Je to smršť: prakticky každý den, kdy si koupím noviny, v nich najdu nějaký článeček, potvrzující, co jsem říkával na přednáškách a psával ve fejetonech (pamětníci potvrdí). Mám to v čínském horoskopu na příští rok (že už začne být to, co dělám, všeobecně uznáváno), ale rojí se to už letos. A tak pro ty, kterým se při čtení mých blogů rovnou neotevírá kudla v kapse, tedy pro naprostou většinu, dávám k dobru, se širokým úsměvem pod fousy, další tři (pro mne a pro to, co celoživotně dělám) zásadní „korálky“.
Korálek první:
„Zhruba kolem roku 1996 se v Česku poprvé objevily přístroje audiovizuální stimulace (AVS), slangově označované jako psychowalkmany,“ píše Ivan Brezina.
Byl jsem u toho, pomáhal jsem pan Valúchovi a v nultém čísle časopisu pro nový věk Baraka na podzim 1996 jsem zveřejnil jak dlouhý článek o psychowalkmanech, tak později článek jeho syna, který obchod s těmito „mind machines“ později převzal. Byl jsem Ivanem Brezinou v těch letech několikrát zpovídán (např. do Pátku LN) a jeho zájem o psychowalkmany asi pramení právě z našich debat. Dodnes občas potvrzuji jiným zájemcům, že se to, při důkladném výběru, rozhodně vyplatí. Většina čtenářů a přátel (i těch z oblasti jógy a duchovna) ale nevěřícně pokyvovala hlavou a prohlásila, a dodnes prohlašuje, že to musí být podvod. Hm.
„Tahle nová technologie slibovala radikální změnu vědomí: prostě jen zmáčknete knoflík a váš mozek se během pár minut „přeladí“ na stav, který si vyberete. Nejdřív jsem to považoval jen za další marketingový podfuk na úrovni Herbalifu, kterými se 90. léta jen hemžila. Když jsem si ale jeden přístroj půjčil a vyzkoušel, nestačil jsem se divit. Od té doby AVS stimulaci používám pravidelně,“ píše Ivan Brezina, kterého rozhodně nelze podezírat z nějakého lakování na růžovo, a radí, jak na to:
„Funguje to úplně jednoduše. Na oči si nasadíte speciální brýle s blikajícími diodami a na uši sluchátka, ze kterých zní zvuk o stejné frekvenci jako blikání. Za pár minut jste ve stavu dokonalé relaxace, meditace nebo třeba spánku – záleží jen na tom, jaký si zvolíte program z menu přístroje. Zjistil jsem, že půlhodinové „sezení“ (nebo spíš ležení) nahradí několik hodin spánku. Ještě zajímavější ale je, že mě psychowalkman uspí takřka na povel, ať už jsem sebevíc přetažený,“ dodává z vlastní zkušenosti jinak profesionální skeptik Brezina. V současnosti je době nadšen Laxmanem, poslední verzí audiostimulačního přístroje na baterky.
A jako skeptik, který zná sobě podobné, dodává: „Že to vypadá jako umělé štěstí z krabičky? Po deseti letech používání téhle technologie můžu říct, že je to překvapivě účinné. Na rozdíl třeba od drog to navíc nemá vůbec žádné nepříznivé vedlejší efekty.“
Díky, Ivane.
http://neviditelnypes.lidovky.cz/hi-tech-hracka-re-laxman-0vu-/p_spolecnost.asp?c=A090625_164837_p_spolecnost_wag
Korálek druhý:
Když na přednáškách občas naznačím (zvláště přítomným ženám), že je rozdíl, jak emočně reagují na to, co poslouchají telefonem levým, nebo pravým uchem, rozhostí se nedůvěřivé ticho a obvykle pak už ztratím jejich pozornost. Přiznávám, že v polovině 80. let min. stol. byly reakce na mé řeči o tom, že máme hemisféry mozku funkčně rozdělené, a že ženy je mají více propojeny, značně nebezpečnější: jednou mi jedna paní dokonce chtěla rozbít držku…
Na počátku 90. let jsem si často přímo zoufal, protože moje tehdejší (jinak velmi inteligentní) partnerka vždy odmávla mé argumentování o rozdílech mezi ženami a muži větami typu „To víš, my ženy…“, když se jí to hodilo, ale jindy mě přímo mučila výsměšně pohrdlivými poznámkami o mých fantasmagoriích. Tehdy nebyl internet, a když jsem jí předložil xerox příslušných Newsletters, říkala: „To si může naxeroxovat každý…“
Pointa? Kdybych ji potkal dnes, a předložil jí tyhle a další „korálky“ (s patřičnými odkazy), zcela jistě by se pohrdavě usmála a řekla: „No ale já to přece vždycky věděla.“
„Pravým uchem lépe rozumíme,“ tvrdí vědci. „Prosbami o cigaretu v hlučném prostředí hudebního klubu badatelé zkoumali, do kterého ucha se víc vyplatí mluvit na druhé. Italští vědci zjistili, že lidé vyhoví spíše žádostem, které se jim říkají do pravého ucha. Informacemi z pravého ucha se totiž podle nich (hm, novináři jsou dodnes opatrní, pozn.aut.) zabývá levá mozková hemisféra, v níž se u většiny lidí odehrávají jazykové a logické procesy. Badatelé zveřejnili závěry, vycházející ze tří samostatných testů.,“ píše ve v článku v LN (26. 6. 09).
Se závěry studií souhlasí i Sophie Scottová z Institutu kognitivní neurovědy Londýnské univerzity. „Většina lidí zpracovává řeč v levé straně mozku a ačkoliv to není výhradní pravidlo, mnohým z toho, co nám jde do pravého ucha, se bude zabývat levá polovina mozku,“ vysvětluje. „Podobnou tendenci sledují lidé např. když telefonují. Většinou drží telefon u pravého ucha.“
Hm, i teď, když o tom na přednáškách hovořím, se vždy se najdou takové, které okamžitě protestují tvrzením, že to není pravda, protože ony telefonují se sluchátkem u levého ucha
a basta. A je na nich vidět, že od toho okamžiku mi nevěří a neuvěří, ani kdybych tvrdil,
že jedna a jedna jsou dvě.
http://www.lidovky.cz/pravym-uchem-lepe-rozumime-tvrdi-vedci-d91-/ln_noviny.asp?c=A090626_000050_ln_noviny_sko&klic=232229&mes=090626_0
http://marek.blog.respekt.cz/c/455/Cesta-muze-a-zeny.html
Korálek třetí
O terapeutické, emoční a duchovní výhodnosti zpěvu mluvím od samého počátku svých osvětových snah na tomto poli, tedy od konce 70. let min. stol. Po návratu z Japonska jsem
na stovkách přednášek, na kterých jsem pouštěl diapozitivy a ohromoval neuvěřitelnými informacemi o tamním běžném, ale i kulturním a duchovním životě, vyprávěl i o zvláštním zvyku Japonců setkávat s v miniaturních hospůdkách (třeba jen pro několik návštěvníků)
a zpívat. Tedy, zpívat do mikrofonu na doprovod nějakého slavného hitu. Říká se tomu karaoke (v překladu bez orchestru) a dnes má tuto funkci většina lepších přenosných přehrávačů.
Přestože český jazyk má jeden z největších frekvenčních rozsahů, a japonština zase nejmenší, a přestože Čech dokáže vyslovit ř a strč prst skrz krk (to by Japonec, který neumí vyslovit obyčejné „l“, nikdy nedokázal), my Češi, protože jsme přestali zpívat (a zpívají za nás Gottové a spol. a to ještě z playbacku), jsme na chvostu dějin (rozuměj: technologického, vědeckého, ale i uměleckého vývoje), zatímco Japonci, kteří začali právě v 60. a 70. letech zpívat (a velkou měrou jim k tomu dopomohlo karaoke), jsou na špici světa.
Tvrdím, že je to právě hlas, a zvládnutí komplexu stydění set (a že Japonci, a zvláště Japonky, se ještě v dobách, kdy jsem tam byl, styděly hezky a hodně) a strachu zpívat (podpořené právě karaoke), co je (kromě smyslu pro detail a zenových interiérů a zahrad) vykatapultovalo na špici lidstva.
Když jsem tehdy promítal diapozitivy, a když se pak i k nám dostaly obrázky rozjařených Japonců s mikrofony (karaoke) v rukou, Češi se smáli a ironicky si ťukali na čelo: zpívat Yesterday místo McCartneyho, v hospodě, to je ale pitomost.
Marně jsem vysvětloval princip a důležitost zpěvu (a fikanost principu karaoke, při kterém se, v menším kolektivu, lidé postupně přestávají stydět, začínají zpívat, a tím se otevírají na všech úrovních. Ještě celkem nedávno mi jedna taková, naježená mým tvrzením, že až se příště narodím, chtěl bych být japonskou ženou v domácnosti) vynadala, jak se opovažuju propagovat takové hudební patvary, jako je karaoke. Nepochopila, že přání je otcem metody, a že touto hravou, zábavnou formou zpěvu, se Japonci již před dvěma generacemi otevřeli době, světu a poznání sebe samých.
Lidové noviny přinesly článek o tom, že „obyvatelé Hongkongu mají novou zábavu: přes poledne se jdou najíst a zároveň si zazpívat.“ Fenomén karaoke je prý jak v Hongkongu, tak v okolních asijských zemích velmi rozšířený, ale „poslední dobou se rozšířila nová módní vlna, která se říká K lunch. Zatímco dosud se chodilo na karaoke večer, nyní se těší velké oblibě ty restaurace, ve kterých se můžete přes poledne najíst a ještě si zazpívat, a to za pouhých 5 dolarů. Zákazníkům jsou k dispozici malé salonky, kde se mohou odvázat jen se svými nejbližšími a nemusí se bát, že by je mohl vidět a slyšet i někdo cizí.“
A to je právě ten rozdíl: zatímco tam se lidé odnaučují stydět a otevírají své hlasy a osobnosti,
u nás se také karaoke hojně propaguje, ale opět jsme papežštější než papež, a prokazujeme, že nám nedošlo poselství téhle činnosti, protože se zpívá ve velkých sálech pro všechny. Takže se zpívat „odváží“ opět jen extroverti a exhibicionisté, a ne ti, kteří to opravdu potřebují…
http://www.lidovky.cz/obed-jedine-s-karaoke-0rk-/ln_noviny.asp?c=A090627_000055_ln_noviny_sko&klic=232247&mes=090627_0
Je to smršť: prakticky každý den, kdy si koupím noviny, v nich najdu nějaký článeček, potvrzující, co jsem říkával na přednáškách a psával ve fejetonech (pamětníci potvrdí). Mám to v čínském horoskopu na příští rok (že už začne být to, co dělám, všeobecně uznáváno), ale rojí se to už letos. A tak pro ty, kterým se při čtení mých blogů rovnou neotevírá kudla v kapse, tedy pro naprostou většinu, dávám k dobru, se širokým úsměvem pod fousy, další tři (pro mne a pro to, co celoživotně dělám) zásadní „korálky“.
Korálek první:
„Zhruba kolem roku 1996 se v Česku poprvé objevily přístroje audiovizuální stimulace (AVS), slangově označované jako psychowalkmany,“ píše Ivan Brezina.
Byl jsem u toho, pomáhal jsem pan Valúchovi a v nultém čísle časopisu pro nový věk Baraka na podzim 1996 jsem zveřejnil jak dlouhý článek o psychowalkmanech, tak později článek jeho syna, který obchod s těmito „mind machines“ později převzal. Byl jsem Ivanem Brezinou v těch letech několikrát zpovídán (např. do Pátku LN) a jeho zájem o psychowalkmany asi pramení právě z našich debat. Dodnes občas potvrzuji jiným zájemcům, že se to, při důkladném výběru, rozhodně vyplatí. Většina čtenářů a přátel (i těch z oblasti jógy a duchovna) ale nevěřícně pokyvovala hlavou a prohlásila, a dodnes prohlašuje, že to musí být podvod. Hm.
„Tahle nová technologie slibovala radikální změnu vědomí: prostě jen zmáčknete knoflík a váš mozek se během pár minut „přeladí“ na stav, který si vyberete. Nejdřív jsem to považoval jen za další marketingový podfuk na úrovni Herbalifu, kterými se 90. léta jen hemžila. Když jsem si ale jeden přístroj půjčil a vyzkoušel, nestačil jsem se divit. Od té doby AVS stimulaci používám pravidelně,“ píše Ivan Brezina, kterého rozhodně nelze podezírat z nějakého lakování na růžovo, a radí, jak na to:
„Funguje to úplně jednoduše. Na oči si nasadíte speciální brýle s blikajícími diodami a na uši sluchátka, ze kterých zní zvuk o stejné frekvenci jako blikání. Za pár minut jste ve stavu dokonalé relaxace, meditace nebo třeba spánku – záleží jen na tom, jaký si zvolíte program z menu přístroje. Zjistil jsem, že půlhodinové „sezení“ (nebo spíš ležení) nahradí několik hodin spánku. Ještě zajímavější ale je, že mě psychowalkman uspí takřka na povel, ať už jsem sebevíc přetažený,“ dodává z vlastní zkušenosti jinak profesionální skeptik Brezina. V současnosti je době nadšen Laxmanem, poslední verzí audiostimulačního přístroje na baterky.
A jako skeptik, který zná sobě podobné, dodává: „Že to vypadá jako umělé štěstí z krabičky? Po deseti letech používání téhle technologie můžu říct, že je to překvapivě účinné. Na rozdíl třeba od drog to navíc nemá vůbec žádné nepříznivé vedlejší efekty.“
Díky, Ivane.
http://neviditelnypes.lidovky.cz/hi-tech-hracka-re-laxman-0vu-/p_spolecnost.asp?c=A090625_164837_p_spolecnost_wag
Korálek druhý:
Když na přednáškách občas naznačím (zvláště přítomným ženám), že je rozdíl, jak emočně reagují na to, co poslouchají telefonem levým, nebo pravým uchem, rozhostí se nedůvěřivé ticho a obvykle pak už ztratím jejich pozornost. Přiznávám, že v polovině 80. let min. stol. byly reakce na mé řeči o tom, že máme hemisféry mozku funkčně rozdělené, a že ženy je mají více propojeny, značně nebezpečnější: jednou mi jedna paní dokonce chtěla rozbít držku…
Na počátku 90. let jsem si často přímo zoufal, protože moje tehdejší (jinak velmi inteligentní) partnerka vždy odmávla mé argumentování o rozdílech mezi ženami a muži větami typu „To víš, my ženy…“, když se jí to hodilo, ale jindy mě přímo mučila výsměšně pohrdlivými poznámkami o mých fantasmagoriích. Tehdy nebyl internet, a když jsem jí předložil xerox příslušných Newsletters, říkala: „To si může naxeroxovat každý…“
Pointa? Kdybych ji potkal dnes, a předložil jí tyhle a další „korálky“ (s patřičnými odkazy), zcela jistě by se pohrdavě usmála a řekla: „No ale já to přece vždycky věděla.“
„Pravým uchem lépe rozumíme,“ tvrdí vědci. „Prosbami o cigaretu v hlučném prostředí hudebního klubu badatelé zkoumali, do kterého ucha se víc vyplatí mluvit na druhé. Italští vědci zjistili, že lidé vyhoví spíše žádostem, které se jim říkají do pravého ucha. Informacemi z pravého ucha se totiž podle nich (hm, novináři jsou dodnes opatrní, pozn.aut.) zabývá levá mozková hemisféra, v níž se u většiny lidí odehrávají jazykové a logické procesy. Badatelé zveřejnili závěry, vycházející ze tří samostatných testů.,“ píše ve v článku v LN (26. 6. 09).
Se závěry studií souhlasí i Sophie Scottová z Institutu kognitivní neurovědy Londýnské univerzity. „Většina lidí zpracovává řeč v levé straně mozku a ačkoliv to není výhradní pravidlo, mnohým z toho, co nám jde do pravého ucha, se bude zabývat levá polovina mozku,“ vysvětluje. „Podobnou tendenci sledují lidé např. když telefonují. Většinou drží telefon u pravého ucha.“
Hm, i teď, když o tom na přednáškách hovořím, se vždy se najdou takové, které okamžitě protestují tvrzením, že to není pravda, protože ony telefonují se sluchátkem u levého ucha
a basta. A je na nich vidět, že od toho okamžiku mi nevěří a neuvěří, ani kdybych tvrdil,
že jedna a jedna jsou dvě.
http://www.lidovky.cz/pravym-uchem-lepe-rozumime-tvrdi-vedci-d91-/ln_noviny.asp?c=A090626_000050_ln_noviny_sko&klic=232229&mes=090626_0
http://marek.blog.respekt.cz/c/455/Cesta-muze-a-zeny.html
Korálek třetí
O terapeutické, emoční a duchovní výhodnosti zpěvu mluvím od samého počátku svých osvětových snah na tomto poli, tedy od konce 70. let min. stol. Po návratu z Japonska jsem
na stovkách přednášek, na kterých jsem pouštěl diapozitivy a ohromoval neuvěřitelnými informacemi o tamním běžném, ale i kulturním a duchovním životě, vyprávěl i o zvláštním zvyku Japonců setkávat s v miniaturních hospůdkách (třeba jen pro několik návštěvníků)
a zpívat. Tedy, zpívat do mikrofonu na doprovod nějakého slavného hitu. Říká se tomu karaoke (v překladu bez orchestru) a dnes má tuto funkci většina lepších přenosných přehrávačů.
Přestože český jazyk má jeden z největších frekvenčních rozsahů, a japonština zase nejmenší, a přestože Čech dokáže vyslovit ř a strč prst skrz krk (to by Japonec, který neumí vyslovit obyčejné „l“, nikdy nedokázal), my Češi, protože jsme přestali zpívat (a zpívají za nás Gottové a spol. a to ještě z playbacku), jsme na chvostu dějin (rozuměj: technologického, vědeckého, ale i uměleckého vývoje), zatímco Japonci, kteří začali právě v 60. a 70. letech zpívat (a velkou měrou jim k tomu dopomohlo karaoke), jsou na špici světa.
Tvrdím, že je to právě hlas, a zvládnutí komplexu stydění set (a že Japonci, a zvláště Japonky, se ještě v dobách, kdy jsem tam byl, styděly hezky a hodně) a strachu zpívat (podpořené právě karaoke), co je (kromě smyslu pro detail a zenových interiérů a zahrad) vykatapultovalo na špici lidstva.
Když jsem tehdy promítal diapozitivy, a když se pak i k nám dostaly obrázky rozjařených Japonců s mikrofony (karaoke) v rukou, Češi se smáli a ironicky si ťukali na čelo: zpívat Yesterday místo McCartneyho, v hospodě, to je ale pitomost.
Marně jsem vysvětloval princip a důležitost zpěvu (a fikanost principu karaoke, při kterém se, v menším kolektivu, lidé postupně přestávají stydět, začínají zpívat, a tím se otevírají na všech úrovních. Ještě celkem nedávno mi jedna taková, naježená mým tvrzením, že až se příště narodím, chtěl bych být japonskou ženou v domácnosti) vynadala, jak se opovažuju propagovat takové hudební patvary, jako je karaoke. Nepochopila, že přání je otcem metody, a že touto hravou, zábavnou formou zpěvu, se Japonci již před dvěma generacemi otevřeli době, světu a poznání sebe samých.
Lidové noviny přinesly článek o tom, že „obyvatelé Hongkongu mají novou zábavu: přes poledne se jdou najíst a zároveň si zazpívat.“ Fenomén karaoke je prý jak v Hongkongu, tak v okolních asijských zemích velmi rozšířený, ale „poslední dobou se rozšířila nová módní vlna, která se říká K lunch. Zatímco dosud se chodilo na karaoke večer, nyní se těší velké oblibě ty restaurace, ve kterých se můžete přes poledne najíst a ještě si zazpívat, a to za pouhých 5 dolarů. Zákazníkům jsou k dispozici malé salonky, kde se mohou odvázat jen se svými nejbližšími a nemusí se bát, že by je mohl vidět a slyšet i někdo cizí.“
A to je právě ten rozdíl: zatímco tam se lidé odnaučují stydět a otevírají své hlasy a osobnosti,
u nás se také karaoke hojně propaguje, ale opět jsme papežštější než papež, a prokazujeme, že nám nedošlo poselství téhle činnosti, protože se zpívá ve velkých sálech pro všechny. Takže se zpívat „odváží“ opět jen extroverti a exhibicionisté, a ne ti, kteří to opravdu potřebují…
http://www.lidovky.cz/obed-jedine-s-karaoke-0rk-/ln_noviny.asp?c=A090627_000055_ln_noviny_sko&klic=232247&mes=090627_0
