Zatímco většina stále vzdělanějších lidí v cizině i u nás jsou pesimisté (vždyť studovali, tak jako porodníci, právníci a ekonomové většinou jen historii válek, podvodů, patologií atd.), a tisk či televize přinášejí v naprosté většině jen přehledy katastrof a tornád a soudních procesů a skandálů tam či onde, konečně jsem objevil někoho, kdo tvrdí opak. Ne že by se občas nenašel někdo snažící se převládající světonázor vidět jinak, např. anglický vědecký publicista Matt Ridley ve své knize „The Rational Optimist“. Podtitulek, evoluce prosperity, naznačuje zlepšování světa, které se děje díky „sexuálnímu styku idejí“: jejich střetáním, prolínáním a vzájemným doplňováním, experimentováním, opravováním a napravováním. Píši a přednáším celé dekády jak o tom, že stačí si začít klást jiné otázky, a najednou se, ze stejných kopců dat, začnou vynořovat jiné odpovědi, tak také že staré politiky (porodníky, ekonomy a jiné učitele) novým kouskům nenaučíš… Teď se (konečně?) objevil mladý racionální optimista!
Téměř utopicky znějící názory staršího gentlemana Ridleyho zní rozumně a skvěle: Celou dobu od člověka jeskynního až po dnešní krkolomnou technologii všech oborů nás k zlepšování světa pohání „touha po společenském statusu a sexuálním ocenění“, které jsou po celé dějiny stále stejné. Žádný materialismus, nýbrž „pseudo-duchovno hledající lásku, hrdinství a obdiv“. Touha po statusu nás povzbuzuje k „vymýšlení receptů na přearanžování atomů, elektronů nebo fotonů světa do kombinací užitečných jiným lidem.“ Ambice se přetváří v příležitost. Evoluce je „metastáze výměn, specializací a invencí“. Prosperita vzniká vzájemnou výměnou různých specializací a je „spíš množením práce než její dělbou“. Touha po vzájemné výměně věcí a činností (čili ocenění naší existence někým druhým) je to, čím se člověk odlišil od ostatních tvorů a co ho odpálilo k evoluci. Tak se z homo sapiens stal „homo dynamicus“. Člověk v pohybu, posedlý změnami, zvídavý, učenlivý, toužící po zdokonalování, vnímající kvalitu a hodnotu.
Ano, stačí vyměnit úhel a kvalitu pohledu (zabarvení brýlí?), a i starý pes je najednou schopen nových kousků: Díky tvořivosti svobodných lidí a jejich vynálezům přežilo všechny předpovídané katastrofy – od Malthusova přelidňování po ekologické katastrofy. Zatím, bylo by možná opatrné dodat… což však Ridley nedělá a řítí se do budoucna s fantazií racionálního optimisty: Energetické krize se vyřeší vynálezem technologií nepotřebujících standardní energetické zdroje. Ekologickým krizím zabráníme vynálezem technologií neohrožujících prostředí. Kapitálové krize se vyřeší oživením „mrtvého kapitálu“ zamčeného do nemovitostí, u nichž nejsou jasná vlastnická práva, a tudíž se nedají kapitalizovat – jak je tomu v mnoha zemích Třetího světa. Prosperita chudých zemí se zvýší, jakmile pomoc z bohatých zemí přestane procházet vládami a institucemi a půjde rovnou do rukou osvobozených podnikavých občanů. Mikročipy, nanotechnologie a neustále se vyvíjejí elektronika a informatika vytvoří stroje, které budou samy myslet, jak který úkol řešit a vykonávat, což dá lidem víc času na větší vymýšlení a tvoření.
Věru povzbudivé, píše recenzent knihy Benjamin Kuras, ale realisticky dodává: Nebýt toho, že – jak by řekl racionální pesimista – člověk má stejně nekonečné ideje ničivosti jako tvořivosti. Jenže, synchronicitně (a k mé radosti) se objevil i jiný zdroj optimismu: na otázku, jestli náš svět spěje k záhubě, sice odpovídá: Ano, média vidí převážně teroristické útoky v Paříži, stále zuřící občanskou válku v Sýrii, hladomor v Eritreji nebo sílící sociální nerovnosti na celém světě. 32letý (!) německý ekonom a skutečný racionální optimista Max Roser to ale celkově vidí zcela jinak! Upozorňuje, že ještě před 200 lety žilo 90 procent obyvatel naší planety pod hranicí chudoby. Dnes je takových jen 10 procent. To je přece neuvěřitelný úspěch! tvrdí muž, jenž vystudoval geologii, filosofii a doktorát získal z ekonomie, a který se prokousává tabulkami a poznámkami pod čarou, aby mohl naši současnost prezentovat jako přehlídku globálních úspěchů: Zdravotnictví a školství se neustále zlepšují, násilností ubývá.
Už Winston Churchil prohlásil, že uznává jen ty statistiky, které si sám zfalšoval. Podobně jako v oblasti psychologie, alopatické medicíny, v porodnictví či v sociologii, ale i v hudebním školství a v muzikologii, skutečný pokrok (že by změna paradigmatu?) přichází velmi pomalu, a vždy až s novou generací. Max Roser se sice také zabývá dlouhodobými ukazateli životní úrovně ve světě, ale soustřeďuje se ne na katastrofy a krize, ale na udržitelný rozvoj a úspěchy! Také protože není jen teoretik, už během studií v Innsbrucku hodně cestoval (Himálaji, údolí Nilu v Egyptě a v Núbii, Etiopie a Keňa, ale i po Andách a na kole po Evropě), žil i v Riu de Janeiro. Je tedy (snad nejen pro mne) dokonalým představitelem toho, čemu říkám nové (jiné, rozuměj nepředpojatě optimistické) vidění a čtení světa. A zapadá do trendu, o kterém píši celé dekády: že by na počátku stačilo, kdybychom se přestali zaobírat výhradně negativními informacemi… a platí to jak v případě jejich vyhledávání , tak třeba i v rámci hledání partnerky (partnera) – ale ve smyslu rčení moudré babičky: Jakej šel, takovou našel…
Doufejme, že mladě uvažující a jiné otázky si pokládající statistik a ekonom Max Roser sehraje v evropské ekonomice podobně obrodnou a hlavně zpozitivňující roli, jakou pozvolna hrají u nás třeba Tomáš Sedláček, Ilona Švihlíková nebo Markéta Šichtařová. Naše skuhrající společnost (protože ukřičeně vedená jen svou mocí se zabývajícími a dialogu neschopnými politiky a ekonomy) potřebuje obnovu a omlazení jako prase drbání…
http://www.inet.ox.ac.uk/people/view/39
http://www.maxroser.com/about/
