Pokud to s lidmi relativně dobře dopadne, meditace, jak ji známe (kromě několika málo ostrůvků pozitivní deviace a několika málo procent staromilců) téměř zanikne… ale místo dávnými kulturami odkázané strnulé pozice se skříženýma nohama (nebo modlících se babiček v kleku) budou existovat stovky nových, nečekaných, a patřičnou neurotechnologií podpořených udělátek a aplikací, velmi efektivně, protože zpětnovazebně posilujících až zázračné schopnosti mozkových neuronů regenerovat, a hlavně se propojovat tam, kde je to třeba. Naznačím i další možné trendy a formy toho, čemu říkáme meditace…
Jinými slovy, a znají to dobře zejména vysokoškolští profesoři, z celkového počtu nových studentů se vždy vyloupne jen několik procent těch, kteří jsou tak motivovaní a vytrvale pracovití, že je radost s nimi pracovat a posouvat hranice poznání. A stejně jako většina ostatních studentů studiem jen tak pragmaticky proplouvá, i většina lidí téhle společnosti se jen (po)veze. Podobné to je a bude i s meditací. Je ale jasné (i statistikům), že je to právě těch několik aktivních procent svým způsobem výjimečných lidí, kteří existují a budou existovat za každého režimu a v každé (zvláště krizové) době, a kteří posouvají společnost a dějiny.
Napsal jsem (před osmi lety vydal a nedávno ve čtvrtém vydání pomocí sponzora dotiskl) celou knihu, věnovanou právě meditaci… jako Cesty ke štěstí a zdraví (jak zněl podtitul). Meditace se (především v USA) stala, právě tak jako různé formy vegetariánské a syrové stravy běžnou (manažerskou i emancipační, a často téměř módní či dokonce snobskou) záležitostí. A i u nás, přes to, že 30 % Čechů a Češek kouří (v USA jen polovina) a česká dieta je sebevražedná, už meditace není téměř sprosté slovo (ještě v roce 1986 mi ve vazbě ve věznici Ruzyně u bachařů i estébáckých vyšetřovatelů značně přitěžovalo, že jsem se pokoušel v cele cvičit jógu a meditovat). Situace se od té doby značně změnila a v Praze a jinde se už dá zdravě jíst, cvičit (nejen jógu) a meditovat (jen by bylo třeba více meditovat ne pro meditování, ale s nějakým, nejlépe empatickým, tedy buddhistickým cílem… proto ta Cesta v podtitulu mé knihy). A vznikají stále nové formy volnočasových aktivit, které obsahují mají nějaký prvek (klidně i aktivní) meditace.
V tomto ohledu se stačí podívat kolem sebe: objevuje se (protože jsou z evolučního hlediska potřeba) celá řada nových adrenalinových (ale také v jistém ohledu, i když jinak než jsme zvyklí, meditativních) „sportů“: smysl mého často opakovaného a parafrázovaného moudra dávných buddhistů Co děláš, dělej na 100 % , a jeho prodloužené verze – a pak se cokoliv budeš dělat změní na meditaci – začne být funkční a vyhledávaný stále víc. Objevují se tak meditativní sporty jako je free diving (jehož vyznavači sami na svých tělech a výkonech zjistili, že nejhlouběji se potopí, bez dýchacího přístroje, když mají hlavu prázdnou – nemají v mysli ani jednu myšlenku). Vrcholoví sportovci (jako gymnastky a golfisté) a atleti (skokani do výšky a o tyči, ale i oštěpaři) stále častěji i veřejně hovoří o tom, že je to v hlavě (myslí tím vrcholový rekordní výkon a roli psychiky při jeho dosažení), a cvičí a aplikují i krátkodobé formy meditace. Meditační je (a stále více i bude) nakonec i lezení po horolezeckých stěnách. Svým způsobem aktivní (hlavu čistící) meditací je tedy nejen meditační chůze (např. v její zenové variantě kinhinu), ale i běh na delší tratě, jeho triatlonové a další železné varianty, a prakticky každá tvůrčí činnost.
Nejnovější vynález popleteného kola, které velmi efektivně narušuje trvalé mapy v mozku je také hezkým příkladem velmi současné varianty zcela jinak pojaté metody očisty mysli, tedy meditace, která hravou a tedy zábavnou (a rodinnou) formou navazuje na (na můj vkus velmi pomalé, ale přece jen) šíření zpětnovazebních aplikací. Prudký rozvoj jak neurotechnologických možností zkoumat přímo (online) co se děje v mozku, když je jeho nositel smutný nebo veselý, šťastný nebo nenávistný, tak počítačových možností formou hry (právě na principu biofeedbacku) zklidňovat mladistvé s hyperaktivní či jinou poruchou chování či učení… a tedy dalšího výzkumu jak vlastně fungujeme, nás pak obohatí celou řadou nových dovedností a kompetencí.
Rozšíří se meditační (čili mysl uklidňující a koncentrující, ale i motivační) aplikace (v náramcích? náplastech?) pro vrcholové gymnastky, tenistky, skokany do výšky a o tyči, golfisty, košíkáře, ale i chirurgy. Objeví se nové možnosti a v mnohých profesích i nutnost a podmínka zaměstnání např. u policistů, lékařů, vrcholových manažerů používat zdravotní a osobní fitness aplikace (sledování nejen zdraví jako takového, ale i jeho kvalitu) tedy umění meditovat pro vrcholový výkon.
Objeví se nové formy zvládání emocí (v řízených snech), anebo trénink některých na koordinaci svalů nebo soustředění mysli v rámci stále náročnějších zábavných či výukových aktivit (zpětnovazební simulátory pro letce nebo piloty formule 1, ale i další dnes ještě neznámé profese a povolání) nejen ve skutečnosti, ale dokonce jen ve vlastní představě (protože nové dendritické spoje nových neuronů vznikají nejen když v ruce držím jablko, ale když si jen představím, že držím jablko).
Je tedy jen otázkou času, kdy se i na náš trh dostanou nové motivační terapeutické a preventivní zpětnovazební aplikace i pro projektanty, umělce, architekty a jiné kreativce. A podobně je otázkou času (a případného tlaku pojišťoven a ministerstva zdravotnictví, které si spočítá, jak je to ceostátně preventivně výhodné), kdy si stále více těhotných žen v zájmu svém, svých budoucích dětí, i celé společnosti, „spočítá“, že šťastné těhotenství, radostný zdravý orgasmický porod a první rok harmonického vývoje človíčka mohou prožít i ony samy jako dva roky… meditace.
Podobně se to má i se změnou postoje společnosti k dobrému umírání a dobré smrti. Snad po třech generacích transformace člověka přirozenými a stále více i orgasmickými porody, jejímž důsledkem bude i celkové produchovnění naší civilizace, bude logicky stále více lidí požadovat i přirozeně dobré pokojné (šánti) umírání, a dobrou, tedy stále častěji i vědomě načasovanou (a tedy nejen individuálně, ale i ekologicky výhodnou a tedy vhodnou) smrt… což s sebou přinese i hlubinné posuny v chápání kvality (a tedy i oslavy zázraku) lidského života… což se samozřejmě promítne i do vztahu člověka k přírodě a planetě.
Egyptolog Miroslav Bárta (Varovná světla již blikají, Reflex 44/15), který se naučil meditovat m. j. při stoprocentním soustředění na archeologických vykopávkách, to vidí jasně: Civilizace, které vytvořily sofistikované náboženské (rozuměj: duchovní) systémy, vydržely velmi dlouho – staří Egypťané, Číňané, západní svět, arabský svět – to jsou civilizace, které stojí na nějakých symbolických hodnotách (rozuměj: jenž všechno úsilí a konání spojují přece jen silněji, než snaha o zisk a konzum). Spíše než v oblasti technologií (což ovšem při správném úmyslu technologie jako takové nevylučuje) bych hledal řešení v symbolických nebo ideových systémech. Protože pokud nějaké společenství sdílí nějaký systém hodnot (jejichž relevanci a hlavně hodnotové znaménko je a bude nacvičováno, zdokonalováno a verifikováno právě meditací podepřenou praktickou duchovností) identifikuje se s nimi a je ochotno za ně i bojovat, má mnohem větší šanci na přežití.
Možná jedinou praktickou šancí na budouc(t)nost naší (lidské) civilizace je tedy meditace (jak v těch mnoha výše nastíněných formách, tak především jako Cesta k duchovnosti, nikoliv jen jako zábava či sportovně soutěžní a tedy zisková disciplína)… a tedy duchovnost. Znovu (podobně jako výše citovaný egyptolog) připomínám: budeme muset být všichni daleko duchovnější, nebo nebudeme vůbec…
Poděkování: Pavlovi K. nejen za víkend vyrobený prototyp popleteného kolo, ale i správné otázky, jako byla ta o budoucnosti meditace…
