Počítač není jen to, co vidíme a čeho se dotýkáme, ale spíše ty vrstvy softwarů, pomocí kterých se všemi těmi tak lehce dostupnými informacemi zacházíme. Podobně dvacetiletá slečna není to, co vidíme (a co nás muže oble mate), ale to, co se v jejím nitru (v rámci jejího softwaru) vyvíjí a vyvine. Málokterá žena ví, že například nejen v pubertě a v těhotenství, ale i při a po porodu a v šestinedělí se jí strukturně přestavuje mozek. Je to logické, teprve po přirozeném porodu, jak vědí mnohé kultury, se dívka potenciálně mění v Ženu. Pak nastupuje mateřství a v naší době i cyklus pravidelných menstruací, které ovšem, nedbá-li sama na pečlivou údržbu (připomínám, nejen hardwaru, tedy vzhledu), často vývoj toho, co je pod povrchem (tedy softwaru) vybočí z optimálního, tedy teoreticky žádaného směru… a dcery pak, přestože se dušují, že k tomu nedojde, kopírují (opakují) chyby matek (a dnes někdy bohužel i otců). Naznačuji, že najít ideální (rozuměj: kompatibilní) životní partnerku není ani dnes snadné. Ostatně už před mnoha sty lety klasik poznamenal, že i ten neinteligentnější muž vybírá ženu v pytli.
Již jsem zmínil, že si, zklamán současným vývojem (nejen českého, ale všeobecně emancipovaného) ženství ke spotřebě a péči o sebe samé, o to víc cením těch výjimečných žen, které své ženství neobalily mužským vzděláním a mužskými formami soupeření a prosazování zájmů. Postupně jsem jim každé zadal (nejen pro mne kardinální) námět dobrovolné esejistické úvahy: Jak jste dokázala zůstat Ženou? A protože to jsou mé dlouholeté čtenářky, dobře věděly, oč mi jde: každá holčička je nejen potenciálně dokonalá milenka, ale i tolerantní partnerka a hlavně svého muže (a syny) hladící a chválící a spolehlivá druhá polovička.
Jenže, právě tady naráží kosa na kámen: v posledních sto letech se genderové (jak zní to moderní emancipované slovo) vztahy rozvolnily a posunuly znatelně jinam: neustále rostoucí nároky a požadavky současných seminářových bohyň převrátily v časech našich dědečků panující rodinné hodnoty, ony ale nic z toho nevidí (nechtějí vidět). Vím, je to obtížný námět. Dodnes také žádná ze těch oslovených na mou otázku neodpověděla, ač všechny zaujala.
Je to v nás už hezkých pár generací, a socialismus (nejen u nás, ale třeba i v Číně) přiživil tendence dbát na hmotu (hadware), tedy tuny ocele, statisíce panelákových bytů a formu, kvantitu, nikoliv na obsah, kvalitu. A tak abych více ozřejmil oč jde a napomohl, naznačím kudy se ubíraly mé zkušenosti s tématem, a pustím si myšlenky na ideální stav na špacír. Začíná to totiž rozmazlenými holčičkami předškolního věku. Tatínci, kteří jim dovolí i to, co jim právě maminka nedovolila, kteří je zbožňují tak, až zapomněli, že děti potřebují lásku, to ano, ale zároveň hranice: právě důslednost (obou rodičů!) už v tomto věku uchrání budoucí princezny od vnitřní nejistoty, která se bude projevovat nepřímo, zvýšenou (s)potřebou konzumace všeho, co uvidí: svetříků, kabelek, partnerů, orgasmů atd.
Rozhodně nejsem sám, kdo pátrá po těch, které zůstaly, nebo se dokázaly opětně stát Ženami. Jak pronesl zralý muž, který se až v druhém manželství dočkal skutečné ženy a dvou dětí: Když je žena v pořádku, tak si i vybere muže v pořádku a její děti jsou také v pořádku. Sexuální kouč zase ví, že muži hledají (ve vztahu) svobodu a žena hloubku a intimitu, což jsou podle něho spojené nádoby. A když máš hloubky a intimity tolik, že už jí víc neuneseš, nevadí ti, že se rozdělíš a dalšími. A takovou hloubku a intimitu dá ženě jen muž, který od ní dostal svobodu. Ale zatím jsem nenašel takové partnerství… (cituji ze srpnového čísla výborně dělaného ženského Pravého domácího časopisu a článku Vymeditovaný raubíř, z rozhovoru s Richardem Vojíkem).
Na přeskáčku a namátkou uvedu několik znaků, podle kterých bych si, kdyby mi dnes bylo dvacet, asi vybíral: zkusil bych to třeba s takovou, která se nerozčiluje, nekonečně nevykecává do mobilu s kamarádkami, nestydí se, neupejpá, a třeba navíc i čte a hovoří cizím jazykem: která má zájem o svět a nová poznání. Jí všechno a neofrňuje se nad neznámými jídly. Nepřehání to se šminkami, facebookem a smartfounem. Není afektovaná, umí se smát i vtipům o ženách či blondýnách, nedělá pravopisné chyby, a hlavně nekouří. Dal bych přednost takové, která jí zdravě, dělala nějaký kolektivní sport (umí prohrávat) a nezavírá oči před letícím míčem. Je krásná svou přirozeností, ne tím, co na sebe napatlá. Je tedy jasné, že seznámit se s ní mohu spíše na výstavě, koncertu nebo festivalu zdravé výživy, než v baru či vinárně.
Už coby dorostenec jsem s intelektuálněji vyladěnými přáteli probíral potenciální možnosti: klášterní výchova (kterou aplikovaly na své dcery a děti všeobecně šlechtické a královské rody), občasné školní oddělení holčiček a kluků (nejen sporty, ale i matematikou atd.), výchova k mateřství, ale dnes také zákaz reklamy cílené na děti, a zákaz výskytu automatů na přeslazené limonády a čokoládky ve školách… a dumali jsme nad způsoby, jakými by šlo vzdělat tatínky, aby své princezny nerozmazlili.
Vychoval jsem dvě dcery, o generaci poté se občas staral o dvě vnučky (na vnuky, dnes šestileté, už fyzicky nemám), a tak z vlastní zkušenosti vím, o čem píši. Když nechtěly na snídani nebo svačinu tzv. suchý chleba s máslem, začal jsem jim na to kreslit vidličkou komixy, anebo když nesnědly, nic dalšího či jiného už nedostaly. A protože viděly že já jím všechno a s chutí, přestaly si vymýšlet. Když čtyřletá Vanda před obchodem s hračkami vztekle práskala ručkama do asfaltu v naději, že jí tu panenku za výkladem koupím, tak jsem si lehl k ní, plácal rukama do asfaltu, a ona strnula: Co děláš, tati? No já ti pomáhám, řekl jsem klidně, vstali jsme oba a už to nikdy neudělala. Dcery jsem naučil si v jídle nevybírat… s vnučkami se mi tak docela nepovedlo, ale i v jejich případě se princip láska, ale zároveň nekompromisní hranice, osvědčil. A právě Vanda je dnes výbornou (trpělivou, neúnavnou) maminkou tří dětí.
Naznačuji, že by právě nekonečné množství podnětů v raném dětství (do dvou let je předurčeno IQ na celý život), tedy nic nezakazovat, a být s dítětem hlavně v mysli (neodkládat ho k televizi, do kočárku, do jeslí) na jedné, a nekompromisně důsledné vyžadování pravidel (při přecházení rušné ulice, hře s noži nebo vánočními baňkami) na druhé straně snad naučily potenciálně rozmazlené princezny neofrňovat se, ale také se nestydět. Od útlého dětství byly mé dcery součástí světa dospělých (hrály si pod pingpongovým stolem, zatímco my nahoře probírali Gándhího a nenásilí), a věděly, že když dodrží hranice, budeme je o to víc respektovat.
Proč o tom píši? Protože jak tak vídám stovky nádherných hardwarově dokonalých slečen (všechny samozřejmě nejprve podezírám z dokonalosti, i uvnitř), ale pak vidím jak si nedočkavě zapalují cigaretu už při vystupování z tramvaje, anebo velmi hulvátsky seřvávajítoho svého do mobilního telefonu, je mi jich velmi líto: software je, což se vyjevuje postupně, stále víc k ničemu. Tyhle navrch huj a vespod fuj dámy neviním, protože za to zase až tak nemůžou (viz nedávný blog): rodiče je rozmazlili, škola nepochválila, a společnost naučila (a soustavným reklamním tlakem donutila) pečovat jen o vlastní karosérii a bezpracnou kariéru obletovaně hýčkané bohyně. Auvajs…
Prostě i hledání partnerky (partnera), právě tak jako sebekultivace, dá práci. Zatímco hardware je vidět, sotfware lze hodnotit jen podle nepřímých výsledků a příznaků. A problém nás mužů při hledání ideální partnerky je také v tom, že i zde platí rovnováha, vyjádřená moudrým konstatování m našich babiček: jakej šel, takovou našel… Chci-li výjimečnou, ideální ženu, měl bych i já být výjimečný a ideální…
P. S.: Když už se z té vaší rozmazlené princezny, pánové (a rodiče), vyklube uječená fúrie, neplatí na ni (do puberty, pak už je pozdě) ani řev, ani ironie, ale vytrvalé pochvaly. Na každé je sem tam někde někdy něco dobrého, pochváleníhodného, a s tím je dobré začít (a vydržet při nastavování hranic).
