V řadě osobních (vztahových, genderových i společenských) věcí jsme stále čecháčkovsky, po půlstoletí totality a čtvrtstoletí kapitalismu po sametu, nedorostli. Narážím na to, když čekám, anebo v tom lepším případě, když se po mnoha letech dočkám, záblesku pochopení, nebo dokonce relevantního dotazu na to či ono z toho či onoho blogu, a s hrůzou si uvědomím, že před těmi dvaceti nebo třiceti lety, když jsem o tom psal poprvé, to i snaživí čtenáři přelétli a nedopochopili souvislosti a tedy mimo mísu. Jako když české nadšenkyně počátkem 70. let min. století přestaly revolučně nosit podprsenky, anebo v roce 2003, když na Kampě vystavovala Joko Ono a rozdávala na tiskové konferenci novinářům kartičku s výzvou Imagine Peace, kterou pak ti bodří a všeho znalí muži a ženy při odchodu z vernisáže automaticky odhazovali/y do košů. I oni a my všichni jsme byli a stále jsme mediálně zmanipulováni, a nikdy jsme se např. nedověděli, jak se John seznámil s Joko…Co když je s naší společností (a se vším co nás trápí, i se vztahy a přírodou a planetou), něco špatně, protože si špatně překládáme významy slov, kterými operujeme? Evidentně nechápeme, co Joko celé ty roky naznačuje. Že řešení je v nás, v přiznání základní sémantické chyby: neumíme ji přiznat, řešíme prkotinky, jsme stále bojovníci a bitevní kočky. Mimochodem, psal jsem o fenoménu všeobecné ženské nedoceněnosti Joko Ono již před lety, když se osobně objevila v Praze. Teď bych se rád znovu pokusil poopravit všeobecné mínění (podpořené právě dokumentem o Lennonovi). Ostatně, i já jsem tehdy podlehl otrockému přepisování jejího jména z angličtiny, dnes ale trvám na foneticky správném přepisu (čeština, na rozdíl od angličtiny, dokáže znění japonských slov a jmen napsat správně, takže nikoliv tsunami, ale cunami, nikoliv Yamashita, ale Jamašita, a nikoliv Yoko Ono, ale Joko Ono).
Joko tehdy totiž vystavovala v jedné malé galerii a jedním z exponátů byly dřevěné schůdky, umožňující povylézt ke stropu, na kterém byla lupa na provázku, a když ji člověk použil, mohl si přečíst na stropě malinkatým písmem napsané ANO. John byl tím ženským pozitivním poselstvím (v době neustálých demonstrací, u nás bojů za mír, seno a zrno) proti imperialismu a válce ve Vietnamu a kdečemu jinému hluboce zasažen.
Takže ještě jednou: vinit Joko Ono coby zpěvačku např. z toho, že rozbila Beatles nebo že by neuměla zpívat (zpívá příšerně falešně), je jen další mediální mýtus, ztracený v překladu doby, vyžadující nápravu. Joko totiž v dětství v Japonsku, a v 50. letech pak v New Yorku studovala hudbu (kompozici, klavír a zpěv), a navíc coby avantgardní výtvarnice (a autorka velmi ženských happeningů) pokračovala v tradici, kterou načal a inspiroval legendární hudební skladatel a vizionář John Cage. I ona by tehdy mohla bez uzardění prohlásit, že nedělá experimentální hudbu, protože, tak jako John Cage, vždy přesně ví, co dělá. Tvrdím, že to její pověstné „ječení“ na tehdejších albech a koncertech Johna Lennona bylo záměrné, provokativní a mříže žánru (v tomto případě rockové písničky) bourající.
Právě tak to byla Joko Ono, která inspirovala Johna ve společných „mírových“ demonstracích v hotelích a postelích (např. Montreal 1969), tehdy mediálně tak profláknutých a také proto nepochopených. A tvrdím, že ani tehdy, v roce 2003, spíše snobské české publikum výstavy fotografií v Muzeu Kampa její výzvy (a plakátek se dvěma slovy IMAGINE PEACE) naprosto nepochopilo. Tehdejší kritika používala při popisu její tvorby raději slova jako poetická, neobvyklá, nelogická, aniž by jí došlo, že to jsou jen další snahy této přemýšlivé a z japonské zenové tradice vycházející (mimochodem, i John Cage byl zenem velmi ovlivněn) ženy naznačit Americe a západnímu světu, že moc přemýšlí a málo medituje. Že onen boj za mír je nesmysl. Zatímco jsou její tehdejší, ale i později akce nazývány protestními, ve skutečnosti byly spíše meditativní. Západnímu publiku dodnes nedošlo ani to, že Joko nevyzývala k boji za mír – to je totiž verbální a logický nesmysl, protože pro mysli zúčastněných policistů, ale i aktivistů, je boj zase jen bojem.
Právě tak nepochopena je dodnes Joko Ono i na poli ženských hnutí: však se také její výstava v roce 2003 marně jmenovala Ženský pokoj (ne náhodou je význam slova pokoj nejen místnost v bytě, ale i klid a mír). Zopakuji, co v téhle souvislosti kdysi prohlásila: Na Hitlera by mi stačilo deset dnů. Chápete? Ona byla a je Žena, které stačilo pár týdnů na dokonalou změnu věčně nespokojeného bouřliváka Johna Lennona (ten později prohlásil, že teprve s ní poznal, co to je Láska). Uměla to s muži právě proto, že byla skutečná žena. Byla svobodnější než oni, a díky svému ženství také silnější.
Naznačuji, že aniž si toho média dodnes povšimla, i u příležitosti premiéry dokumentu o Joko a Johnovi na HBO, který nám (vám) snad víc naznačí, o co vždy šlo (a o co jde i ve věci Grety Thurnbergové a dalších nejen ekologických snah popasovat se s děsivými prognózami), a co Joko Ono celoživotně trpělivě dodnes hluchému světu ukazuje: že je (na rozdíl od většiny současných, luxusu a rozmazlenosti doby si užívajících žen) skutečnou Ženou, na kterou se v budoucnu, snad, bude vzpomínat jako na osobnost, která se půl století pokoušela nenásilně změnit mužsky vedenou a k neustálým vzájemným bojům vychovávanou společnost, a že se setsakra vyplatí pokusit se jí naslouchat… A třeba pak, někdy, v komentářích dodají… což se nakonec povedlo.
Tvrdím, že jestliže platí, co napsali v úvodu speciálu časopisu Reflex, že totiž „bez okolků či literární nadsázky můžeme naplno říct, že John Lennon byl jedním z nejdůležitějších mužů v druhé polovině 20. století“, pak bychom měli o to víc vzdát hold Joko Ono, která mu k tomu více než hodně pomohla. „Když jsem se zamiloval do Joko, hned jsem věděl, že to je něco jiného, než všechno, co jsem znal předtím. Že je to víc než hit na desce, víc než všechno.“
Což evokuje dosud nepoložené otázky: netkví skutečný (emancipační i vztahový) problém mužů a žen zatím spíše v boji pohlaví? Nebyla Joko také Johnovým duchovním probuzením, osvícením)? A nemůže být i její Imagine Peace startem skutečných změn? Není Johnova písnička Imagine (vycházející z umělecké konceptuální aktivity Joko) pokusem a v čase západní (dosud i podnikatelsky zamrzlé) a chyby neustále opakující společnosti. pokud by byl aplikován, oním kouzelným šémem, heslem, které (po)může spustit obrodný proces skutečné emancipace světa i na brexitové a ekologické půdě? Co když počátek všeho tkví spíše ve vědomém pozitivním početí (a v porodu jako oslavě ženství, než v krvavé operaci v odcizených kasárnách, kde se bojuje o zdraví, ale kterým říkáme nemocnice)?
Tedy, ďábel je skryt nejen v otrockém překladu, ale i v převráceném kulturním výkladu a tedy ve verbálním až pubertálním nedorozumění mezi muži a ženami, v zásadním rozdílu mezi bojem a mírem (kdy např. zdraví není jen absence nemoci, a meditace není nic neděláním)? Co když klíčem ke všemu není konkurence, ale spolupráce, a řešením nejsou boj a války, ale skutečný mír pohlaví, co když demokracie není boj parlamentních stran, ale vzájemný respekt a základní slušnost v řeči… Je to problém (navrhuji vyměnit tohle slovo za slovo radost!) přímo zenový: dokud si totiž nezačneme klást ty správné otázky (např. ne proč, ale jak?), řešení nenajdeme…
