Před mnoha lety jsem trávil jara a léta na pískovištích a v parcích na Vinohradech. Jako noční hlídač jsem se mohl starat o dvě dcerky, a protože jsem tam byl jediný použitelný muž, staral jsem se i o genderovou osvětu: ukazoval jsem malým klučinům, jak čurají kluci ve stoje, protože oni to (synové rozvedených matek) uměli jen v dřepu a vsedě. A když jsem se pak o patnáct let později zkoušel starat o dva vnoučky, už jsem je nezvládl energeticky, ale také protože byli mne vykolejovala jejich tvořivost ve vymýšlení lumpárniček (pardon, objevování světa hrou). jakou jsem u holčiček nezažil. Ne že by nebyly šikovné, ale tvořily s panenkami, na papíře a s plastelínou. A ne tak, že by hbitě otáčely všemi knoflíky všech možných přístrojů, nebo přestavovaly nábytek (a nikdy nerozbíjely ostatním jejich bábovičky nebo dokonce pokusy o hrady).
Roky jsem marně šířil osvětu o zásadních rozdílech mezi ženami a muži – české ženy mi přes fotodokumentaci navíc odmítly uvěřit pohádky o tom či onom (např. o ekologických splachovacích záchodech, které u nás ještě ani po dvaceti letech neexistují) – a logicky tedy i evoluční odlišnosti mezi kluky a holčičkami. Teď coby důchodce mohu srovnávat: obdivuji tvořivost a neutuchající energii dvou předškoláčků, kteří hrávají své klučičí hry (malými luky, samostříly a oštěpy, či prolézáním mezi prkny a hromadami omítky u sklepních okének domu) na dvoře dvě patra pod mým balkónem. A znovu jsem si ověřil, že holčičky jsou (rozumějte, přirozeně) úplně jinak tvůrčí než kluci.
Celý život tvořím na mnoha polích, takže tvůrčí lidi obdivuju. Mezi vlastnosti charakterizující tvořivé osobnosti prý patří (jak to zmiňoval dr. Koukolík v rozhlase, Meteor, 30. 6. 18) otevřenost, např. dvojjazyčnost (ale prospívá i trpělivým překladatelům a příznivcům etymologie, ale i umění psát rébusy a luštit záhady nebo detektivky), a vyžaduje tedy nekonvenčnost, ale také jistý díl dominance, hodně sebedůvěry, nápaditosti, ale i impulzivity, nezbytné vytrvalosti: tvoření je totiž pro mozek odměna a slast.
Tvořivost člověka umíme už předpovědět z kvality propojení konektomů (propojených mozkových částí): např. síť sebeuvědomování, síť plánování, motivace, vůle… tvořiví lidé dokážou zapnout všechny dohromady. Mezi sítěmi kontroly, pozornosti, vybavování si z pamětí atd. pak v průběhu tvoření mozek přestává věnovat pozornost sám sobě, odřízne se od sebe a okolí: lidé zapomínají na sebe, nejedí, nespí, pracují… tvrdí dr. Koukolík. Kdo tvoří, tedy nejen nezlobí, ale navíc jaksi vypíná ego (nepřímo: proto ve všech buddhistických centrem kladou důraz na eliminaci soutěžení, vychloubání, obrušuje své sobectví, nezapomíná spolupracovat s ostatními).
Od koho bychom se měli učit tvořivému učení se životu? Od dětí…, to je oč tu vždy běželo a znovu musí běžet. Jazyk z pusy při soustředění do něčeho naplno ponořeného kloučka, zaujatost po delší dobu. Jak si zkušený ovčák vybírá nového psa? Ze štěňat, která pozoruje při hře, si vybere to, které vydrží nejdéle pozorovat to či ono, anebo si hrát jen s jedním předmětem… Stačí pozorovat kloučka, jak si hraje s málem (stačí klacík, prut): proto je tak důležité žít v přírodě, a poznávat svět na louce či u lesa, nikoliv z učebnic a školní chodby. Proto je tak důležité chválit, chválit, chválit, a nechat se dětmi učit.
Na pískovištích jsem tehdy opatrně vysvětloval maminám (a mnohem později i učitelkám), které zakazovaly svým synům běhat (protože by se mohli uřítit a dokonce zpotit!, nebo si hrát v louži), jak jsou špinavá či dokonce odřená kolena důležitá pro optimální vývoj budoucích mužů, a dodnes vždy ochotně vysvětluju podíl absence přechodových rituálů na zpohodlnění a krizi českého mužství a české společnosti. Dnes i odborníci radí nechat děti hrát si s hlínou, klidně i mezi kuřinci, nepřehánět to o prázdninách s hygienou.
Francouz Taddei se věnuje problematice rozdílného vývoje společnosti (rozuměj, plnou tvořivých, nebo poslušných lidí) a prostředí, v němž žijeme, a zmiňuje tzv. Matoušův efekt: každému majícímu bude dáno, a budeť hojně míti, od nemajícího pak i to, což má, budeť odjato“, který, ač bývá nejčastěji aplikován na současný svět peněz, má paralelu spíše ve vzdělávání. Ten, kdo se již od útlého dětství dá na cestu poznávání a sebezdokonalování, má velkou naději, že to dotáhne mnohem dále než ten, komu se tento počáteční krok nezdaří. Čím lepší vzdělání člověk má, tím lépe na tom je, připomíná i Bořivoj Brdička. Ostatně, co jiného než dálnice vedoucí k tvořivosti je v Česku stále nedostižná Komenského zásada škola hrou?
Naše školství i nadále připravuje žáky spíše na svět statický, marně píší ti, kterým není jedno, kam jdeme a jak se přitom chováme. Tam, kde je třeba, aby žák spolupracoval na řešení mezipředmětových problémů, je většinou veden k soupeření se spolužáky v rámci jednoho předmětu. Tam, kde je třeba, aby žák rozvíjel kritické myšlení, dostává málokdy možnost polemizovat s názorem učitele. Tam, kde dnešní žáci podstupují skutečná rizika (hry, internet), měli by být vedeni bezpečnou a tvořivou formou práce k poznání nebezpečí a existujících rizik. Tam, kde bychom měli naše žáky učit adaptabilitě a schopnosti využívat možnosti, které přináší digitální věk, dostanou se děti k moderním technologiím často pouze mimo školu.
Všechno je totiž jinak, vážení (politici, rodiče, učitelé)… Všeho moc škodí: šampónů, triček v dámské skříni (i u té mé poslední ex), počítačových stříleček, sexu, zákazů, státního dirigismu, stran a vlád, úřadů, zákonů, demokracie která je již spíše partokracií. Dědictví čtyř desetiletí socialistického pokrytectví se podepsalo i na dalších generacích pasivních a sobeckých Čechů (kdo nekrade, okrádá rodinu). Když jsem o nezbytnosti hrát si a snít (a duchovně růst) psával já, čtenáři a hlavně čtenářky mávaly odmítavě rukama… Vida, teď totéž tvrdí další realistický snílek, a přibývá jich:
Každý si musí najít svůj sen a jít za ním. A mít sen nejen pro sebe, ale i pro svoji komunitu, firmu, národ. Dnes potřebujeme změnit naše chování. A k tomu musíme změnit maličkosti. Žijte svoje sny a opakujte si je každý den. Protože opakování malých změn může spustit velkou změnu, která vyvolá nový rovnovážný stav. To se v teorii chaosu nazývá efektem motýlích křídel, tvrdí vizionář Bruno Marion. Mám dobré a špatné dny. Jsou dny, kdy věřím, že to překonáme, že jsme přece jen všichni bratři a sestry, jeden živočišný druh, a že tuto planetu nepohřbíme. To jsou hezké dny. A pak mám dny, kdy si říkám, že je to hotové. Že nikdy z chaosu nevyjdeme. Hlavně v otázce klimatických změn, protože tam si nejsem jistý, jestli jsme již nezašli příliš daleko.
Mnohokrát jsem psával o také tom, že rozhodnutím a hlavně realizací změny světa jsme především my sami. Každý z nás. Že počátek změny leží na individuální úrovni, v mysli každého z nás. Že revoluce už nebude společenská, ale naopak, že přestrukturovat myšlení musí, a může, každý jednotlivec, který začne tím, že si uvědomí, že ne politici, ale především my sami se musíme (k sobě, rodině, okolí, přírodě) chovat docela jinak. Nejsem ani optimista, ani pesimista. Jsem futurista. Ale dnes stačí velmi málo k tomu, aby přišla změna. Efekt motýlích křídel. Možná někdo, kdo si přečte tento článek, změní na jeho základě svět, ví Marion.
Tož tak, vážení, bez pochval, tvořivosti a angažovaného individuálního nadšenectví doma i v blízkém okolí (ale i bez klukovských praček a tvořivých lumpárniček, ale i malých zahrádek a včelínů a ovocnými stromky osázenými paloučků podél cest, ale i aktivní obrany vůči úřednickému rozhodování od stolu) to nepůjde. Uklidit si před vlastním prahem a na vlastním pracovním stole a v hlavě a emocích musíme i v Praze a okolí. To za vás, za nás, nikdo neudělá (a pouhým čtením o koláčích nebo účastí na semináři o osvícení se nenajíš a neprobudíš). K čemuž vede i blahoslavená (a ženami chválená, nejen mužská) tvořivost. Lidé, sněte a hrajte si. Howgh.
