Mnozí víme, že něco je špatně, ale většinou děláme, že nic netušíme a důležité věci osobní i celospolečenské neřešíme. Vím to také, ale nedá mi to: neustále, je-li z mého pohledu třeba, brblám, naznačuji, varuji. Jsem, taková povaha. Navíc matu tím, že to vždy myslím dobře… což mi lidé málokdy věří. A tak adresáti mých snah už téměř nic z toho raději ani nečtou: je to na ně moc (ostré, dlouhé, složité, a zvláště pro třikrát rozvedené kuřačky, nestravitelné). A až příliš často jsou mé blogy příliš konkrétní: míří na ten či onen nešvar jaksi z boku, z jiné perspektivy. A navíc píšu už těžce, po kouscích, musím si nápady poznamenávat rukou a pak je nejsem schopen rozluštit, takže spíše jen tak načrtávám a o to víc si vychutnávám psaní těch, kteří to umí. Jako teď…
Coby zdravě dobou a tvorbou naštvaný a velmi aktivní mladý muž jsem měl stovky důvodů, proč být tak horlivý, a proč jsem v době kruté cenzury, kampaní stříhání dlouhých vlasů i zakazování hraní mých kapel nikdy nepřestal. Když už jsem nemohl snít, že budu psát a vydávat oficiálně, objevila se nutnost psát samizdaty (nechával jsem své sešity překladů kolovat a později, když ztloustly, vázat u profesionálního knihvazače, aby v rámci putování po vlastech českomoravských ale i slovenských vydržely pohromadě a nerozpadly se). Podělím se o důvody, proč posledních třicet let, a stále ještě, píšu blogy, které jsou tak (zvláště pro mé studenty a čtenáře) jakési memoáry: protože mám neustálou touhu a posedlost dělit se… teď třeba o nádhernou knihu.
Snažil jsem se být informovaný (vyzobávat rozinky kvality) a korespondoval (a dostával hudební noviny i elpíčka) z ciziny. Nakonec jsem osobně mluvil s mnoha svými hudebními hrdiny (Billy Cobham, Frank Zappa, tablisté Zakir Hussain a Collin Wallcott, a také skladatel minimalismu Phillip Glass), ale jedno jméno z oblasti filmu (chodil jsem do tzv. Filmového klubu a viděl prakticky všechny filmy všech slavných režisérů z doby, kdy film byl uměním) mi chybělo. Teď mám v rukou knihu předposmrtných memoárů amerického ale spíše anglického režiséra a výtvarníka Terry Gilliama (1940), ex člena skupiny Monty Python. Kniha se s typickou leč výstižnou ironií jmenuje Gilliameska. Je to bichle, a padá z rukou stejně jako je pro tzv. běžného kulturního konzumenta nestravitelná nálož jeho slavných filmů, protože symptomaticky váží 1240 gramů.
Zjišťuji už celé roky, že zvláště mladí lidé, zmatení chaosem možností, ale i fake zážitků, potřebují číst něco seřazeného, s jasným názorem, ale protože oni odpovědi nenalézají, sem tam věta (odpověď) někoho staršího, s vlastními životními zkušenosti z toho či onoho období, by jim neuškodila. Přesto i dnes a u nás existují zdroje, které stojí za to sledovat. Občas si jezdím tramvají koupit literární čtrnáctideník Tvar (6/18), a v něm jsem objevil dokonalou větu v recenzi Gilliamesky od dramaturga a pedagoga FAMU Jaroslava Vanči (1958): Gilliamovo pomrkávání nám prostřednictvím jeho filmů a nyní jeho autobiografie neříká jenom, že je něco špatně, ale že konkrétně toto je ve své špatnosti pitomé, a ve své pitomosti špatné. Nádherná protože gilliamesková rozinka, že?
Kdysi jsem umanutě hrával hudbu, které se teprve po mnoha letech ve světě začalo říkat world music. Podobně jsem právě tak nadšeně psával po nocích coby hlídač v galerii své „fejetony“, jak jsem jim říkal, a teprve o deset let později se tomu v počítačové podobě začalo říkat blogy. Jinými slovy, kdyby blogy neexistovaly, musel bych si je vymyslet – tak moc mi vyhovují. Právě možnost dodat fejetonům ještě osobnější nádech mne vždy (jsem loajální a věrný, a tedy upřímný Pes) lákala a bavila. Číst si o tisíc a jednom neúspěchu Gilliama (nikdy nezapomenu na úžas z jeho dokumentu o osudově neúspěšném pokusu zfilmovat Dona Quichota), při vědomí jeho obrovského díla, které stále provokuje a rozesmává, a ponořit se do zdánlivě chaotického pel melu kreseb, koláží, osobních vzpomínek a sebeironických poznámek, je osvěžující a inspirativní.
Protože úroveň ironie a zároveň sžíravé kritiky (která je zvláště u nás spíše k pláči než k smíchu) např. při sledování filmu Život Bryana (nesmyslné pletichy odbojářů, nebo příprava porodníků k porodu v typickém Monty Pythonovském filmu Smysl života, tedy scéna s mašinkou, která dělá cink, vše k vyhledání na youtube) je stále nebetyčná a očistně (z nouze ctnostně) osvobozující. Nevím, odkud se ve mně to rebelství vzalo, zní název jedné kapitoly. Řadím Gilliama mezi podobně odbojné a dobu předbíhající muže, kteří mne tehdy inspirovali, jako byl karikaturista časopisu Harakiri Wolynski, či redaktoři švýcarského časopisu Graphis k dostání jednou za měsíc v prodejně technické literatury ve Spálené. Tamtéž se objevily nádherné velké knihy o Dalím, kniha Nadeaua Dějiny surrealismu, zmínky o Alfredu Jarrym a Králi Ubu, Sešity pro mladou literaturu v prodejně Český spisovatel a další. Díky všem.
Gilliam se zřekl amerického občanství, já při příletu do USA na letišti nevěřil uším a pokoušel se podobně naivně a rebelsky komunikovat s komisní úřednicí, která mne kontrolovala dotazem, jestli nejsem terorista a nepřiletěl jsem spáchat nějaký teroristický čin (ne že bych se ho pokoušel srovnávat se mnou, jen naznačuji proč je mi tak sympatický). Gilliam dle svých slov rebeloval vždy, když byla znásilňována čistota, pravda, já byl narozen ve znamení věrného a pravdu vždy vyhledávajícího Psa (což ve mně pěstovala i matka, která upřímně milovala SSSR, ale po srpnu 68 vzdala postupně i život).
Abychom si rozuměli: mé časopísky, velmi ostré komixy, imaginární plakáty, rebelství nenapodobovalo, v těch raných 70. letech jsem o Gilliamovi a Pythonech vůbec netušil. Ale po letech a zvláště dnes mne kniha Gilliameska a řada příhod a komentářů Gilliama jaksi ospravedlňuje jak před tehdejšími kritiky, mými ženami a jejich matkami a pochybujícími nevěřícími, tak snad před nějakým studentem, který o mých úletech bude jednou psát diplomovou práci: je mi dobře u srdce, když tak listuju nádhernou knihou sebenaplňujících taškařic, které se ukázaly geniálně prorocké a nekompromisně odhalovaly faleš, lež a dnes by se dalo napsat fake popisy reality.
Gilliam později (už bez dalších Pythonů) režíroval celou řadu nádherných filmů a teď exceluje i ve formě knihy, já celý život hrál vlastní docela jinou hudbu (ale nebylo pomyšlení, že by to někdy vyšlo na nějakém tom nosiči), a psal o ní o generaci předbíhající uznávané odborníky (tzv. mrtvé brouky) … a protože jsem i ekolog, vše postupně umisťoval spíše do kyberprostoru, na blog.
Přesto po mně zbude několik knih nacpaných fotografiemi a dlouhými popisky pod nimi (TDH, NDP, HJ), přece jen nad nimi visí postesknutí, co bych s nimi udělal, mít tak odvahu, rebelství a především možnosti Terry Gilliama – stále je mi líto, že v 90. letech nikdo nenatočil kousky mých letních seminářů s výukou alikvotního zpěvu, hrou na tibetské mísy a didžeridu, a plnou vtipů a ironických poznámek na konto tehdejších ale i mnohých dnešních muzikoterapeutů a profesorů (při vší úctě k sumě jejich znalostí tzv. harmonie), konzervatoří, kteří již půl století kazí jemný sluch a schopnost si hrát i v hudbě.
Jistě, zbude po mně nejméně dvaadvacet teď už jen soukromě vydávaných tenkých knížeček (a stoh časopisů a samizdatů, a až vyvanu, bude z toho nádherná výstava v Libri prohibiti), ale v minimálních nákladech, tak jsem snad naše lesy nezplundroval zase až tak moc. Upřímně Gilliamovi závidím, a zároveň přeju vše, co stvořil… ale až teď mohu srovnávat (protože na filmy s milionovými rozpočty jsem si nikdy netroufnul), včetně tvrzení, že v mém věku jsou dny stále delší, a roky stále kratší, takže tvrdím: Gilliameska je dokonalá ke čtení i k náhodnému listování a obdivování. Užijte si jako si ji užívám (teď už na dopoledním sluníčku na balkonu) já coby dědeček…
