Mým (estébáckým) vyšetřovatelům

23.1.2018

… ale i těm, kteří pracovali ve skladech zabavených věcí, jakož i známým a jejich přátelům, kteří ode mne v 80. let min. stol. odebírali samizdaty: vyhlašuji pátrání po asi dvaceti stránkovému na psacím stoji hustě popsaném rukopisu formátu A4 popisujícím můj dvouměsíční pobyt v Japonsku v roce 1979. 5. srpna 1986 jej při mém zatčení a domovní prohlídce (spolu s magnetofonovými kazetami, psacím strojem, gramofonem, mnoha písemnostmi a mou korespondencí s přáteli v Japonsku ale i v USA a Holandsku) zabavila StB jako nástroj sloužící k vyvíjení nepřátelské činnosti.

Rukopis od roku 1980 koloval a občas se ke mně vrátil, aby byl zapůjčen dalším zájemcům. Nějakému čtenáři ale stálo za to mně udat (viz níže), a tak mi po návratu z dvouměsíční vazby v září 1986 nebyl vrácen (prý se ztratil, tak jako dva výtisky Playboye). Z výslechů si pamatuji, že vyšetřovatelům obzvláště vadily popisy mé cesty (tam i zpět) přes tehdejší SSSR, zvláště pak dlouhý popis města Chabarovsku: popisoval jsem veselé příběhy z turistické jízdy vyhlídkovým autobusem, při které jsem další kapitalistické cizince rozesmával upozorněním na další a další detaily bláznivě nevkusného zelenomodrého socialistického, rozuměj, velmi zanedbaného města (např. přijel autobus s modrými koly a zelenými blatníky, modrou karosérií a zelenou střechou, vystoupil řidič v uniformě se smetanově zelenými kalhotami a smetanově modrým sakem se zelenými výložkami, a začal organizovat, rozuměj, dělat socialistický zmatek). V tom dálněvýchodním městě byly paneláky zelené s modrými parapety, a na jejich průčelí se obvykle skvěl obrovský kubistický Leonid Brežněv, z jehož tváře různě opadaly celé kusy omítky, přičemž některé byly opraveny vždy doplňkovou barvou (zelená nahrazovala modrou a naopak), takže celkově hlavy prvního tajemníka připomínaly spíše nějaké porodem velmi poškozené dementy.

Proč to všechno zmiňuji: právě jsem na ČT 2 shlédl téměř hodinový dokument Jana Špáty Japonsko má láska z roku 1992 (popisující zemi vycházejícího slunce očima japanologa Martina Vačkáře): byl jsem téměř nepřetržitě dojat. Velmi dobře natočený (a dodnes zatuchlé naše kondelíkovské prostředí provětrávající) dokument mi připomněl celou řadu vlastních příhod a vzpomínek na památky, ulice, chrámy, ale především lidi, kteří mají úctu k existenci (termín Martina Vačkáře z dokumentu), a na zemi, která fungovala jak v roce 1979, kdy jsem tam byl, tak v roce 1991, kdy byl dokument pravděpodobně natáčen. Japanistu jsem znával osobně, uváděl totiž konverzační soutěž, kterou jsem v roce 1978 vyhrál, a proto jsem také dostal (místo obvyklého třítýdenního tehdy výjimečné) dvouměsíční vízum.

Jinými slovy, dalších asi deset let po návratu jsem jezdil po republice a u zájemců doma (tedy ilegálně) tak jednou týdně promítal diapozitivy a vyprávěl o neuvěřitelných věcech ve snaze probudit je z letargie a inspirovat pro případnou vnitřní aktivitu. Připadal jsem si ale jako Marko Polo, kterému také jeho krajané nevěřili ani slovo: například české ženy odcházely z mých dia shows poté, co jsem třeba ukazoval maminku s dvěma malými dětmi, odpočívající v parku, a vysvětloval, jak Japonky přebalují miminka či nakupují na večeři. Končíval jsem prohlášením, že v příštím životě bych chtěl být japonskou ženou v domácnosti: dokonale jsem nabourával iluze a mýty o daleké zemi i o Japonkách, šířené komunistickou propagandou. Například i o prý nedýchatelném špinavém vzduchu v Tokiu, který Rudé Právo dokazovalo častými fotografiemi zástupů Japonců s bílou rouškou na ústech. Hm, když na Japonce leze chřipka nebo je nachlazen a kašle, vezme si roušku, aby nešířil kapénkovou infekci

Mí Češi a Moravané mi nevěřili ani promítané detaily regálů ze supermarketů, ale ani WC, mokré, splachovací, anebo suché (kdy po nějaké době, když se plný sběrný pytel pod mísou automaticky zapečetí, spustí neutralizační proces, vy pytel dokonale fungujícího hnojiva prodáte zahrádkářům), anebo motoresty u benzínových pump (s dlouhatánskými řadami mušlí a dveří ke kabinkám a umyvadlům, aby ani cestující z autobusů nemuseli čekat ve frontách), ze kterých byl výhled do zahrad a krajiny s jezírkem), anebo na přechodech křižovatek s proplétající davy superčistých, usměvavých a velmi zdvořilých lidí kteří přijeli na kolech anebo v superčistých vlacích metra, a ulicích: když se tam staví něco nového, klidně i mrakodrap, lidi na ulici toho moc nevidí, protože všechny stavby jsou zahaleny modrými plachtami, a auta vyjíždějící ze stavby jsou před výjezdem na ulici sprchovány z hadic (aby nerozvážely bláto).

Nevěřily mi ani žákovské orchestry v každé škole, a komorní kvarteta hrající jako na vernisáži, rozuměj, při prezentaci, tedy při představení nejnovějšího typu nějakého automobilu. Dokonce i dokonalé zenové zahrady u buddhistických chrámů braly jako film a pohádku, nikoliv realitu, tak jsem jim promítl zenové zahrádky v miniaturních prolukách mezi dřevěnými domky, ale to už bylo vidět, že usínají a vypínají. Odmítaly uvěřit. Ostatně o dvacítku let později odmítaly uvěřit ženy, které traumaticky (po)rodily císařem a celý další život se trápily s věčně nemocnými dětmi, když jsem v článcích na blogu citoval světové odborníky, že to nebyl osud, že tak vůbec nemuselo být, stačilo porodit doma, přirozeně, bez zásahů porodníků, a mnohdy i orgasmicky.

Zpět k Japonsku: při výsleších v roce 1986 se totiž ukázalo, že mne od roku 1979 sledovala StB, četla mi poštu (psal jsem si s japonskými rockery i zenovými mnichy) a shromažďovala vše pro případ, že to na mne někdy budou potřebovat: měli pravdu, v roce 1986 mne totiž zatkli, aby zabránili uskutečnění mírového koncertu na gongy, ale na to nenašli paragraf, a tak záměrně špatně přeložili z angličtiny větu o tom, že v ČSSR jsou rockové koncerty nepovolovány (nahradili slovem zakázány) a odsoudili mne za poškozování zájmů republiky v cizině, protože prý jsem šířil lež, protože přece Gott a Olympic hrát mohou, takže rock se hrát může… Ostatně, o pár let později jsem podobné nepřátelské věci páchal přednáškami o indické klasické hudbě (vlastně jsem, jako japonskými detaily, učil lidi svobodně myslet, nenechat se opít primitivní propagandou v Rudém Právu a tv novinách, pracovat na vlastní nezcizitelné niterné svobodě, a umět se radovat z existence i v cele).

Naznačuji, že jak jsem tak doposud nashromáždil ukázky většiny svých samizdatů (prezentovány a volně k nahlédnutí na kliknutí v pravém sloupci na stránkách tohoto blogu), zmiňované písání o Japonsku (tedy o zemi, která fungovala a funguje, a zdařile kombinuje to nejmodernější s tou nejstarší tradicí a kulturou) mi začalo scházet. Docela by mne zajímalo, jak by fungovalo dnes, po osmatřiceti letech (tak jako Špátův a Vačkářův dokument, který stále inspiruje a nutí ke studu i po posledních demokratických pětadvaceti letech).

Vyhlašuji tedy pátrání po asi dvaceti stránkovému na psacím stoji hustě psaném rukopisu formátu A4, popisujícím můj dvouměsíční pobyt v Japonsku v roce 1979.

Šiřte prosím výzvu po svých sociálních sítích, oslovte babičky, které mne snad tehdy zažily na nějaké té přednášce, případně mi (pokud jste byl agent nebo dokonce vyšetřovatel) rukopis, ukradený jak mně, tak StB archívům, anonymně vraťte. Nechám jej přepsat a zveřejním na tomto blogu k počtení pro všechny… Relevantní informaci či dokonce rukopis sám odměním zasláním dvou mých podepsaných posledních knih, Situace a Zen pro věčné začátečníky, marek.baraka.cz

Ten strojopis by mi snad mohl ulehčit zklamání, že kromě supermarketů a prodejen suši jsme za Japonskem stále i posledních pětadvacet let pozadu nejen v technologiích, ale i ve vývoji společnosti celé (vlaky, čistota, zdvořilost, lidská poctivost). Dosvědčil by mi, že jsem to nejen říkal, ale i psal. Že Češi jsou líní a nestydí se to, jak jsou ve svém zapomnění vlastně spokojení (smrádeček, ale teploučko) i politicky: jak mají co zaslouží (volí sobě podobné). A mým stále nevěřícím čtenářkám by ten rukopis snad naznačil, že opravdu nejsem Marko Polo, ale naivní idealista, který doufal, zvláště v roce 1989 a dále, že můžeme přestat rýt držkou v zemi (a něco pro to i dělal). A že by se všem vyplatilo, kdybychom občas poslechli ty, kteří věděli a psali, co je špatně, a někteří dokonce i co dělat…