Strávil jsem víkend v domečku, na ostrůvku pozitivních (porodních, výchovných, ženských a mužských, ajťáckých, zahradnických, automobilových a dalších) deviací… A užil jsem si všeho, i když jsem spíše jen dědečkovsky seděl a obdivoval. Energií a smíchem překypující dvouletý malý buddha kypící zdravím pobíhal, vymýšlel vylomeniny spojené s objevováním možností svého drobného, ale neúnavně šikovného tělíčka a patiček, které vydrží celodenní bosé dupání při nadšeném zkoumání světa. Tatínek s ním tráví hodiny ranních her a teprve potom jde do své malinké místnosti s počítačem a živí rodinu vydělává i na nájem domečku, který vypadá zvenčí jako obyčejná krabice, ale uvnitř obsahuje spoustu dveří a místností a kobercovinou potažené schody do nebe, pardon, do patra. Také v domečku panuje zcela volný řád dle kterého se velcí i malí schází, a obědvají, když mají hlad a pokud na ně zbude židle (kterých je dost, ale většinou jsou třeba v jednotlivých pokojících u mnoha psacích a pracovních stolů a stolečků)… a všechen ten radostně tvůrčí a vyvíjející se zmatek kočíruje zkušená maminka.
Zatímco planeta není v pořádku, a na Sibiři zelené nedomazlené a emocemi strachu z žen a novot řízené velmocenské mužské mozky chystají velké bitvy a válku, pardon, mnohasettisícové manévry, přednášel jsem ve výstavní síni karlovarského kina Drahomíra (kam jsem coby student SEŠ obor cestovní ruch chodil v roce 1964 na Vinetoua) asi patnácti většinou těhotným či alternativně již porodivším úplně obyčejně vypadajícím ženám o výhodách těhotenství, a tedy o možné alternativní budoucnosti lidstva. Protože, jak pár dekád marně opakuji, a jak to snad dochází stále většímu počtu těch, kteří ještě vidí souvislosti, jiné řešení krize světa, kromě možnosti začít znovu od začátku, tedy, věda nevěda, od vědomých početí, přes šťastná těhotenství až k přirozeným porodům není.
Přitom v denním a často zbytečném shonu si nevšimneme, že žijeme zázračný život mezi i náhodně zázračně krásnými věcmi a událostmi. Rád pozoruji z důchodcovské lavičky procházející maminky s miminky v nosidlech, dvouleté průzkumníky, a všechny, právě tak jako kavky jejichž hejno obývá stromy a park na Arbesově náměstí, podezírám z dokonalosti. Minulý týden jsem se podíval z balkonu na zámkovou dlažbu na dvoře a vida, zázrak a krása: po jedné louži zbylo něco prachu a v té vzklíčila nějaká sedmilistá rostlina, a to vše ve tvaru čínského papírového draka (dokud louže nepovyschla, obrysy draka byly předpisově pravidelné a inspirující). Podobné zázraky nás oklopují, jen pokud si jich ale dokážeme všimnout!
Evoluce totiž vymyslela pro těhotenství jednoduchý fígl: žena v jiném stavu má mozek nasycený těhotenskými hormony, které jí vypínají kognitivní funkce… a ona myslí jen na miminko (nikoliv třeba na jedno jediné volební, tedy čtyřleté období) a jak mu dodat, co potřebuje, a hlavně nepřekážet. Jinými slovy, neumí si spočítat, kolik jí má vrátit pokladní v samoobsluze, ale funguje. Myšlení (a dnes např. vzdělání) tak nenarušuje to, na co jí naprogramovala příroda: stvořit a dát život novému člověku v jedné z nejdokonalejších životních forem (jinou dokonalost v podobě dvou dvouměsíčních koťat jsem si užíval o týden dřív v ašramu, a užívám si v přírodě, ale i na dlažbě dvora).
Vědci už nějakou dobu vědí, že svět nemá vědecké řešení, stále netuší, co to je oheň, jak funguje fotosyntéza, a žasnou nad složitostí světa a hlavně mikrosvěta. Vynálezci se většinou marně snaží napodobovat dokonalost přírody, a politici a sociologové i studentky genderu (kteří a které většinou lidsky nejsou tak docela v pořádku) arogantně dumají nad zákonitostmi davu, a stále vůbec netuší, co a jak myslí a (u)dělá jediný člověk, natož lidé. A ti blbnou (i kvůli traumatickým porodům ve velkoporodnicích, pardon, nemocnicích) arogantní manipulací ve školách, které učí a vyžadují zbytečnosti a žáčky nechválí, trpí hlukem a znečištěním měst (Praha je nejhlučnější velkoměsto v Evropě, turisté v lékárnách tu nejvíc utrácejí za špunty do uší, a Pražané hloupnou díky znečištění ovzduší také kvůli chybějícím filtrům v autech, která město ukradla jeho obyvatelům).
Co se snažím naznačit? Řešení většiny problémů vnějších i vnitřních doposud začínalo tázáním se špatným směrem: je třeba se začít ptát ne Proč, ale Jak… to je, oč tu běží. Jiných otázek, jiných odpovědí a jiných řešení současného už neřešitelného světazmatku, je nám třeba víc než pověstné soli. A stále víc zdánlivě obyčejně vypadajících domečků i maminek, a ostrůvků pozitivní deviace, jako je ten v Sadově u Karlových Varů (nebo ve Žďárci u Skutče, viz minulý blog). A co nejvíc rodiček, které nepadnou na lep ziskuchtivým porodníkům a nezodpovědným ministrům, ale dojde jim, že za ně nikdo jiný další buddhy neporodí, a dají se do pořádku. A tatínků, kteří budu své ženy milovat a respektovat a chránit na každém kroku (a postaví a zařídí pro ně a své děti, doma porozené malé buddhy a matky budoucích buddhů domečky, které budou možná vypadat obyčejně, ale budou v pořádku… jako ten v Sadově.
Dlouho nepršelo a Indiáni prosili šamana, ať zařídí déšť. Šaman tedy po delším přemlouvání zalezl do svého týpí a tři dny zpíval posvátné písně předků, cvičil a meditoval. Čtvrtý den ráno vyšel ven a řekl, že večer by mělo pršet. Celý den žhnulo slunce, a ještě když zapadalo, nebyl na nebi ani mráček. Ale pak se najednou zvedl vítr, přihnal černé mraky, a již za tmy zahřmělo, objevily se blesky a spustil hustý déšť. Indiáni nadšeně tančili a oslavovali šamana: Ty jsi mocný šaman, přivolal jsi mraky a spustil jsi déšť… Šaman protestoval: Ale člověk přece nemůže ovládat počasí. A spustit déšť… Já jsem se za ty tři dny dal do pořádku. A když já jsem v pořádku, mělo by i mé okolí být v pořádku…
