Už hezky dlouho provokuji a inspiruji k intenzivnějšímu myšlení své studenty vyprávěním o tom, že díky trpělivému tréninku vím i to, co nevím. Je k tomu potřeba minimálně dvou věcí: zapojení stále větší soustředěnosti na jedné straně a postupné zvládání umění nedat se ovládnout egem. Daří-li se obojí, mám hladinu své mysli rovnou jako zrcadlo, na kterém se odráží realita nezkreslena emocemi a zlozvyky starých programů. A tehdy se odpověď na každou otázku prostě rovnou sama objeví. Chci teď ale naznačit, že je to možná i moderní žena, která neví, co v případě porodů a dalších intuitivních dovedností ví (a umí).
Kanadští neurovědci teď experimentem potvrdili, že paměťové stopy v našich mozcích uložené v raném dětství nejsou, jak se dosud soudilo, přemazány novějšími informacemi, ale že jen čekají na příležitost, aby se projevily. Funkční magnetická rezonance potvrdila u čínských dívek, které byly do věku jednoho roku adoptovány francouzskými rodiči a mluvily výhradně francouzsky, že při poslechu čínštiny jejich mozky reagovaly jako na něco známého, stejně jako mozky těch, které čínsky rozuměly a mluvily. Jinými slovy (cituji článek Co se v mládí naučíš… z Mladé fronty dnes ze dne 29. 11. 14) „nemluvně, které zdánlivě umí pouze jíst, spát, plakat a vyměšovat, je jako houba, nasávající podněty ze svého okolí – a nejen ty pozitivní.“
Připomínám v této souvislosti i nedávné zjištění, že na inteligenci je na celý další život zaděláno již ve dvou letech věku dítěte, i známou studii, kdy nemluvně v temné místnosti přesně dokáže vycítit, zda za ním přichází matka nebo otec, a podle toho předem zapnout a připravit příslušné svalové partie (matka bere dítě a zachází s ním docela jinak než otec). Znamená to, že i ty nejmenší děti jsou na své rodiče téměř telepaticky napojeny daleko víc, než odborníci připouštějí.
Zkusme to domyslet: zatímco odborníci, pedagogové a ambiciózní rodiče na jedné straně neberou na vědomí, že dětský mozek prostě některé věci nedokáže pojmout, protože na ně nemá struktury, na druhé straně zcela ignorují obrovskou schopnost dětí vnímat a ukládat vše, co se kolem nich děje. Naznačuji, že kromě těch pedagogů, psychologů a pediatrů, kteří děti prostě bezpodmínečně milovali (např. profesor Matějček, nebo původem Slováci Tomas Verny či Peter Fedor-Freybergh), což je udrželo v rámci selského rozumu, se mnozí ostatní chovali (a bohužel stále setrvačně chovají) jako sloni v pedagogickém porcelánu.
Není nejvyšší čas na nějakou sametovou revoluci v porodnictví, dětském lékařství, psychologii, ale i školství a právech? Na totální renesanci pozitivního přístupu ve výchově a výuce dětí? Na humanizaci porodnictví a radikální obnovu hladícího, objímajícího a chválícího mateřství v jeho původním slova smyslu? Není současná věda o dítěti již k vyhození na smetiště dějin právě tak, jako se to stalo s klasiky marxismu-leninismu, proletariátu a vědeckého materialismu a jejich učebnicemi?
Sokrates kdysi prohlásil, že ví, že nic neví. Neměli by totéž přiznat i autoři učebnic a skript dětské psychologie, porodnictví, pedagogiky, ekonomie a dalších věd, které nejsou vědami, ale spekulacemi? Neplatí spíše, že těhotenstvím a mateřstvím probuzené mozky a těla žen (nejlépe pak těch, které porodily přirozeně, a jaksi navzdory ignorantským zásahům porodníků a dětských lékařů si uchovaly evolučně dané instinkty) zatím sice nevědí, ale přitom někde v hloubi mysli daleko lépe než odborníci vědí, co a jak? Není nejvyšší čas vyhledat geniální lidí schopné soucitu a zeptat se jejich matek, co všechno dělaly (a nedělaly), když byly jejich děti novorozenci a batolata?
Nebo odjinud: neměly by se dívky místo rozvitých vět a deskriptivní geometrie učit raději o tom, jak jsou vlastně dokonalé a jak se vyplatí důvěřovat instinktům? Jak vnímavá jsou novorozeňata a jak moc při výchově a výuce dětí záleží především na lásce než na informacích, které nikdy v životě neuplatní? Pamatuji, jak nedůvěřivě se tvářily mladé ženy, když jsem již v 80. letech min. stol. mluvil o tom, že rozhodující je v těhotenství i při porodu především vyrovnaná psychika. A jak devastující je pro ně a jejich budoucí děti lékaři poskytované cunami informací, co všechno by se mohlo pokazit, ale i testů, na jejichž výsledky je třeba dva týdny v hrůze čekat. A jak moc záleží na prvních vteřinách, minutách a hodinách nového života.
Není to spíše tak, že odborníci muži jsou jako ti medvědi z Mládkovy písničky, protože sice nevědí, že nevědí, ale o to víc prosazují svou odbornickou nadřazenost, zaručenou a posichrovanou bílým pláštěm? Jak dlouho si ještě ženy nechají špinit a potlačovat přirozené instinkty a schopnost zdravě porodit a ke genialitě vychovávat své děti? A že ženy sice taky zatím nevědí, co všechno vědí a umí, ale třeba…
