Přenosy z her zimní olympiády poskytly zvláště českým divákům (ušmudlané domácí politikou) orgie dokonalosti: povrchové a základní vytržení z pobrexitové a povolební fake mediální reality. Krasobruslařské super výkony (záplavy čtverných skoků, některé se zvednutýma rukama, jakoby jen tak, snadno), strhující výkony, překvapiví vítězové (Ledecká či němečtí hokejisté). Čtenáře (-ky), kterým vrcholové sportovní události nic neříkají, chci uklidnit: nejde mi o sportovce, ale spíš o národní svéráz našeho vrcholového (rozuměj: českého) sportu (a života všeobecně a vůbec). A rád bych inspiroval malověrné a pochybovače: jde o víc, už jen vyzobáváním perliček na dnech (ušmudlaných dnů i roků) se člověk může udržovat, neztrácet výšku, nepadat do beznadějných pastí negativního a pasivního myšlení.
Psychika vrcholových sportovců (a celých týmů), krize českého hokeje (svázaného taktikou) a neúspěchy evidentně zaviněné nedostatkem sebedůvěry (o které se jim ani učitelé ve škole, kteří to stále považují za individualismus, ani trenéři nezmínili) je oč tu běží, ale ani to není něco, co nelze trénovat a (z)měnit. Stačí třeba jen se kouknout na zahájení olympiád: i to korejské mne nadchlo poselstvím míru a spolupráce (a bohatstvím pro Evropany a Američany tak zdánlivě nepochopitelné kultury) a dodalo obrovskou porci naděje, že je to možné… respektovat někoho tak jiného a hledat a nalézat co nás spojuje a v čem bychom mohli spolupracovat. Sny dnešních mladých Korejců jsou přece v zásadě totožné se sny mladých Evropanů a Američanů (jen jsou daleko slušnější a ukázněnější), ale vlastně i Iránců nebo Afričanů… a dýchat v rytmu současnosti (protože kdy jindy mohu cítit letopočet, když naše současnost nás tak špiní a je už zase zamrznutá a za vývojem i těch zemí, o kterých nám neřekli, že už nás předběhly. Přesto ale věci lze, i když pracně a trpělivě, změnit. Nabídnu jeden vyzkoušený fígl jak na to…
Ano, je evidentní, že české medaile byly a jsou z valné většiny umíněně získány navzdory systému nefunkčního státu, jehož politici tráví čas hádkami o nesmysly, místo aby přiznali barvu, že netuší, kam a proč se svět tak rychle řítí. Jen namátkou: nemáme celá desetiletí stadión pro rychlobruslení, ale Sáblíkovou (a teď Erbanovou) znovu oslavujeme. Netrefíme odkrytou bránu, posteskl si trenér na konto běžně haprující hokejové psychiky, ale co chcete jiného, když jak hokej, tak fotbal (ale i dopravu a školství atd.) řídí desítky let bafuňáři, kterým nejde o nás všechny a o tu kterou věc samotnou, ale o své (malé, ale sobecky naše) prebendy a funkce. Totéž prostupuje celou společností a zdánlivě není kde začít párat tu planetu rezignace. Protože, jak tvrdím, jsme vrozeně Rolls Royce, ale chováme se a vnímáme jako Trabanti (rozuměj: krávy a volové).
Půl života se řídím zenovým rčením, že nemůžeš z pasti, dokud nezjistíš, že v ní jsi. Chce to nevěřit médiím, vydávat své pravdivé noviny a videa, nedat se opít mediálními rohlíky, nehrát těm několika politikům a šíbrům užitečné idioty, sundat růžové či zbabělé brýle, a začít hledat a nalézat pravdivé popisy reality, šířit je a uskutečňovat. Klást si docela jiné ale o to důležitější, i když ne zrovna příjemné otázky na příčiny našeho zatmění mysli (vyprovokované respektováním i docela jiných a často našim programům nepohodlných názorů)
Hleďte, co přineslo českým médiím nečekané vítězství Ester Ledecké v superobřím slalomu, připomíná v tomto duchu Bohumil Kartous. Tolik sladkosladkého mediálního krému rozpatlaného po titulních stranách a homepages informačních portálů by vyvolalo hyperglykemii i u zdravého slona. V tom příběhu máte zázrak, touhu, přesvědčení a píli, to vše opentleno tou rozmilou skutečností příbuzenských svazků v kategorii malých českých celebrit. Podstata věci uniká, nuže dobře připomenout, sportovní géniové se rodí výhradně v bohatých rodinách. Aristokracie nového typu… Neuniklo vám, že před lety stálo tátu Ester její lyžování tři miliony ročně (dnes už si potřebných deset milionů ročně na vrcholové lyžování dvojnásobná zlatá Ester vydělá výhrami na snowboardu)?
OK, není nic závadného na prožívání vypůjčených emocí skrze vypůjčené příběhy. Děje se to opakovaně od dob mytických příběhů dodnes. Způsob, jakým tyto chvilky emočního placeba zatemňují skutečnost, není sám o sobě ničím překvapivým. Je to jen nejviditelnější projev celkové rezignace na podstatu skutečnosti, vzdání se jakékoliv možnosti ji pochopit a ovlivnit. Skutečnost je, jak se zdá, pro současnou společnost příliš složitá. Je lepší jednou za čas spočítat medaile a cítit se tak trochu veselejší z té zoufale neskutečné a prchavé mediální pospolitosti, připomíná a opakuje, pokračuje téměř zenově Bohumil Kartous.
Naznačuji, že mnohým českým reprezentantům, ale i řadovým občanům této krásné země (ale příšerného státu) by pomohlo umět pracovat s harou. A dávat vždy víc než co dostávají. Člověk je pak neuspěchaně a tedy neušmudlaně lehký a svobodný k užívání si dalších prozkoumávání co je a kam se vydá. V onom až dětsky naivním transu, když je soustředěn na něco zdánlivě nereálného (maminky říkají synům nech toho, to tě neuživí, dělej něco pořádného (rozuměj, nudného a poslušného), když si celý život hraje, vznikají velké létavé věci. Včetně nekonečného úsměvu na rtech a laskavostí na rukou. A trans a úsměv nic neváží, nedá se syslovat či uskladnit na potom: skutečný život je, právě tak jako biatlonový běh, a cokoliv co se dělá buď s láskou a pro ty druhé, anebo ve hře a v rámci výzkumu, kdo jsem a co všechno ještě dokážu, vždy teď a tady, dětsky hravě snadný, neupocený: závodník s sebou netahá úsilí a příručky a návody na použití? jde to tak snadno a samo, jako přirozený porod.
V noci, když důchodcovsky nemohu spát, sním třeba o tom, že naši biatlonisté na olympiádách prakticky vždy prodají, co natrénovali, a budou trefovat terče jako na běžícím pásu (nebo alespoň jako Martin Fourcade a jiní). Mám praktickou zkušenost. Před lety jsem pomáhal jednomu reprezentačnímu trenérovi jedné znakařky: učil jsem ho právě práci s harou, a jeho svěřenkyně pak za další půl rok překonala evropský rekord a vozila evropské medaile. Jako produkt českého školství (stále zakořeněného v modelech 19. století) se plavkyně sice bála soustředění pozornosti do hary (kousek pod pupík), ale učila se soustředit vědomí a pohyb bazénem do středu čela (do jiné čakry). Jakmile to dokázala, přestávala v poslední čtvrtině bazénu tuhnout a začala vítězit. Jinými slovy, čeští hokejisté (a trenéři a právníci a finančníci a další) jsou tak svázaní taktikou a strachem z neúspěchu, až si přestali umět (jágrovsky či boltovsky) hrát.
Učím to (své studenty a všechny, kteří mají zájem) a píši o tom celé roky, ale i ti nejpokročilejší zatím tak docela nepochopili, jak moc je ten první krok (a zdánlivě malá metoda probuzení z iluzí) důležitý, také protože je tisíciletími prověřený a navíc prakticky použitelný na téměř cokoliv, kdekoliv a kdykoliv. Vysvětluji zas a znovu všem, kterých se to týká, že v dalších dvou třech generacích musíme postupně změnit porodnictví (a začít rodit příští buddhy a sebevědomé olympijské medailisty a zodpovědné politiky nového ražení a respektu plné občany fungujícího státu a kontinentu), školství, a tedy státní správu a vůbec…
Vím, je to sisyfovské zadání, ale není nemožné (jen se koukněte, co udělalo Finsko se svým školstvím, a co to s ním a jeho obyvateli už dělá a v budoucnosti i udělá). Nejen já tvrdím, že jak český biatlon či hokej (a věda průmysl a školství atd., vždyť to přece odjakživa víte), tak národ potřebuje najít a začít trénovat a uplatňovat svou použitelnou a používanou haru.
