V jakémsi volném pokračování mých posledních blogů nabízím těm několika pozorným čtenářům opakující se smutnou meziřádkovou zprávu, jak moc se stydím za svou vlast a krajany co nechtějí slyšet (což jsem před lety vyjádřil rýmovačkou … jenom jsem netušil, neříkám to lehce, že Čech, prdel líná, slyšet pravdu nechce). Ocituji níže z internetu (blisty.cz). Moje vlast nevzkvétá, a dlouho vzkvétat nebude (o nakřivo zapnutých knoflíčcích poslední dobou píši často). I Evropské a globální politické struktury erodují korektností a trumpismem (Ctěná liberální demokracie se na Západě přeměnila v cosi podobného socialismu s lidskou tváří, napsal Benjamin Kuras)…
O to víc platí, že co si současní mladí a jejich děti sami neudělají, to za ně neudělá ani sobecký úřad nebo stát, ani nikdo jiný. Nebo jinak: třicet pět let jsem se staral o druhé a zenovou duši, a fyzické tělo dostávalo zabrat, ale stejně jsem rád, že jsem v listopadu v roce 1989 nezůstal za Alpami (i když poplatek, kterým jsem za to musel zaplatit, je vězením poškozené zdraví, a zrady mých žen, viz dále). Protože jsem ale postupně zvládal všechny jobovky osobní (a natrénoval jejich stále větší intenzitu), a se zdviženou hlavou, vím, že je to možné.
Kdosi mi v minulých dnech vyprávěl o překvapení při letu Lufthansou z Prahy do Německa, jak už jen vstupem do západoevropského letadla se člověk octne v úplně jiné atmosféře, než jaká vládne v ČR. Už při nahlédnutí do palubního časopisu letecké společnosti v něm čtete o celé řadě rozumných, inteligentních, do světa otevřených multikulturních tématech a opustí vás pocit špíny, který vnímáte v českém prostředí zejména v důsledku posledních volebních kampaní. Jiný kolega, novinář, Čech, který trvale žije v Londýně, byl v Praze shodou okolností krátce před říjnovými všeobecnými volbami a svěřil se mi, že byl ohromen sprostotou a špinavostí rasistických předvolebních plakátů, vylepených na tramvajích a v metru. Všichni pořád pevně doufáme, že špinavý a sprostý narativ, který ovládl veřejný prostor v České republice (ryba smrdí od hlavy, že), není reprezentativní pro většinu obyvatelstva země a že lidé budou proti němu nakonec schopni se vzepřít, posteskl si Jan Čulík v blogu Za Alpami, a já mu na jeho řečnickou otázku odpovídám: ještě v dalších dvou generacích, to když to dobře dopadne a bude hůř, bohu a jim žel, nebudou…Jiný literát na otázku Jak se máš? odpověděl: Asi jako se měl nějaký Říman v době zániku jeho říše.
Zavěšením výzvy (nazvané mým estébáckým vyšetřovatelům), že pátrám po svém cestopise z Japonska z roku 1980, jsem píchl do tří emočně a zenem zapouzdřených boláků: jak jsem hledal v počítači prastaré dokumenty VONSu, tedy kdy přesně že mne zatkli a kdo poslal do vazby (nějaká prokurátorka Fuchsová), začalo mi být tak zle, že jsem si musel vzít prášek na hlavu a jít do postele. Prospal jsem celé dopoledne, pustil si na repeat tibetskou mantru Om Tare tuttare, šel si sednout na lavičku, kde pravidelně obdivuju děti, batolata a kojence (které je tak snadné všechny podezírat z dokonalosti), a navzdory příznakům dne Blbce jsem si po druhé hodině šel koupit něco k jídlu: měli candáta na másle, no nekupte to. Ryba byla tvrdá, suchá, nedovařená, a ani na dvakrát jsem ji nedojedl. Uff.
Druhý bolák: přestože jsem odjakživa radíval sociálně zadrhnutým a adoptovaným studentům a známým, pátrajícím po svých skutečných rodičích, aby je nehledali (nešťourat, nešťourat, nešťourat), a sám jsem nikdy nechtěl navštívit ÚSTR a pátrat po těch, kteří na mě donášeli, teď stačila zmínka o cestopisu z Japonska (v souvislosti s vězněním a StB), a šlápl jsem bosou nohou na pěkně vypasené hady.
Přišel mi mail, ze kterého jsem se dověděl: Byl jsi sledován rok předtím, než jsi byl vzat do vazby. Je zajímavé, že většinu zpráv měla StB z Tvých telefonních odposlechů a bohužel jsi byl pro ně sám značným zdrojem. Předtím, než jsi byl vzat do vazby 5. srpna 1986, udělala StB v červnu v Tvém bytě tajnou prohlídku, a zjistila, že máš v bytě spoustu samizdatů. Zmínka o cestopisu tam není, protože pro ně byl důležitý publikovaný text v zahraničí. Samozřejmě, že StB měla na Tebe nasazené agenty. Zejména aktivní byl Vladimír Malý, méně aktivní byl Zdeněk Slabý.
Ani na jednoho pana udavače si nevzpomínám. Stačilo mi tehdy zaslechnout, kteří ze známých se prořekli anebo objevili v řečech vyšetřovatelů. Své odběratele samizdatů jsem znával jen křestním jménem. Nechtěl jsem podlehnout všeobecnému strachu ze sledování, a cenzuře a omezování svých činností tím, že bych se třeba do telefonu nějak navíc kontroloval, a navíc jsem všechny své samizdaty rozdával (abych nebyl odsouzen za podnikání jako o měsíc po mně Jazzová sekce). Ha. Jaký jsem ale byl naiva, když jsem se domníval, že StB v té parodii na spravedlnost a právo nepůjde za hranice obecné slušnosti (např. nebude záměrně lhát a falšovat fakta). Současný vědecký adept na prezidenta byl v bulvární televizi také bezmocný naiva (když šel do kotle televize soupeřit se lhářem a pomstychtivcem).
A třetí, dvojnásobný bolák: v mládí jsem rád čítával na tehdejší dobu odvážné fejetony cestovatele a básníka, lékaře Miroslava Holuba. Teď jsem se dočetl, že se po sametu rozvedl se svou mladou ženou, protože zjistil, že na něho celé roky donášela StB. Uff… Před jeho rozvodem a pozdější mozkovou příhodou jsem si několikrát mailoval s Michalem Vieweghem, který nemohl pochopit mé blogerské stesky na mou vlastní seminářovou biobohyni… Hm, překvapivě se teď ozvaly se před lety zapouzdřené jizvy zrad mých dvou ex žen: jednu, kterou po tom všem užívání si sexu i v době, kdy jsem byl ve vězení, před osmnácti lety dohnalo tělo, a po leukémii a chemoterapiích velmi ztloustla a je od té doby invalidní… druhé, o jednadvacet let mladší, po jedenácti ideálních letech soužití nakonec z dobrého bydla hormonálně přeskočilo, nic mi neřekla a tři roky kula pikle se svými rozvedenými kamarádkami: chtěla dělat své chyby sama, a tak teď, když jí konečně došlo, že děti ani s dalšími muži mít samozřejmě nemůže a nebude, se živí tím, co se naučila ode mne. Hm. O podobně smutných situacích co se týká podobných (re)akcí příliš emancipovaných českých žen, které chtějí být permanentně šťastné a to hned, jsem napsal stovky blogů… Můj vyšetřovatel se mimo jiné chlubil, že se všemi, které vyšetřoval (rozuměj: na které křičel a hrozil a které podváděl padělanými dopisy přátel) se jejich ženy do roka rozvedly. Jaký jsem byl naiva, když jsem si myslel, že ženy přece takové nejsou a že mně se to stát nemůže.
Jenže jsem také vydal dvaadvacet knih, dvacet dvouměsíčníků (Mana, Baraka), vedl stovky víkendových a desítky týdenních seminářů (viz wikipedie.cz). Kdybych neměl po třiceti letech meditace impregnovány emoce a nervy, trvalo by mi aspoň týden, než bych se zklidnil. Kdybych se ve vězení během týdne nevzpamatoval a nezačal cvičit jógu, učit snít a vyprávět vtipy, kdybych neuměl zenově skromně žít teď a tady, vteřinu po vteřině soustředěn jen na to, co právě dělám, negativní zkušenosti by se projevovaly a projevily na těle mnohem silněji a asi už bych tu nebyl. Přes průsery ke hvězdám, říká se. Zen mi pomohl najít sebe sama a vězení na podzim 1986 bylo jako habilitace praktických věd o člověku.
Jeden mnich tak toužil, aby ho Bodhidharma, který už mnoho let seděl v zazenu v jedné čínské jeskyni, vzal do učení a pomohl mu dosáhnout osvícení. Byl neustále odmítán. A tak se jednou vrátil bez své useknuté paže (aby dokázal svou motivaci). Byl přijat a za nějakou dobu dosáhl osvícení a stal se patriarchou, zakladatelem další zenové sekty. Čeští adepti v tomto punktu obvykle téměř omdlévají a odcházejí, ale ti zkušení tuší, že useknutá paže je ve srovnání se vší tou moudrostí a poznáním (osvícením) jen jakýsi minimální poplatek.
Aby bylo jasno: bez upřímnosti a (přiznávám, naivní) tvrdohlavé a vytrvalé ignorace StB bych nemohl být skutečný zenový buddhista a umanutý pisatel stále lepších samizdatů. Iluze o Češích všeobecně jsem (viz rýmovačka) neměl. Takže své bezbřehé naivity vůči lhářům a udavačům sice lituji (viz i slovo naivní v názvu i mé rockové kapely z poloviny 70. let min. stol.), a jsem rád, že se hlubších zklamání individuálních i celospolečenských už nedožiji, ale mohu se s klidným svědomím za životem ohlédnout: své poslání jsem splnil.
Alpám je jedno, kdo a jak si vede na Západě, na Východu, na Jihu i Severu od nich. To lidé sami, žijící tu či onde, dělají domy, cesty, parky, úřady a hlavně celkovou atmosféru (podobně tak jako žena dělá atmosféru rodiny), a někdy dokonce šíří respekt k životu. K tomu Čechům mohutné Alpy nepomůžou. A i když ani Češi netuší, jak bude vypadat jejich budoucnost, je jen a jen na nich, jakými cestami a osobními činy se k ní vydají.
Jenže Čechům (ale i rostoucímu počtu Zápaďanů atd.) loajalita k sprostému režimu, vnucené spotřebě a účelovým lžím moc nepomůže: opakuji, lépe bude, teprve až znovu začne být zle, a až se velmoci a nadnárodní konglomeráty rozpadnou na malé a menší části… kvůli motivaci něco změnit. Jsme rozmazlení a téměř ubavení k smrti. Už i za Alpami… Ale (ze)nová řešení existují…
