Rostoucí hrstce mladých českých žen dochází, že předání kompetence (radosti i odpovědnosti) rodit děti porodníkům nebyla zrovna správná volba. Stále více mladým a vzdělaným Čechům podobně (i když pomalu a neurčitě) dochází, že předání kompetencí (zodpovědnosti) rozhodovat o vlastním podnikání, o výchově svých dětí (a o svém zdraví a o životě vůbec) státu a jeho institucím bylo podobně fatální chybou. Teď se jako bumerang nám všem vracejí (kromě mnoha jiných) i nepříjemné a nevyřešené otázky interrupcí, které porodníci a (ne)zodpovědní úředníci stále úspěšněji neřeší. Zato právníci mobilizují i na tomto ožehavém poli neoraném, nejen v Anglii. Pokouším se naznačit, že neřešené otázky nezmizí, naopak se zákonitě ohlásí hlasitěji a s větším dopadem, že jakákoli moc korumpuje v jakémkoli množství, samozřejmě i moc porodníků, a že je mi moc líto, že (ohledně těhotenství a porodů či péče o rodičky) mezi českými těhotnými stále panuje spíše sebeklam a nepochopení souvislostí.
Je-li pití alkoholu v těhotenství „pokusem o zabití“, tvrdil u nedávného soudu jeden britský právník, pak interrupce je zcela určitě vražda. A tedy je-li pití alkoholu v těhotenství ohrožením života dítěte, co teprve alkoholismus a spousta dalších krutostí po narození? V Česku se i o tomto úspěšně odborně mlčí, zato ale máme nejvyšší počet reprodukčních center na hlavu v Evropě (jeden pokus o umělé oplodnění stojí 40 až 60 000 korun) a zároveň nejvyšší procento užívání hormonální antikoncepce (navíc je posledním hitem potratová pilulka). Přičemž nikoho nenapadá, že to spolu musí nějak souviset, a také že rekonstrukci společnosti je třeba začít od právě od počátku (početí, těhotenství a porodu). Pokusím se naznačit, že za negativními trendy je (a všude na světě, i v Anglii) většinou právě všeobecně panující sebeklam a nepochopení podstaty, a je jedno, jestli účelové nebo při-rozené.
U nás jsou potraty stále ještě statistické tabu (vzpomněl jsem si na výrok W. Churchilla, že uznává jen ty statistiky, které si zfalšoval sám). Čeští porodníci stále do údajů o dětské úmrtnosti, případně o potratech, započítávají jen to, co se jim hodí, a hodnotící kritéria úspěšně a účelově pozměňují, aniž to kdy cizině přiznali. Přesto se ale i oni stále více bojí případných soudních sporů, a tak se alibisticky schovávají za heslo „lege artis“. Kolik je dalších zločinů vůči dětem, ptá se logicky, ale i ironicky britský žurnalista, k nimž by měl „kult kriminalizace“ obrátit svou pozornost?
Má to i širší souvislosti: ještě za totality přednášel v Praze na jednom bytovém semináři americký sociolog profesor Gunther o právech menšin a o tom, že utiskovanou třídou jsou i americké ženy: žena je obětí těhotenství, utiskovaná patriarchálními strukturami (cituje Roman Joch z knihy Rogera Scrutona). Naši odborníci a disidenti se tehdy divili, o čem to mluví. Před mnoha lety jsem nevzbudil pražádnou pozornost svými kritickými a varovnými postřehy o škodlivě četném výskytu záběrů a fotografií těhotných celebrit se sklenicemi vína nebo piva v rukou, a celé ty roky po sametu budím údiv neustálým připomínáním (ne)zodpovědnosti politiků a zdravotníků, kteří naivně (a dnes už i trestuhodně) dopustili, aby dnes české školačky a školáci kouřili cigarety a pili alkohol nejvíc v Evropě…
Je přitom očividné, že jak pití alkoholu, tak kouření (zvláště pak v těhotenství), ale i hormonální antikoncepce předepisovaná dorostenkám na akné, potratová pilulka, ale i epidurál či císařské řezy jako doporučovaný nadstandard, jsou něčím, co škodí všem a volá nikoliv (jak) po soudních sporech a kriminalizaci, ale spíše po informovanosti a selskorozumně citlivém řešení. A dokud nezačneme řešit všechny problémy od příčin, od samých počátků (např. tedy od způsobu porodů, kterými vyrábíme příští teroristy a revoluce a neukojitelně užívající si ženy a po stále větší moci toužící politiky a po stále větších bankovních kontech dychtící bankéře), nic nezlepšíme.
Kněží a právníci (a porodníci, pozn. aut.) mohou být sami o sobě nebývale otevření ve svém uvažování, nicméně jejich profesionální zázemí je může vést (a obvykle vede) k dogmatům, předsudkům a falešné jistotě, píše Simon Jenkins. Že nás v Česku se to zatím netýká? Ale ano, a jak (pomyslné mléko bylo rozlito zvláště v totalitách). Postup britských právníků se nám sice může zdát ziskuchtivě předčasný, upozorňuje ale na něco daleko podstatnějšího: každý z nás, a v případě rození dětí tedy každá těhotná žena, by měla mít za sebe a své činy vlastní zodpovědnost. Přestože stát jako takový na svou zodpovědnost i v této oblasti cele rezignoval, jakoby i zde zafungoval stockholmský syndrom a oběti systému, tedy kuřačky a těhotné ženy české, až na výjimky prakticky dodnes odmítají vidět a pochopit, kam a jak se dobrovolně vydávají. Jakoby se blížilo eremozoikum, doba osamění (termín biologa Edwarda Wilsona). Sám jako kůl v plotě svých ignorancí možná zbude poničené přírodě nejen člověk jako takový, ale i početí neschopné ženy a zvlášť neplodní muži. Nalijme tedy sobě i porodníkům a právníkům čistého (samozřejmě pomyslného) vína:
Těhotné a rodičky jsou okrádány o evolučně dané schopnosti svých těl a ohlupovány odbornickou ideologií ve jménu zisku (použiji parafráze citátů z článku Ondřeje Neffa, LN 13. 11. 2014). Ošizeny o schopnost přirozeně porodit byly znovu ošizeny zamezením přístupu k požitkům mateřství (počínaje orgasmickým porodem a konče návaly štěstí při každém pohledu na své dítě – pozn. autora). Rodička nemá absolutně žádné zastání a odvolání, a jak komunistický, tak nynější systém a až na výjimky i porodníci je tělesně i psychicky poškozují a dusí lží o jejich neschopnosti přirozeně rodit. Devastováno bylo a je i prostředí, kde k porodům dochází… Stát a lékařská a farmaceutická lobby porodnictví stále řeší čistě mocensky a jeho primárním cílem nebylo a není štěstí a zdraví žen i jejich dětí, ale zisk a udržení se u moci.
Že přeháním? A co když ne? Stále platí, že vždycky může být i hůř. Britky mají sice samostatně fungující a pojišťovnami placené porodní asistentky (midwifes), a jejich tradicemi prošpikovaný systém pracuje např. i s homeopatií, ale teď i tamní rodičky a matky začínají být ohrožovány ziskuchtivými právníky. České budoucí maminky jsou poškozovány relativně skrytěji, ale o to vytrvaleji: jak je chcete naučit, že kouřit a pít se v těhotenství prostě zásadně nemá, když o škodlivosti těchto (společností tak nesnesitelně snadno dosažitelných a propagovaných a tolerovaných) činností průměrná žena i přes své případné vzdělání nic neví? A totéž platí i o dopadech (rutinně medikalizovaných) porodů: odhaduje se, že 90% českých (médii a syndromem bílého pláště zmanipulovaných) rodiček se dál automaticky se nechává odrodit (ke škodě své i celospolečenské) v tradičních velkoporodnicích… zatímco stát na traumatických porodech, potratech, ale i kouření a pití vydělává (tak jako zmínění právníci ve staré dobré Anglii)…
Jenkins rozumně dochází k závěru, že matky alkoholičky potřebují varování a péči, nikoliv kriminalizaci. A klade i další nepříjemné a ignorované otázky: Morální komplexita genetického inženýrství, reprodukčního výběru a plodové chirurgie činí staré koncepty dobrého a zlého zastaralými. Kdy skutečně život začíná? Kam až můžeme zajít při manipulaci s embryem? Kdy je „příliš pozdě“ na interrupci? Kde končí rodičovská odpovědnost a začíná odpovědnost státu?
Přebírám pomyslný štafetový kolík a řečnicky se ptám: Jak dlouho ještě budou (ne)zodpovědní čeští ministři a odborníci dělat, že nevidí souvislosti, a nadále budou beztrestně strkat hlavu do písku před faktem, že pubertální mládež nepovažuje pití vína a piva za problém (zatímco třeba konopí pro lékařské účely má dva roky byrokratického zpoždění a je předražené)? Jak dlouho ještě budou matky (ze zoufalství, protože bez možnosti svobodné volby) rodící doma ostrakizovány a popotahovány matrikami a tiskem? Jak dlouho bude pro porodní asistentky trestné pomoci rodičce u ní doma, jak dlouho ještě u nás bude panovat monopol (kdysi medikalizovaným porodem v socialistických porodnicích) poškozených a dále škodících porodníků?
Kdy si začnou klást relevantní otázky a dojdou k rozumným závěrům i naši investigativní žurnalisté, právníci a odborníci (a pojišťovny a ekonomové)? Jinými slovy, stále a dnes už zase panuje (a v případě porodnictví a soudnictví a ve stylu vládnutí politických stran nikdy panovat nepřestal) ten náš malý ale český a (pod pokličkou zástupných odborných a politických řečí a domluvených pří) teple nevětraný smrádeček… a v médiích a na fakultách sebeklam, a mezi ženami nepochopení podstaty skutečného (přirozeného a tedy zdravého) ženství a mateřství…
