Když panovala vedra k zalknutí i po celou noc, pustil jsem si ventilátor (abych si nenafoukal do ucha, koukám a spím v čepici), a postarší, ale o to lepší tv seriál (student mi poskytl možnost koukat na Netflix): užil jsem si vrchovatě kvalitního filmového řemesla jako za mlada (když jsem chodíval do Filmového klubu na Felliniho, Kurosawu, Antonioniho, Bergmana a spoustu dalších). Je-li realita přežívání v zemi, kde vítězí průměrnost, nedodělky a nihilismus, stále náročnější, řešení málo a pomalu chodícího důchodce je snadné: z mediálně přiboudlé a trenýrkové české reality (po mnoha letech jsem přestal denně kupovat noviny, tedy Lidovky) jsem kromě snů prostě zamířil k televizním seriálům na Netflixu (klidně jsem si dal i několik dílů Sense8 za sebou). Sdílím sny i uprostřed systému, který snít zakazoval a dodnes kolem umění snít dělá mrtvého brouka.
Sense8 je pecka, napsal jeden fanda. Můžu s klidem říct, že se ten seriál opravdu povedl a chvála Wachovským za to, že na všechno serou a dál do nás perou takhle originální látky, aniž by je trápilo, že i poslední fanoušci Matrixu už začínají pomalu předstírat, že je neznají. Co se může na první pohled zdát jako další ulítlý mix sci-fi, fantasy nebo snad thrilleru je opět ve skrze jednoduchý příběh o lásce.
Andy Wachowski a dnes Lana Wachowská se opět překonali a nabourali matrixy na peci se líně válejících Čechů. Průlomovost nespočívá ani tak v produkčním měřítku, kdy se natáčelo v různých městech (San Francisco, Chicago, Londýn, Reykjavík, Soul, Bombaj, Nairobi, Berlín, Mexiko) na několika kontinentech. Není dána ani ukázáním dosud nevídaných věcí (explicitní montáž porodů, soft-core sexuální scény neohlížející se na gender, rasu, etnicitu a dokonce ani sexualitu). Nespočívá ani v počátečním nerespektování pravidel pro výstavbu a způsob dávkování informací v seriálech a audiovizuální produkci obecně, vystihl opulentnost všeho (dvě série po dvanácti hodinových televizních filmech) jiný recenzent na internetu.
Vizuálně dokonalé, lidsky strhující ale uvěřitelné, až na několik stříleček (kdy ale i pacifista nakonec fandí jako dítě těm našim) v rámci tématu nepřehánějící: většinu času jsem byl stržen dějem a samozřejmostí, s jakou se v rychle střižených příbězích téměř telepaticky (sensate – smyslově cítit) propojených hrdinů dá smysluplně oslavit boj umanutých jedinců se systémem korupčníků a psychopatů, ale i letmo, jako by se nechumelilo, zmínit nejnovější objevy kvantové fyziky, šamanismus, pozitivní myšlení, ale také ukázat hluboké ryzí city, prožívané lidmi nové (po vlastnictví netoužící!) generace (po homo sapiens snad přijde homo senzorius): protože jsme zatím stále extrémně primitivní tvorové, omezovaní především násilnými porody (a jejich důsledky) a tím pádem i emočními a vzdělávacími limity. Nejen filmy Wachowských ale zároveň zábavnou formou (až jakoby buddhisticky, psychosociálně) připravují budoucí generace snílků (ale i realizátorů snů). přinejmenším tím, že o tom všem vypráví jako o realitě a tak připravují budoucí snílky a průzkumníky vědomí na možnost, že si vědci uvědomí, co opomíjeli, a vynálezce začnou vynalézat.
Ano, film je sice iluze iluzí, ale iluze zvláště v tomto provedení nádherná a pozitivní. Navíc fiktivní příběh dokonale využívá nejnovějších technologií (nejen internetu, vyhledávání, kooperace, platforem a trendů dokonale užívajících počítačových možností). Jinými slovy, hrdinové seriálu a jednotlivých dílů se pokoušejí naplno zakoušet svobodu, a zároveň z ní vyplývající zodpovědnost ve sféře lidských možností (ideálně neomezovaných stávajícími organizacemi minulých století) zároveň s překračováním limitů vnucených nám školou a vzděláním minulých století. Protože jen takto budou moci budoucí (charakterově i genderově) svobodní lidé (rozuměj, s čistým pracovně životním stolem) uskutečňovat zatím vlastní stažeností a strachem omezované sny (přitom i možnost vědomě užívat snění se stačí jen nepředpojatě se naučit), tedy uvěřit a pak cvičit.
Od prvního dílu jsem byla pohlcena příběhy osmi lidí z různých koutů světa, píše divačka, kteří vzájemně sdílí své pocity, vědomosti a schopnosti. Originální nápad, úžasná atmosféra a odvaha bořit všechna tabu bez ohledu na to, zda s tím omezení diváci budou mít problém… Při sledování si nelze nevzpomenout na jejich snímek Atlas mraků, kterému se seriál v mnohém podobá. Možná právě díky této podobnosti byl pro mě Sense8 nepopsatelným uměleckým zážitkem. A stejně jako v případě Atlasu mraků jej považuji za vizionářské dílo.
Hodně dlouho jsem si tak filmově nepochutnal… Jak tak cestuji už jen ve snech a dokumentárních filmech (miluju hodinové cestopisy Holanďana Brouwerse), a široce vnímám krajiny a zvířata (např. záběry čínských čajových polí nebo příhody malé pandy či surikatí samičky), v socialismu vyučen ve vyhledávání a vychutnávání detailů a souvislostí, a v téhle realitě neomezován nutností plahočit se pěšky, jak jsem tak v tomto seriálu vychutnával do detailů pozorně natočené barevné vztahy obyčejných domácností v Kenyi, anebo upravené krajiny (hroby, uličky, vývěsní štíty) v Koreji, či záběry z Pride masových setkání barevných gayů všech pohlaví a druhů, ale také decentních záběrů nahých těl a velkých detailů transgenderových ale naprosto přirozených polibků, ale i téměř zenově či sokratovsky moudrých komentářů partnerů… užívávám si a pak se zavřenýma očima v zahradním křesílku na balkóně znovu po kouscích promítám tu opulentní nádheru: abych zachoval a vždy byl na přání schopen vyvolat si pocity navozené pozitivními, ale tak nádhernými detaily a barvami a záběry z tolika míst a měst zatím barevného světa jinde (protože jedině tak žiju teď a tady, v roce 2018).
Souhlasím s názorem dalšího nadšence: Sense8 sa na prvý pohľad tvári ako seriálová verzia Cloud Atlas a do istej miery ňou aj je (na réžii sa spolupodieľal Tom Tykwer), ale inak je, našťastie, dostatočne odlišný. Prelínanie rôznych svetov či kultúr tu hrá významnejšiu rolu a hoci si každá z postáv v prvom rade rieši svoj vlastný život, všetky sú ochotné kedykoľvek pomôcť svojim senzitívnym náprotivkom. V zásade jednoduchá a neobjavná myšlienka, že niečo ako rasové alebo náboženské rozdiely nemôžu brániť ľudskému spojeniu, dokáže zapôsobiť hlavne vďaka vynikajúcej réžii, skvelému obsadeniu, ale i scenáru, za ktorým stojí aj skúsený J. Michael Straczynski. Sense8 je skrátka seriálová udalosť…
Navíc pak bývalo pro vášnivého celoživotního čtenáře dobré scifi (chodíval jsem roky do oddělení anglických knih a časopisů Univerzitní knihovny a trvalo mi jen tři návštěvy odhalit, že si člověk musí říct a zpod pultu od slečny vyfasovat čerstvé sf romány tehdy současných anglických autorů nové vlny) snadné si při návštěvě Amsterodamu koupit už takto prověřené kvalitní tituly (v roce 1974 jsem si přivezl tehdy první ekologický a ihned klasický a kultovní sf román Franka Herberta Duna, který mne i za železnou oponou vrátil do správného letopočtu): Důvod, proč je to však celé o fous zajímavější, je v premise spojených vědomí. Zde seriál vykazuje svůj opravdový potenciál v plné míře. Z počátku to možná chvíli trvá, jakmile ale začnou postavy využívat svého spojení, vznikají parádní a hlavně pamětihodné scény, doplněné o doslova senzační hudební podkres, tvořící audiovizuální orgie. A jestli mne dnes něco skutečně inspiruje, jsou to (přes daň stříleček a vizuálně zchoreagrafovaných rvaček ve stylu asijských kung fu tréninků) právě Wachowských sf matrixové mixy, jejich lehce domyšlená sf a spirituální (sur)realita propojující možnosti budoucích pozitivně myslících a aktivně žijících lidí (ve stylu sebenaplňujících proroctví).
V raném mládí (50. a raná 60. léta) jsem před šedivostí pokryteckého světa utíkal do říší Verna, Dickense, Dumase, pak na Solaris a za Jefremovem a bratry Strugackými, a pak vždy vyběhl jen v tričku a trenýrkách do hájků a pod pískovcové kolmé skály už nefunkční cihelny za rybníkem, abych vyčistil myšlení a unavil tělo. Fellini a další režiséři mne v 70. letech inspirovali v oblasti vizuální, a Kurosawa připravil na japonskou krajinu, interiéry a společenské odlišnosti v době, kdy jsem v zemi vycházejícího slunce trávil, s doširoka otevřenýma očima, dva měsíce. Jinými slovy, neměl jsem čas zakrnět a zpantoflovat. A tak bylo snadné a přirozené nenechat se opíjet ideologickými poučkami o tom, že materialistická věda je ta nejpokrokovější.
Každý další dobrý film (stále mám v hlavě dlouhé pasáže z Vesmírné odysey) mne vizuálně vychovával k prohloubené sensibilitě (býval jsem a stále jsem snadno senseighted k umění připojit se k jakkoliv provokativně naddimenzovaným a tedy inspirujícím projekcím velkých duchů filmu i literatury). Totéž jsem pak už v 80. letech min. stol. uměl ssssát z elpíčkových nahrávek autoritami nezastrašitelných anglických a amerických kluků, pozdějších velikánů rockové a new age hudby. A (osobní poznámka): zároveň jsem marně pátral po nějaké té pravé ženě, schopné rozumět a nějakou dobu tolerovat mé nadšení a neustále růst a vymanit se z omezení výchovy a tradice. S první jsem žil 17 let a vychoval dvě dcery (a později dvě vnučky). Ani žádná ze dvou dalších ale mou intenzitu nadšení a aktivit dlouhodobě nevydržela.
Dnes, o stovky vynikajících knih, filmů, o tisíce dopisů s Američankami, stovky jimi posílaných new age časopisů, ale i koncertů původní české rockové, folkové a new age hudby, o několik dvouměsíčních pobytů v Japonsku, Holandsku, Anglii, New Yorku a San Francisku později, přes tlaky nevyvíjející se společnosti, mám kam odejít a kde pokračovat: zvládám a vylepšuji umění být pocitově, vztahově schopen propojovat se s těmi, se kterými to je pro všechny přínosné. Navíc jsem se vždy o radosti a možnosti dělil. A tak jsem stále lépe senseight-ován a o to víc nadšen vytrvale kichotovskými režiséry (nedávno jsem tu nadšeně psal o Monty Pythonech a Gillianovi) jako jsou sourozenci Wachowští (doporučení: po shlédnutí posledního dílu dokoukejte i na obrázky z dotočné, včetně červené dreadové paruky Liny: dokreslí atmosféru několikaletého natáčení).
