Naši politici, zavázaní zájmům velkého byznysu a fosilních korporací, nás zradili a ženou náš svět do klimatické katastrofy. Je čas na nenásilnou občanskou neposlušnost. Je těžké tomu dnes vůbec věřit, ale převládajícím étosem vzdělaných elit byla kdysi veřejná služba. Nejvyšší ambicí mladých absolventů vysokých škol v padesátých a šedesátých letech bylo, ať už prostřednictvím práce ve veřejné správě, či svobodných povoláních, sloužit obecnému prospěchu své společnosti. Přístup těchto lidí k věcem veřejným byl jistě často povýšenecký a úzkoprsý, motivováni byli ovšem skutečně převážně veřejným zájmem a občanskou ctností, nikoli soukromými, zištnými ohledy.Dnes se zdá být idea veřejné služby právě tak kuriózním reliktem minulosti jako obecní listonoš. Od lidí, kteří nám vládnou, více méně od počátku očekáváme, že se budou snažit urvat si co nejvíc pro sebe, bankám a korporacím při tom dovolí nerušeně rozkrádat veřejné statky a nakonec si u nich vyberou odměnu v pohodě doživotního teplého místa v té či oné správní radě či poradenské pozici. Jak dokazuje nedávný Barometr důvěry, mezinárodní sociologické šetření společnosti Edelman Corporation, důvěra ve všechny významné společenské instituce se po celém světě hroutí. A vlády jsou na tom ze všech nejhůře.
Jak vychází jejich lakota a sebestřednost na povrch, snaží se ekonomické elity, tak jako kdysi oligarchové ve starém Římě, zajistit své přežití tváří v tvář rozhořčeným davům. Esej výjimečně pronikavého novináře Douglasse Rushkoffa z letošního léta odhaluje, že jejich nejnaléhavější starostí je zajistit si pro sebe bezpečné útočiště před očekávanou klimatickou katastrofou a následným ekonomickým a společenským rozkladem. Je lepší přestěhovat se na Nový Zéland, nebo na Aljašku? Jak budou platit svým ochrankám, jakmile peníze ztratí hodnotu? Mohli by přežít tak, že nahrají své mozky do superpočítačů? Společnost Survival Condo, která přestavuje opuštěná raketová sila v Kansasu na opevněné luxusní bunkry, prodala zatím každou dokončenou jednotku..
Nikde není propast mezi veřejnými a soukromými zájmy tak zjevná jako v otázce klimatické krize a v tom, jak se vlády tváří v tvář problému globálního oteplování chovají.
Frakování ministryně obhajuje tím, že získaný plyn usnadní Británii „přechod k nízkoemisní ekonomice“. Břidličný plyn má ovšem souhrnné emise stejné, nebo dokonce vyšší než ty, které vznikají spalováním uhlí. Vzhledem k tomu, že konec doby uhelné v Británii je tu i bez pomoci tohoto plynu, jedná se ve skutečnosti o cestu zpět: od obnovitelných zdrojů k fosilním palivům.
Vláda tomuto zpátečnickému vývoji napomáhá tím, že v zemi prakticky zakázala výstavbu nových větrných elektráren, zatímco těžbu plynu prosazuje centrálním diktátem. Aby lidem zabránila se proti tomu bouřit a rozhodovat o svém okolí, plánuje nyní dát těžařům povolení k neomezené činnosti. Tihle lidé neslouží naší zemi ani zájmům naší společnosti. Slouží sobě – a sobě navzájem.
V Německu je situace podobná. Vláda v zájmu velkých znečišťovatelů z řad energetických společností i automobilek sabotuje snahy o zlepšení klimatických cílů Evropské unie, a podvrací tak úsilí o snižování skleníkových emisí. Jiné vlády se svým podlézáním soukromým zištným zájmům bezostyšně chlubí a hrdě se hlásí ke své vlastní zkaženosti. Nedávná zpráva o problematice palivové náročnosti vozidel, publikovaná americkou vládou, tvrdí, že globální teploty do konce století pravděpodobně vzrostou o čtyři stupně Celsia. Na základě této predikce následně dospívá k závěru, že nemá žádný význam vyrábět čistší auta, protože ke katastrofě dojde tak jako tak. Jinak se o změnách klimatu v prostředí Trumpem ovládané americké vlády vůbec mluvit nesmí. A každý úřad či agentura, která by se snažila je řešit, je brzy personálně vyčištěna a usměrněna.
V Austrálii udělal nový premiér Scott Morrison z pálení uhlí takřka státní náboženství, otázku národní cti. Nedivil bych se, kdyby jediný kus uhlí, který kdy držel v rukou, byl ten, s nímž se nedávno předváděl v tamním parlamentu. Ruce si ovšem neostýchá ušpinit každý den, pokud jde o zájmy průmyslu. Tihle muži s bělostnými košilemi a černočerným svědomím se za to, komu slouží, vůbec nestydí.
S čestnou výjimkou Kostariky neprovádí žádná vláda na světě politiku, která by vedla k udržení nárůstu globálních teplot pod dvěma, natož pak jedním a půl stupně průměrného oteplení. Většina z nich, tak jako vlády Británie, Německa, Spojených států či Austrálie, nás dále žene směrem k propasti v zájmu zisků svých přátel z řad ekonomické elity. Co tedy máme dělat, když instituce selhávají a naši zástupci se zpronevěřují veřejné službě ve prospěch soukromých zájmů?
Jednatřicátého října budu mluvit na zahajujícím shromáždění Vzpoury proti vymírání – na londýnském Parliament Square. Má jít o hnutí odhodlané k důrazným protestním akcím nenásilné občanské neposlušnosti zaměřené proti příčinám ekologického kolapsu. Tři hrdinové, kteří byli odsouzeni do vězení za to, že bránili těžbě břidličného plynu, a teprve minulý týden byli vyšší instancí osvobozeni, budou pravděpodobně prvními z mnoha set takových neposlušných vzbouřenců. Cílem je do příštího března rozšířit toto celonárodní povstání v mezinárodní.
Jak ukazuje dlouhá historie politických i náboženských rebelií, právě takové odhodlání k osobním obětem je nutné, chceme-li lidi motivovat a povzbudit je k existenčnímu zápasu o vlastní budoucnost. A právě v takovém jednání je dnes třeba hledat občanskou ctnost, jíž se nedostává našim vládám. Že se musíme uchylovat k tak drastickým akcím, abychom ochránili náš společný zájem, jen dokazuje, jak zle jsme byli zrazeni.
George Monbiot
http://denikreferendum.cz/clanek/28511-instituce-selhaly-jedinou-cestou-k-reseni-klimaticke-krize-je-vzpoura