Změna pravidel jedné soutěže jistě mnohé naznačuje, avšak proč jsme se ocitli na tomto světě a kam jdeme, žádným normativním krokem nezměníme. Stejně jako fakt, že navzdory penězům, rozumu, vědě či jiným bohům, jimž se klaníme, k útesu podobni lumíkům nevratně míříme, píše v celkem ironické reakci na rozhodnutí amerických feministek hodnotit dívky ne podle fyzického vzhledu, ale dle vzdělanosti, talentu a sociálního vlivu, tedy napříště nepořádat při soutěžích krásy v USA tzv. promenádu v plavkách (loňské foto níže Reuters), Daniela Kovářová (a člověk nemůže nevzpomenout na Formanův film Hoří má panenko, a ne-začít si spojovat termín brexit i s něčím mnohem všeobecnějším)…
O vymknutosti doby z kloubů (i ženské) normálnosti, rozuměj přirozenosti, píšu poslední roky stále častěji. Kampaň #MeToo a její ozvěny nejen ve zpovykané části americké společnosti viditelně nese své ovoce (stále propojenější svět ekonomiky, politiky a ulítlých kampaní střelených prezidentů se v době tekutosti všeho, zvláště tzv. názorů, cunamicky rozlévá všude kolem, jauvajs). Někdejší Murphyho heslo Co se může pokazit, se taky pokazí dnes novinky nestíhajícím a už raději ničemu nevěřícím důchodcům dokazuje další pravidlo, že totiž pokud si myslí(me), že horší to už být nemůže, nemají pravdu: v době postfaktické může (viz třeba ono slavné spálení červených trenýrek na Hradě).
Ale k věci: psával jsem o plíživém zmatení mnohých českých dorostenek a slečen (o emancipovaných podnikatelkách nemluvě), ale i odborníků a novinářů (a také o evolučním naprogramování mužských mozků na ženské obliny, které nedokázal změnit ani plán budování socialisticky rovnocenného česky údernického ženství) již před deseti a více lety (např. zde, zde a zde), ale přituhuje. Naši dědové si budoucí partnerky mohli prohlédnout (vzhledově i pohybově) na tancovačce, má generace chodila do tanečních a na čaje, a mohli jsme se nanejvýš opít do němoty: dnes hrozí drogy a smrt na motorkách, anebo dokonalé porno zdarma na internetu…
Jakoby doba, protože jsme měli jiné starosti, mezitím derridovsky a stále efektivněji dekonstruovala ideály a vzory. Ostatně paměti někdejších milenek prvního českého prezidenta ukazují, co bylo zřejmé vždy (když byl Havel volen poprvé, dojatě a ochranitelsky sledovaly televizní přenos kamarádky mé tehdejší ženy: jé, toho milujem, ten je tak dojemnej… Při vší úctě, odvážil jsem se tehdy marně namítnout, jeho schopnost pochybovat, hlavně o sobě, je jistě výhodná pro psaní divadelních her, ale rozhodně se nehodí pro výkon politické funkce a nutnost se často rychle rozhodnout, zvláště ne ve švejkovsky vyčuraném Česku, a obzvláště ne v dnešní době mediální vyváženosti, tedy korektnosti).
Kniha (píše její recenzent) ukazuje Václava Havla jako nerozhodného, nejistého a tápajícího člověka, který se potácí v paralelních vztazích k několika ženám a pro žádnou se nedokáže rozhodnout: „Sere mne, že nejsem schopen žít ani s Olgou, ani bez ní, že nejsem schopen se rozhodnout, že chci žít nadále jen s Tebou, že nejsem schopen Ti zajistit aspoň trochu relativního štěstí (…), že nejsem schopen zjistit, jestli Tě miluji natolik, že chci s Tebou strávit zbytek svého života, anebo jestli mám z Tebe strach, z Tvé báječně expanzivní energetické aktivity, které se jaksi podvědomě děsím…“
Hm, bylo to zřejmé mnohým, ale nikdo to nechtěl vidět. I ty největší věci a jevy ale vždy začínají docela malými neuváženými krůčky. Výhoda tohoto globálního zmatku je ale v tom, že nápravu můžeme, vědomě, začít odkudkoliv (vzpomínáte na blog o zázracích mysli?): i sebemenší narovnání vztahů v mysli, v rodině, v našem okolí, mezi muži a ženami (i mezi porotci a účastnicemi soutěží krásy) ovlivní nakonec, jako mávnutí motýlích křídel, celoplanetární atmosféru. Počátek změny. I kdybych se jí my sami nedočkali.
K podobně logickému závěru nakonec dospívá i ex-ministryně spravedlnosti Kovářová: Naše civilizace je zjevně odsouzena k zániku, když přestáváme (rozuměj: také pro rychlokvašenou ženskou mancipaci) rodit děti a činit kroky, jež k rozmnožení napomáhají. Z pohledu evoluční biologie však na tom není nic děsivého ani katastrofického. Civilizace prostě vznikají a zanikají a po nás přijde někdo jiný, komu nebude promenáda v plavkách rušit klidné spaní.
P. S.: Nový díl satirického pořadu Socky dokládá, jak se ve světě staré pořádky mění před očima. Trump randí s Kimem, soutěže miss hledají vzdělané vůdkyně a kulturní fronta udává politický směr. V Česku je naštěstí leccos ještě při starém (reklama tv pořadu na internetu).
