…je název recenze několika knih kanadského profesora psychologie Jordana Petersona (přidal jsem jen otazník), který, dle Terezy Matějčkové (LN 21. 7. 18) ve své nové knize prý ženy sice neuráží, trvá ale na tom, že feminizace ničí společnost. A tvrdí i jiné zajímavé věci: Alternativní modely rodiny mají své meze: děti, které vychovává sama matka, mají ve srovnání s těmi z úplných rodin častější poruchy chování (a např. čtyřikrát více propadají do chudoby, dvakrát více páchají sebevraždy). Varování je tedy logicky jasné: Společnost, která se nebude hlásit ke křesťanským hodnotám (míněno k obvyklému vzorci rodiny, tedy muže, ženy a dětí), bude vytvářet patologické jevy, jako jsou masoví vrazi žen, matky samoživitelky, ženy obětující rodinný život kariéře či lidé patřící k sexuálním menšinám, vyvozuje Peterson. Mluví mi z duše (viz i mých 108 blogů v rubrice Muži a ženy a 235 blogů v rubrice Ženy a porody), a tak naznačím další souvislosti.
Spolu s C. G. Jungem Peterson totiž m. j. tvrdí, že hlavními cestami, kterými se člověk učí porozumět světu, jsou mýty, které však nejsou konstrukt myšlení, ale pobídkami k jednání. Tedy že bezprostřední svět (ona iluze, kterou nám na monitor mysli konstruuje a neustále promítá náš mozek, viz i tisíciletý mýtus dálně východních náboženství o světu jako o velké iluzi) neexistuje, a ryze bezprostřednímu světu porozumíme až na pozadí mýtu… až máme-li celek vyprávění, můžeme si všímat jednotlivých fenoménů. Symptomatický detail: asi právě proto, že nevěří v Boha, všiml si souvislosti mezi postoji člověka a jeho chováním a morálkou, a doporučuje lidem (tak jako poučováni v průběhu tisíců let i jógoví učitelé a zenoví mistři) chodit a sedět vzpřímeně.
V knize z roku 1999 (Mapy smyslu, architektura víry) tvrdí: je třeba formulovat nový mýtus, který stabilizuje serotoninovou hladinu společnosti. Jinými slovy, skutečné individuální a pak i společenské změny budou možné až na půdorysu změny mýtu (v rámci přijatého společenského diskurzu). Což je v rámci stávajícího mýtu spotřeby a růstu růstu zvláště v konzumních společností, zvláště pokud jde o konzervativní (jakkoli emancipované) ženy velmi problematické.
Až v posledním letošním titulu (12 pravidel pro život – lék na chaos) Peterson naznačuje možný směr vývoje: člověk jako tvor žijící z vyprávění je nevyléčitelně náboženský. Mimochodem, možná odtud pochází snadnost, s jakou lidé, ženy moderní doby podléhají novým mytologiím, náboženství, ideologiím, módám, reklamám. Zpět k ženám a jejich neblahé až většinou podvědomé roli agentek chaosu: základní námitka fungující společnosti zní co tolik století fungovalo (forma soužití muže a ženy a rodinný život), nemůže být chybné.
Neboli, světové i individuální události minulého století (i současná post faktická doba brexitů a Trumpů), zejména postupné rozředění úcty k autoritám, morálním zásadám a pravdám, u nás pak ještě soutěživěji feminizace výrobních prostředků a úřednického života (traktoristky, jeřábnice, soustružnice či tajemnice stranických výborů) včetně tlaku a oslavy tzv. feminizace, postupně znejistěly společnost mužů a falešnou pýchou rovnoprávnosti zmanipulovaly ženy (které si tak ani nevšimly, že v poválečné euforii najednou pracují na dvě směny, v práci a doma).
České ženy poněkud omlouvá i fakt, že jsou zmanipulované reklamou, a že nakonec zblbly i západní feministky, které se ke svému sebevědomí desetiletí postupně propracovávaly, zatímco emancipace žen českých byla rychlo a povrchně kvašená. Přidejme zpožděnou sexuální revoluci (naše dívky si tehdy koncem 60. let myslely, že stačí nenosit podprsenku a později nadšeně přivítat kouzelnou pilulku), a po sametovém převratu jim ženskost dodají nákupy barevných triček, hydratačních krémů, fialových svetříků a luxusních, do té doby neviděných bot. Mnohé naivně uvěřily, že s větším počtem triček a kabelek (nebo s novějším multivitaminem) budou šťastnější, a že muže lze spotřebovat a vyměnit jako nepadnoucí halenku. Přitom jsou docela jiné, ale muži přitom ženy dokonale doplňují a obě pohlaví si vzájemně prospívají.
Je náhodné, když si tři z mých nejobětavějších, nejhodnějších a nejpracovitějších kamarádů (náhoda?) vzali budoucí semetriky, které s nimi vymetaly kdejakou špínu a tihle muži se nedožili sedmdesátky a umístali dlouho na těžké nemoci?
V rovině běžného života je snad každému jasné, že většina žen, zvláště matek dvou tří dětí, manželek a chovatelek psů a koček, dokáže logisticky víc než většina manažerů: příprava výletu a sbalení všech zavazadel je nadmužský výkon, nikoliv výsledek chaosu. A manželka vždy ví, kam muž před týdnem odložil hodinky nebo ponožky. Profesor psychologie navíc pracuje s pojmy a slovy na poli abstrakce, v mužském světě idejí, je chybou brát ho doslova. Jistě ví i z vlastní zkušenosti, že jedna dvě trefné a navíc prakticky uštěpačné poznámky dokážou uzemnit anebo rozmetat mnoho týdnů připravovanou myšlenkovou koncepci muže filosofa nebo psychologa v rámci diskuse u snídaně, natož v posteli.
Pikantní je navíc také fakt, že Peterson dosáhl popularity tím, že publikoval a hlavně odpovídal na sociálních sítích, a teprve pak ze svých odpovědí sestavil knihu. Muž pro něho představuje agenta řádu, žena pak agentku chaosu. Nebo, jinými slovy, člověk je tvor omezený a vzdělává se bolestí. Je stěžejní naučit se s ní pracovat. Už nás neohrožují šelmy, ale mezilidské vztahy a upřené uznání. Jenomže, zatímco se zdá, že je snadné najít si nového partnera, protože díky googlu kamkoliv se podíváme, najdeme zástupy potenciálně zajímavějších, inteligentnějších a schopnějších lidí, člověk sám si připadá jako blbec. Proto se štěstí stalo obtížně dosažitelné. Je pak snadné začít lidi nenávidět a uzavřít se do pocitu ublíženosti (za který může partner). Zvláště pokud jste byla vychována jako tatínkova rozmazlená princezna a neustále okřikována a nikdy nepochválena, a nenaučila jste se komunikovat (s partnerem).
Peterson zmiňuje lidi, kteří se nikdy nenaučili pracovat na sobě (člověk by měl být schopen odkládat svá potěšení, ovšem dnes k chaosu doby přispívá i možnost nemuset je odkládat, a kupovat na splátky a žít na dluh). Pak jsou ovšem běžná selhání a navíc i neschopnost uznat vlastní chyby a prohry, aby bylo možno se z nich poučit. Jinými (Petersonovými) slovy, je třeba vyhýbat se neúspěšným, místo toho vyhledávat úspěšné. A co zvláště české seminářové bohyně (a organizátorky seminářů na téma alternativní výchova) odmítají, je disciplína, kterou musíme vyžadovat od sebe i druhých (znovu připomínám indické rčení, že Ganga práv pramení v Himálaji povinností)… Děti by se měly naučit poslouchat příkazy bez odmlouvání: pokud se dítě nenaučí slepě poslouchat příkazy, nenaučí se poslouchat ani sebe. Neztiší se, bude se rozplývat ve světě, ve kterém nebude znát žádné hranic, neprobudí své vědomí a bude mdlé.
S čímž česká recenzentka nesouhlasila, přestože také citovala, že úspěšní lidé jsou schopni odkládat svá potěšení, členit den na čas práce a čas slavností… a vyvodila: Petersonova kniha není v mnoha pasážích špatná, ale její vyústění je bizarní. Lidé jsou příliš úzkostliví, píše totiž trefně Peterson, obávají se, že se druhého dotknou, bojí se být jiní, mají hrůzu z konfliktů (kde se asi bere ta typicky česká připosraženost, neschopnost protestovat a vyjít do ulic?), což je znak feminizace. Západní společnosti ovládly vlastnosti a hodnoty, tradičně přisuzované ženám. A nesouhlasí ani s vyzněním Petersonových knih.
Jsem si jist, že většina českých emancipovaných žen (natož feministek nebo absolventek studia genderu či neustále podrážděných uječenek) s nimi naopak bude souhlasit, i když mnohé se po přečtení titulku recenze do knihy ani nezačtou. Mám dlouholeté zkušenosti (nejméně se třemi hodně emancipovanými ženami, viz mé blogy na tato témata), a vím právě i z vlastní zkušenosti (a z přibývajících indicií naznačujících dystopickou budoucnost téhle právě i pro zmatek pojmů nefungující společnosti), že kanadský profesor psychologie má v mnohém nepříjemnou pravdu (která ovšem nezmizí, když před ní budeme zavírat oči, stačí počíst si ve statistikách porodnosti či rozvodovosti).
Tož tak, dámy… nesnažte se prosím, i ve vlastním zájmu, za každou cenu vyhrát (v boji minulých století) a vždy mít poslední slovo, protože stále větší počet mužů bojovat a soupeřit už dávno nechce. Nevnímejte své partnery jako nepřátele, oni se jen snaží domluvit se a milovat… zkuste je chválit, chválit, chválit, vydržte a uvidíte, jak jsou milí… neberte všechno osobně a pokud jste šťastně vdané, nestýkejte se s rozvedenými kouřícími kamarádkami…
Profesor psychologie Peterson, jako ostatně většina mužů, totiž myslí a píše v symbolech. Už Schopenauer věděl, že žena je tvor, který neví, co chce, ale nedá pokoj, dokud to nedostane. Jinými slovy, menstruační cyklus ji znovu a znovu po spirále vrací na stejný bod v (časo)prostoru… zatímco muž se vyvíjí jako po žebříku. Šprušle po šprušli, na tu, kterou už zná, nemusí znovu. Muži vymýšlí a projektují a plánují budoucnost (a plán, který pak ostatní lidé pojmou jako skutečnost, se skutečností i stane a stává). Problém nastává, když se ženy začnou chtít stát se muži. Zatímco evolučně je žena naprogramovaná být měkká, oblá a pro muže neodolatelně přitažlivě přítulná, a pak mít děti a realizovat se v péči o ně a muže, pokud začne mužsky soutěžit a studovat sociologii a filosofii (profesorky sociologie a filosofie nechť to neberou osobně, naopak, nechť vše vezmou na vědomí), začne s muži soupeřit. Zatímco její mysl (v mužské společnosti a podle skript napsaných muži) studuje a plánuje, tělo jí tvrdošíjně funguje v cyklech po spirále. A žena se ocitne v pasti a trápí se. A viní za své trápení muže. Místo aby se neprotivila svému tělu, nebojovala s ním (jak jí radí muži porodníci), vzdala zbytečné a marné boje s evolučním zadáním a vychutnávala si své zázračné (v pubertě, v těhotenství, v šestinedělí se jí přestrukturuje mozek, kdo z nás to má, pánové?) možnosti stvořit nový život.
Jistě, evoluce nepočítala se spoustou věcí, např. naprogramovala nám život na maximálně čtyřicet let: no tak budeme muset, místo soupeření s ženami, vymyslet, co s druhou polovinou života, že, dámy… nebuďte agentky chaosu, ale stvoření. A chvalte muže za vše, co vymyslí… aby vás milovali a vymysleli i řešení všech současným problémů, a že jich je…
http://ceskapozice.lidovky.cz/feminizace-nici-spolecnost-dff-/tema.aspx?c=A180726_124630_pozice-tema_lube
http://blog.baraka.cz/2018/05/pasti-a-propasti/
http://blog.baraka.cz/2016/08/bohyne/
