Po několika zamračených a sem tam chladných a dokonce občas deštivých dnech hlásili sluníčko a od rána to tak i vypadalo. Po pátku třináctého se sobota čtrnáctého dařila. Hned ráno jsem zvládl zapnout pračku (chybička trvala jen chviličku, než jsem si uvědomil, že jsem zapomněl nasypat prací prášek), pak dorazila Martina a přinesla z města nejen rohlíky na zítra, ale i prášky na spaní (pravidelně se ve dvě ráno probudím a nezaberu). Prádlo jsem pověsil na rozkládací sušák na sluníčko, a zdravě důchodcovsky usnul. Kolem poledne jsem zaslechl nějaký hluk, a tak jsem se probral, pohledem z okna zkontroloval nebe modré a navíc s beránky, ale najednou slyším kapky. Vyběhl jsem ven a v začínajícím dešti popadl už namoklé prádlo a naházel jej do chodby. Sakráá, ulevil jsem si, jak to, že z modré oblohy s několika malými beránky prší? Jenže zatímco jedna strana byla modrá a sluneční, na druhé straně se rychle blížil bouřkový mrak z blízkých Jeseníků.
Poslední a nejtěžší z deseti kóanů jihokorejského zenového (a taky mého) mistra mého mistra zní: Myš žere kočičí žrádlo, ale kočičí miska je rozbitá. Odpověď je zdánlivě jednoduchá: všechno vlastně je jak je. Jak ale vyzvat mysl, aby žila na 100 % ale zároveň se smířila se zjištěním, že ať se člověk snaží sebevíc, společnosti se vyvíjejí svou rychlostí a po svých okreskách? Nepropaguji nihilismus, na individuální úrovni jde o to najít sám sebe, své potenciály, a ty rozvíjet ku prospěchu komunity… ale spasit svět či nasměrovat vývoj společnosti jiným směrem je kontraproduktivní: dopadne to, jako každá revoluce a rezoluce, vždycky jinak.
Sluníčko se celý den střídalo s mraky a silným větrem (který mi dvakrát sundal mnohé stále vlhké prádlo ze sušáku), a den blbec se projevil ještě několika dalšími zenovými žertíky. No a co? Předevčírem se na severu Čech narodila Lucii (doma, jen s porodní asistentkou) zdravá a usměvavá dcera Julinka. Helena mne odvezla do supermarketu koupit čtvrt melounu (miluju jej z lednice se suchým starším chlebem), minerálky (kupuju jemně perlivou Korunní), křupky s arašídy a další nezbytnosti na těch několik dnů, které mi zbývají ze služby hlídače rodinného domu. Hodinku jsme si povídali (od majitelky celého ročníku časopisu Baraka a nadšené cvičenky jógy se zájmem o vysvětlení dalších indických duchovních termínů jsem se dověděl o dalších slečnách a těhulkách, které četly některou z mých knih). Další den v devět konečně ve schránce sobotní Lidové noviny, občas přebručel nějaký ten sportovní letoun z blízkého letiště, bouřkový vítr očesal jabloň a znovu ozdobně posel trávník pod ní padavčaty, přestože ještě ráno byl čistý, protože Martina je včera sesbírala a nahnilé odnesla na kompost… zkrátka všechno bylo a je, jak mělo a má být.
V LN sloupek Stanislava Komárka, který oznamuje, že už nebude psát do novin. Že je čas věštit (řada jeho sloupků byla jaksi vědecky varovná), a čas mlčet: Na rozdíl od mnoha mediálních intelektuálů jsem dospěl k závěru, že svět běží v hrubých rysech v podstatě spíše tak, jak má, a opustilo mne dlouhodobé věštění chmurných konců, píše zenově biolog, komentátor a kdysi dlouhodobě v Rakousku žijící, a nedávno mnoho asijských zení procestovavší biolog a filosof, který dodává: Nechce se mi věštit ani zářné zítřky, vždycky budou dost flekaté a hádám, že i v ráji je někde v rohu hromádka. Obávám se, že to nejsme my a naše ohromná snaha, co drží společnost pohromadě, ale její regenerační a samoregulovační schopnosti, které působí stejně jako u organismu převážně na nevědomé rovině.
V poslední době jsem často uklidňoval politickou situací světovou i evropskou zneklidněné tazatelky, že hold doba se mění (i když příliš pomalu na lidskou schopnost změny zaznamenat) a vyhlídky nevypadají zrovna růžově, ale že je to jak má být. A že ani říše římská se nerozpadla za rok dva. Nemělo by mne (nás) to překvapovat. Píše Komárek. Proto lidé konec konců stárnou a nakonec umírají, protože už toho pamatují příliš mnoho. Ostatně jinde jiný poznamenal: Ještě že už jsem tak starý…
Hm. Ani já už neuběhnu víc než dvacet kroků, z matrace na podlaze se zvedám po čtyřech, a brzy k ránu potřebuju půl prášku na spaní, abych zabral, a teď jsem jen týden neměl k dispozici. A tak když ráno a celý den prší, a prudce se mění tlak vzduchu, motám se jak za mlada. No a? Všechno je jak má být. Je sluníčko a teplo, a pak hned nato silný vítr co strhává vypraná trika z věšáku… no a co? Vždyť jsme v podhůří Jeseníků, ne v klimaticky zhýčkané Praze. Tady zpívají jiní ptáci, občas je vidět strakapouda na stromku, poletují bě-lásky, a zatímco politici šermují floskulemi a soutěží, kdo má větší jaderné tlačítko, tatínkům, kteří hrají na didžeridu, pěstují včely a sází stromky po okolí, a jejich ženám se rodí další generace rodiček, a tady roční Michalka oblažuje Martinu i mne dědečka svou batolecí aktivitou, jenž je jiná než průzkumy jejího bratra, dnes již šestiletého Honzíka.
I na mistrovství světa v kopané vítězí (při prakticky stejné trénovanosti ostatních, kteří se ostatně znají z evropských velkoklubů) ne hmota, ale vůle (po kolektivní spolupráci), tedy cosi nehmotného, co se natrénovat nedá (ale co přetrvá a o čem mezi řádky píše i biolog Komárek). A doktor Honzák znovu naznačuje, že placebo, tedy žízeň po životě, anebo samoúzdravné procesy v člověku, uzdravují, jen se jim do toho neplést nezpracovanými a většinou zbytečnými emocemi (a často i u jógínů a duchovněji nasměrovaných snaživců podobně zbytečným vytyčováním uspěchaných konkrétních, tedy lidsky ego přízemních cílů). Zkrátka karavana placeba uzdravuje dál, zatímco lékařští odborníci podrážděně štěkají.
Jednou po ránu potkal mistr studenta, který se hned začal ptát: Mistře, co je to buddhovství? Už jsi snídal, opáčil mistr. Ano, odpověděl student. Tak si běž umýt misky, zakončil mistr. Tož tak. I my jsme cele za(u)jati ve spěchu kladenými povrchními otázkami týkajícími se těla a hmotného světa. V pořádku, ale nenechme se zblbnout, že to je všechno, o co jde. Je třeba se probudit (slovo buddha znamená probuzený). Vždycky je jak je, ale občas svým zmatkem mateme i počasí, klima, všechno zhoršujeme, také protože nevíme, co a jak a kdy…
Tělo má jít do hrobu zhuntovaný, s širokým úsměvem tvrdíval léčitel Zentrich. A Ingmar Bergman se bál smrti, a tak si z ní dělal srandu, a nakonec smířen s osudem žil na samotě, na pustém ostrově, a prohlašoval, že je to jako když se zhasne. Já si všeho užívám, hlavně snění (i na pokračování), jiných zvuků, jiného ostřejšího vzduchu, vědomě přesluhuju, ale správné otázky stále vítám, no a co? Všechno je jak má být…
