se mi rozhodně nezdá být „poněkud nešťastným“. Záplavy nás tady v Dolních Měcholupech nepostihly, jen silný vítr za jedné zvlášť velké bouřky hrozil rozlomením ořešáku, ten ale prokázal své nejen viditelné kvality a všechny nápory na hustě olistěné větve (a že se tedy prohýbaly) ustál… ale navíc díky častým dešťům zahrádka (včetně mého záhonu) roste jak z vody. Netrápím se tím, co nemohu změnit (např. deštivým červnem), a jsem tak připraven pokoušet se změnit co by mohlo jít.
Několikrát jsem se těsně před setměním vydal sesbírat španělské slimáky (odnesl jsem je do přírody, k potoku), protože jim mladé listy dýně hokkaido moc chutnaly, a svou žravostí ohrožovaly mou pozdější úrodu kulinářského potěšení. Jinak jen občas vypleju to, co se nehodí.
Tak jako kdysi na Starém městě a Malé straně, i tady se každý druhý den vydávám kolem sedmé ráno do obchodu (mám to jen 200 metrů, ale přes rušnou ulici, takže si užívám ochoty většiny řidičů: zpomalí, nechají mne přejít, já mávnu na znamení díků, oni se obvykle usmějí, a jedou dál), a po pár metrech, za jakéhokoliv počasí , mne niterný pocit zázraku žití rozvibruje zevnitř… štěstím, že se tak mám (půl lidstva hladoví, a všude jinde, jak to vypadá, koukne-li se člověk občas na nějaké ty televizní zprávy, jsou války a povodně a požáry) a nic mne nebolí a nejsem v depresi (tak jako miliony lidí v rozvinutém světě).
Mají tam i denní tisk, a tak si v pátek koupím LN i televizní víkendovou přílohou, a vyberu přírodopisné nebo starší umělecké filmy (včetně seriálů BBC např. o světových galeriích) na ČT2, Futuramu a Hrdiny na Cool, a nějakou tu atletiku nebo vrcholový fotbal na ČT4) na celý týden, a pak si vždy v patřičný čas uvařím dobrý čaj a udělám kino jako za mlada.
Jednou za týden si, když mě to popadne, zajedu autobusem do místního Tesca (otevřeno denně od 6 do 24 h), a dopřeju si „luxusu“: třeba lahev meruňkové dřeně, čekanku, dražší vícezrnného tam pečeného chleba, a nedávno jsem zkusil celou pikslu mé oblíbené zmrzliny Míši. Stanice je přímo před vchodem, a protože jsem si opět vytiskl z internetu stažený čerstvý jízdní řád, vím přesně, kdy přestat obhlížet tu spoustu nádherných zbytečností (např. v oddělení sportu: tolik různých uděláte a činek a čineček a návleků a helm a kol a tenisových badmingtonových a pingpongových raket, které nemusím kupovat), zaplatit a sejít dolů.
Mohu si připravit a dát oběd třeba v deset (když vstanu před šestou), nebo ve čtyři (když se vrátím z města), mohu jít spát v devět a po půlnoci se vzbudit a dát si nějaký noční film, nebo probdít kus noci a spár „déle“ – klidně až třeba, no, řekněme, do osmi..
Dodělávám korektury své poslední knihy (Co je za zvukem), a tak vždy po půlhodině či hodince soustředěné práce (nejprve na vytištěném exempláři, pak opravy zanáším do počítače) vstanu, protáhnu se, a vyrazím si obejít trávník okolo velké úrody meduňky a mateřídoušky a dalších stromečků, keříčků a kytiček. Ze záhonu hokkaido občas seberu české šneky s ulitou, z trávníku žluté listy, které vítr vyčesal z pyšně mohutné hřívy ořešáku, a vše odnesu na kompost. Nebo, je-li příznivo, jedu na kole po místní cyklo a in-line stezce, tak tři kilometry, podél rybníka Slatina. Vlevo vysoká hora rumu (materiál po bouračkách),
Ale vpravo stromečky, lesíky, pole.
Přestal jsem odebírat každodenně Lidové noviny (když tak si je přečtu na síti), a tak ráno prolétnu internet, zodpovím e-maily, a pak si užívám nějaké etnické hudby nebo jen místního ticha (promantrovaného domem a stromy cezeným hukotem aut, zmateně pádícím tam i zpátky). Vždy ale zpívají ptáci, sem tam se objeví nějaké z hnízda vypadlé (nebo zmoklé) mládě, které ovšem za pár minut rodiče objeví a nějak (zatím jsem neviděl jak) donutí vzlétnout zpátky na strom, na vedlejší parcele občas zaštěká veselý pejsek, který štěká prostě z radosti, pravidelně, při obíhání svého území.
Večer pak sedávám na lavičce pod skloněnými větvemi ořešáku, čtu si, nebo jen tak pozoruji cvrkot na malé, ale o to víc zenové zahrádce. Kromě dýně hokkaido žádná zelenina, nic co by bylo třeba neustále opečovávat: bylinky (jako ty lilie polní) rostou samy.
Rád pracuji brzo ráno, ještě než horní sousedi odcházejí do práce a do škol. To mívám nejvíc nápadů a pravidelně přichází inspirace. Většinou dopíšu nějaký ten rozepsaný fejeton a opět jej uložím, aby vyčkal, až nastane čas zveřejnění. A kolem deváté už mám hotovo („vyděláno“).
Onen pan „natural“, o kterém jsem nedávno psal, přijel a opravil (po práci na kanalizaci) dlážděný chodník od vrat kolem domku ke hlavnímu vchodu. Byl jako obvykle dokonale zenový, protože pracoval se soustředěním na 100%, a nakonec po něm zbyl chodník, na kterém nikdo nikdy nepozná, že nějaký čas nefungoval a teď byl předlážděn. Vypadá, že tak tu je už hezkých pár desítek roků. Pan Natural opět „nezanechal stopy jak nějaký zenový mistr.
Doufejme, že se mi povede totéž a nezanechám tady na blogu respektu žádné stopy (než ty inspirativní). Protože ty virtuální a emoční se nepočítají, ty nic neváží.
Tento způsob léta mi, stejně jako ty předtím, připadá opět nádherný. Jinde, jinak, ale opět nádherný.
se mi rozhodně nezdá být „poněkud nešťastným“. Záplavy nás tady v Dolních Měcholupech nepostihly, jen silný vítr za jedné zvlášť velké bouřky hrozil rozlomením ořešáku, ten ale prokázal své nejen viditelné kvality a všechny nápory na hustě olistěné větve (a že se tedy prohýbaly) ustál… ale navíc díky častým dešťům zahrádka (včetně mého záhonu) roste jak z vody. Netrápím se tím, co nemohu změnit (např. deštivým červnem), a jsem tak připraven pokoušet se změnit co by mohlo jít.
Několikrát jsem se těsně před setměním vydal sesbírat španělské slimáky (odnesl jsem je do přírody, k potoku), protože jim mladé listy dýně hokkaido moc chutnaly, a svou žravostí ohrožovaly mou pozdější úrodu kulinářského potěšení. Jinak jen občas vypleju to, co se nehodí.
Zahrádka
Tak jako kdysi na Starém městě a Malé straně, i tady se každý druhý den vydávám kolem sedmé ráno do obchodu (mám to jen 200 metrů, ale přes rušnou ulici, takže si užívám ochoty většiny řidičů: zpomalí, nechají mne přejít, já mávnu na znamení díků, oni se obvykle usmějí, a jedou dál), a po pár metrech, za jakéhokoliv počasí , mne niterný pocit zázraku žití rozvibruje zevnitř… štěstím, že se tak mám (půl lidstva hladoví, a všude jinde, jak to vypadá, koukne-li se člověk občas na nějaké ty televizní zprávy, jsou války a povodně a požáry) a nic mne nebolí a nejsem v depresi (tak jako miliony lidí v rozvinutém světě).
Mají tam i denní tisk, a tak si v pátek koupím LN i televizní víkendovou přílohou, a vyberu přírodopisné nebo starší umělecké filmy (včetně seriálů BBC např. o světových galeriích) na ČT2, Futuramu a Hrdiny na Cool, a nějakou tu atletiku nebo vrcholový fotbal na ČT4) na celý týden, a pak si vždy v patřičný čas uvařím dobrý čaj a udělám kino jako za mlada.
Jednou za týden si, když mě to popadne, zajedu autobusem do místního Tesca (otevřeno denně od 6 do 24 h), a dopřeju si „luxusu“: třeba lahev meruňkové dřeně, čekanku, dražší vícezrnného tam pečeného chleba, a nedávno jsem zkusil celou pikslu mé oblíbené zmrzliny Míši. Stanice je přímo před vchodem, a protože jsem si opět vytiskl z internetu stažený čerstvý jízdní řád, vím přesně, kdy přestat obhlížet tu spoustu nádherných zbytečností (např. v oddělení sportu: tolik různých uděláte a činek a čineček a návleků a helm a kol a tenisových badmingtonových a pingpongových raket, které nemusím kupovat), zaplatit a sejít dolů.
Mohu si připravit a dát oběd třeba v deset (když vstanu před šestou), nebo ve čtyři (když se vrátím z města), mohu jít spát v devět a po půlnoci se vzbudit a dát si nějaký noční film, nebo probdít kus noci a spár „déle“ – klidně až třeba, no, řekněme, do osmi..
Dodělávám korektury své poslední knihy (Co je za zvukem), a tak vždy po půlhodině či hodince soustředěné práce (nejprve na vytištěném exempláři, pak opravy zanáším do počítače) vstanu, protáhnu se, a vyrazím si obejít trávník okolo velké úrody meduňky a mateřídoušky a dalších stromečků, keříčků a kytiček. Ze záhonu hokkaido občas seberu české šneky s ulitou, z trávníku žluté listy, které vítr vyčesal z pyšně mohutné hřívy ořešáku, a vše odnesu na kompost. Nebo, je-li příznivo, jedu na kole po místní cyklo a in-line stezce, tak tři kilometry, podél rybníka Slatina. Vlevo vysoká hora rumu (materiál po bouračkách),
Ale vpravo stromečky, lesíky, pole.
Přestal jsem odebírat každodenně Lidové noviny (když tak si je přečtu na síti), a tak ráno prolétnu internet, zodpovím e-maily, a pak si užívám nějaké etnické hudby nebo jen místního ticha (promantrovaného domem a stromy cezeným hukotem aut, zmateně pádícím tam i zpátky). Vždy ale zpívají ptáci, sem tam se objeví nějaké z hnízda vypadlé (nebo zmoklé) mládě, které ovšem za pár minut rodiče objeví a nějak (zatím jsem neviděl jak) donutí vzlétnout zpátky na strom, na vedlejší parcele občas zaštěká veselý pejsek, který štěká prostě z radosti, pravidelně, při obíhání svého území.
Večer pak sedávám na lavičce pod skloněnými větvemi ořešáku, čtu si, nebo jen tak pozoruji cvrkot na malé, ale o to víc zenové zahrádce. Kromě dýně hokkaido žádná zelenina, nic co by bylo třeba neustále opečovávat: bylinky (jako ty lilie polní) rostou samy.
Rád pracuji brzo ráno, ještě než horní sousedi odcházejí do práce a do škol. To mívám nejvíc nápadů a pravidelně přichází inspirace. Většinou dopíšu nějaký ten rozepsaný fejeton a opět jej uložím, aby vyčkal, až nastane čas zveřejnění. A kolem deváté už mám hotovo („vyděláno“).
Onen pan „natural“, o kterém jsem nedávno psal, přijel a opravil (po práci na kanalizaci) dlážděný chodník od vrat kolem domku ke hlavnímu vchodu. Byl jako obvykle dokonale zenový, protože pracoval se soustředěním na 100%, a nakonec po něm zbyl chodník, na kterém nikdo nikdy nepozná, že nějaký čas nefungoval a teď byl předlážděn. Vypadá, že tak tu je už hezkých pár desítek roků. Pan Natural opět „nezanechal stopy jak nějaký zenový mistr.
Doufejme, že se mi povede totéž a nezanechám tady na blogu respektu žádné stopy (než ty inspirativní). Protože ty virtuální a emoční se nepočítají, ty nic neváží.
Tento způsob léta mi, stejně jako ty předtím, připadá opět nádherný. Jinde, jinak, ale opět nádherný.
