hodlá mne chytit) zpocený a s bušícím srdcem. Rozhodl jsem se s tím něco udělat a podařilo se mi to lépe, než jsem mohl očekávat: naučil jsem se těsně před tím, než by mne příšera ve sklepě přemohla, prostě probudit: byl to jenom sen. Po nějaké době jsem se pak na učil se probudit před jakýmkoliv strašidelným okamžikem jakéhokoliv snu. O několik let později, když jsem začal nejprve ze zdravotních důvodů (bolela mne záda) a pak z důvodů duchovních (tehdy se jóga mohla cvičit jen v oddílech tělovýchovných jednot, ale mne zlákala zakázaná možnost cvičit jógu i z důvodů objevení a kultivace sebe sama a duchovnosti), jsem začal cvičit i ve snech.
O další desetiletí později, když jsem v amerických duchovních měsíčnících, posílaných přítelkyněmi z USA, nadšeně čítal rozhovory s americkými protagonisty umění snít (Stephen LaBerge) a jiných u nás naprosto neznámých a zakázaných duchovnostech, a pro přátele je překládal a rozdával a šířil a dával kolovat naťukané na psacím stroji a jinak samizdatově šířené), se mi to hodilo: termín lucidní snění (člověk se naučil umění ve snu si uvědomit, že se mu zdá sen) jsem už znal i v praxi a snil jsem si často a stále pozitivněji. Jednu dobu jsem pak některé své každé ráno zapisované sny na přání vydával (ve čtyřech mezi přáteli a pak bůhvíkde kolujících a dnes tedy, snad až na archívy po StB, ztracených kopiích, protože obsahovaly i mé černobílé ilustrativní fotografie) jako Sny o rocku, Sny o zenu, nebo jenom Sny o duchovnosti (viz také blogy o umění snít http://blog.baraka.cz/2016/01/zase-o-snech/).
Poslední měsíce a roky, již coby důchodce užívající si snění (o to víc, oč méně chodím a regulérně po nocích spím) o sto šest, jsem jako kdy našel: umění snít mi otevřelo dveře do dalších říší a možností užívat si schopností vyčištěného mozku (a rad zkušených snílků a duchovních mistrů let minulých): pravidelně vzpomínám sněním. Čistím se tak od nánosů špíny současné společenské reality (snažím se nesledovat mediální zpravodajství, nekoukat na násilné a zlé filmy, ale jak i veřejnoprávní kanály kanalizují nejen reklamy, ale svévolně porušují časové harmonogramy, a ten který dokumentární či cestopisný film, na který se těším, vysílají klidně o deset minut později, a já tak musím nechtěně shlédnout i nějakou tu ukázku násilí nebo hororových počítačově stvořených ukázek lidského zla, jakoby nestačily neustále opakované a z minulosti googlem vyhledané šoty o povodních, zemětřeseních, tajfunech a dalších přírodních katastrofách). Pokud ale zrovna chytnu ukázku nějaké kostýmové hry z minulých století, rád se chvíli pokochám, protože vím, že se mi nějaká původně negativní příhoda z předešlého dne snově smíchá, a já si užiji barevně kostýmového pozitivního ale snově zpracovaného zážitku tom, že tahle doba sice špiní daleko sofistikovaněji a efektivněji, než kdy předtím (kdo chvíli necvičí, je lapen lupiči bdělého vědomí, a znovu zpitomí), ale dá se vidět a (pomocí hary) nebýt zasažen.
A tak čím víc se realita dobově snaží špinit, tím hezčí a podivněji pozitivní sny mívám. V době, kdy jsme bývali zakázaní, pardon, nepovolovaní, jsem si ve snech užíval ilegálních koncertů. O sametový převrat později, když už se hrát mohlo, ale po nějaké době nadšení přišla doba líných posluchačů, kteří pak už cokoliv odzívávali, jsem například (ve snech!) uprostřed nějaké skladby coby posluchač v sále vstal, začal mručet nebo rytmicky zpívat, a vyprovokoval jevištěm zpitomělé hudebníky a poslušně zglajchšaltované publikum k improvizované sborové meditaci (jen ááá)… a nakonec (v mém barevném a dnešně poučeném, tady zároveň detailním snu) celá Lucerna zněla jako sbor indiánů, bulharských zpěvaček a tibetských mručících mnichů dohromady: všem běhal mráz po zádech a místo teoretizování a vnucování knih o tom, že ta pravá, navíc léčivá, hudba je daleko víc, než nám kdy řekli, jsem učil zážitkem.
Podobně jsem si snil, jak coby náhodný účastník nějakého duchovního festivalu nevydržím řečnickou nudu, vstanu a několika otázkami, příklady z duchovní praxe, a hudebními frázemi nadchnu lidi a spolu začneme šamansky bubnovat, tleskat, vokalizovat svůj cit pro hudební a zároveň duchovní událost: sál začne znít a vše se stane niternou transformující událostí, ne nudným, k usínání provokujícím pokusem toho či onoho ega řečníka či řečnice proslavit se. Teď ve snech radím maminkám, jejichž batole zrovna trucuje, kouzlím úsměvy na jinak sevřeně zamračených a starostmi (nikoliv radostmi) stažených, a proto i unavených rtech maminky, která před sebou trpně tlačí nesmyslně moderní ale nefunkční kočárek s miminkem koukající dopředu (maminka tak nevidí tak jeho radostný úžas z nádhery světa a miminko nevidí maminku), a zvláště rád s radostnými a hlavně obdivnými povzdechy komentuji dvojčátka: To je radosti, co?
Naznačuji, že možností být ryzím, stále čistším člověkem s obrovskými postupně naplňovanými potenciály je opravdu hodně, i teď a tady, po brexitu a Babišovi a v době klimatických změn a tajfunů tu i onde. Jen se musí aktivně začít: snít, koncertovat, naučit se vyhledávat, rozeznávat a číst ty důležité knihy a články (a že jich je, jen se nenechat zaplavit cunami těch povrchních a pestře obrázkových): nepřestávat upozorňovat bezohledně na stanicích tramvají kouřící nikotinové sobce a závisláky (bohužel včetně stále většího počtu žen a dívek). Často holt musím vyrazit odpoledne na Anděl, sednout si na lavičku a kochat se procházejícím davy maminek se smějícími se a svět zkoumajícími batolaty, které je tak snadné podezírat z dokonalosti.
Od doby, kdy jsem před dvaceti lety nasbíral materiály a zkušenosti z konferencí o přirozených porodech, se umím koukat na všelijaké ovčáčky, zemánky, babišáčky a okamurky jako nádherné, jen poněkud pokřiveně narostlé lidské snaživce (bůhví jak traumaticky byli porozeni, jak moc byli coby děti šikanováni, jak moc byli zraňováni). Díky dlouhodobému tréninku mi všechno špinavé rovnou padá proměněné v energii do třetí čakry (do hary), a já automaticky vidím potenciály, ne vnější masku hulvátka (nebo neomylně stádně, ovčansky volícího a v důležitých chvílích vždy spolehlivě mlčícího voliče). Rudým Právem kdysi natrénován, umím nevidět davy hloupých, protože neinformovaných a svou zapšklostí emočně naprogramovaných ignorantů, naopak, všímat si o pozornost si říkajících ekologů, charitativně aktivních nebo jen usmívajících se dobrovolnic pomáhajících důchodcům všech ras, nebo podnikavým mlaďochům prodávajícím těstoviny a hrách do přinesených látkových pytlíků.
Příkladů jak by to mohlo a mělo do nejdříve jít, je stále víc, jen se rozhodnout (rozhodující je úmysl) naučit se naladit na pozitivní a bdělé vnímání. Naznačuji již čtyřicet let, že ten, kdo je neustále naštván na svět a dobu, je pak naštván permanentně a škodí především vlastnímu zdraví (jeho mozek má tendenci jet po trénovanější koleji a promítá pak na monitor mysli automaticky to jen negativní a pošpiněné). Naopak, pokud ale přehodí a pak automaticky přehazuje výhybku na plus, natrénuje mysl a pozornost na vše to pozitivní, co se kolem děje.
Jinými slovy, o dvouměsíční cestě do Japonska a zenového kláštera jsem před rokem 1979 nejprve jen snil, a pak jakoby z nebe padaly možnosti a příležitosti, jak ji realizovat. Podobně jsem si nejprve vysnil koncert Amalgamu v Lucerně, oficiální vydání svých knih o přirozených porodech či hudbě (Tajné dějiny hudby, Hudba jinak, Co je za hudbou), formy jak informovat o možnostech vnitřní transformace v dobách totality i pobrexitových…
Nechodím teď ani rychle, ani moc, ani daleko, zato o to víc pravidelně (prakticky denně po třetí hodině ráno, když se tělo budí, a stejně bych neusnul) sním: vzpomínám (a udržuji tak svou mysl čistou a výkonnou)… pak se lehce nasnídám, abych mohl vzít léky, a znovu na hodinku usnu… abych si mohl znovu zazdát nějaký ten pozitivní důchodcovský a klidně i vzpomínkový sen… Právě tak hodinově usínám po poledni, a někdy i před šestou večer… kdo z vás to má, dámy a pánové (politici a podnikatelé)?
