Každý víme, co to je strach. Známe, jak stahuje tělo i mysl, a také jak stahuje jinak slušné lidi do ponížených pozic. Ano, i já jsem měl často strach: například v srpnu 1969, kdy jsme kličkovali po Václaváku mezi obušky a vodními děly českých milicionářů a bojůvkami červených baretů. O pár let později jsem napsal text jedné rockové písně, přímo nazvané Strach – byl v očích mé ženy prchající nejprve před vodními děly, později před trojicí důchodců z volební komise, kteří mi přicházeli připomenout, že jsem ještě nevolil. Týž abstraktní strach čišel i z jejich očí: narušil jsem jim stoprocentní odvolenost a oni se báli, co jim řeknou jejich šéfové (a ti se zase báli, co řeknou jim jejich šéfové na dalších patrech strachem vynucované moci). A strach jsem z televizních záběrů viděl i v očích, ale spíše v pohybech těl mužů a žen čínských bojůvek s prapory při velikonoční návštěvě jejich prezidenta.
Strach je kumulativní: člověk ho pustí do sebe jednou, a ani si nevšimne, že se bojí čím dál většího počtu věcí a jevů. Je to taky velmi snadno přenášená emoce – diktátorům a prezidentům velmocí umetají ze strachu cestičky tak důkladně, že i oni se musejí bát kdečeho. Všechny velké monarchie a říše jsou nepřirozené a musí se ve svých stále se rozšiřujících se hranicích udržovat strachem: jak těch hlídaných, tak i jejich hlídačů. A všichni společně se pak paradoxně bojí naprosto nenásilného sdružení, jehož příslušníci jen cvičí a meditují. Co když platí, že všechny příliš velké útvary, podniky a instituce musejí k udržení svých pozic používat strach a dobře organizované oddíly vojáků, hlídačů, agentů a patolízalů? Čím větší říše, stát či velmoc, tím větší sklon k nějaké formě porušování lidských práv.
I současní prezidenti velkých státních celků, ale i velcí bankéři, ministři, euroúředníci a všichni další podílející se na evropské či globální moci, musí neustále expandovat (růst) – protože mají strach, že se ten jejich kolos na hliněných nohou rozpadne. Jsou to sice vrcholoví byrokraté, ale především lidé, a každý z nich podléhá subjektivním strachům. Obava o místo, plat a moc s penězi spojenou je základní hnací silou nejen totalitních států, ale i současného tzv. demokratického kapitalismu. Je to logické: čím větší říše, stát, tím víc je potřeba loajálních úředníků, straníků a poslušných vojáků a policistů. Politici na všech úrovních dnes mají strach z migrantů, a jednají pozdě a pitomě.
Stejně jako ruská spisovatelka Ulická (viz rozhovor s ní v Reflexu 13/1 o strachu jako ruské národní nemoci) i já zažil éru Stalina a poté začerňoval v čítankách obrázky nejen jeho, ale i jeho následovníků, i já sledoval vzestupy a pády Chruščova, Mao Ce Tunga, Brežněva i Gorbačova. A tak jako v macho fotografiích velkého malého vůdce Putina vidím strach, že nebude dostatečně mužný (proto potřebuje střílet tygry, jezdit na koni, vstupovat do jednacích sálů gigantickými dveřmi a sedět v čele gigantických stolů), i v očích čínského prvního tajemníka a prezidenta tuším strach, že nebude pro své poddané a konkurenty v boji o komunistickou moc dostatečně mocný. Pochyby jsou značné a my pamětníci si užíváme retra formou deja vu.
Stejně jako mnozí i já se obávám politiků právě u moci (a platí to i pro nás tady ve Střední Evropě, viz zpitomění posledních dvou našich prezidentů), ale daleko víc strachu většiny obyvatel jejich říší otevřeně se vyjádřit. My lidé jsme ovlivňováni evolučními instinkty a většinou nezvladatelnými zvířecími reakcemi. Nezvládáme tedy působení davu a příliš velkou moc, protože nás evoluce emočně vybavila na život v tlupě maximálně o padesáti členech. V podnikání a byznysu bychom se tedy měli uskromnit, protože třeba technologie a možnost vydělávat na počítačových mikropřesunech makrosum peněz nás válcuje a poškozuje. Podnikat se dá i buddhisticky.
Je velmi těžké udržet obrovské státy (a globální instituce) pohromadě a stejně tak je těžké nepodlehnout strachu. Zároveň ale platí, že ti ustrašení a za funkcemi či politickou či vojenskou mocí se skrývající si těch, kteří se jich nebojí, začnou vážit. Zažil jsem to u „svých“ dvou estébáckých vyšetřovatelů – nikdy ani nenaznačili, že by na mne snad vztáhli ruku. Již po sametu jsem v metru náhodou jednoho z nich (s mladou manželkou a synem školákem) potkal. Krve by se v něm nedořezal, jak se mě lekl: asi mi z očí vyčetl nápad, že ho velmi hlasitě spolucestujícím představím: Vážení, tohle je major Peřt, estébácký vyšetřovatel, který na mne křičel ve věznici Ruzyně v roce 1986 a vyhrožoval třiceti lety žaláře za to, že jsem chtěl zahrát na gong na Letné! Byl to právě on, kdo se mi z pozice své tehdejší moci chlubil, že se všemi, které on vyšetřoval, se jejich manželky rozvedly (včetně té mé): ale v tom metru byl strachy zkroucený a okamžitě vystoupil.
Chci naznačit, že i na strach existuje recept. Od malička jsem se s ním bojoval a kus své nebojácnosti jsem si vybojoval i na otci: pravidelně mne jednou za čtrnáct dnů, když se pozdě v noci vrátil z montáží, a matka si stěžovala, že jsem zlobil, probral ze spánku tak, že mne chytil za krk, zvedl z peřiny a začal mnou lomcovat. Měl jsem obrovský strach, že mi jednou zlomí vaz, a tak jsem kul pikle: trojčlenkou jsem si vypočítal, o kolik je těžší, našel si malého kluka ze sousedství, který byl v podobném poměru lehčí než já, a celkem snadno jsem ho zvedl za krk. Od té doby jsem se otce nebál.
Míval jsem z toho všeho i noční můry. Každou noc jsem se zpocený probudil paralyzovaný strachem: ve snu jsem šel pro uhlí do sklepa, ale když jsem se pokusil zavřít dveře, nešlo to, nějaká příšera mi zevnitř bránila dovřít sklepní dveře, a já se probudil celý zpocený. A tak jsem se rozhodl, že se těsně předtím, než začne sen být hororový, prostě probudím. Za pár měsíců jsem to zvládl a mnohem později jsem se naučil vědomě snít (a ve snech se i učit cizí jazyky, cvičit jógu, bubnovat atd.).
Strach je přirozená součást emočního vybavení člověka: každý člověk se bojí, ale se strachem se dá pracovat a zvládnout jej. Jakmile před strachem člověk utíká, jakmile předstírá, že ho nemá, ale uvnitř se užírá (a jako diktátor pak vystrašeně dává zabíjet všechny potenciální konkurenty, nebo jako vůdce velmoci nechává odstraňovat z ulic při svém příjezdu jakoukoliv připomínku jiného než jeho názoru), už se sune do propasti bezmoci a diktátorství.
Příliš velké státy a nadnárodní podniky, příliš velké banky a příliš velké parlamenty jsou zkrátka na člověka a jeho schopnosti to vše kočírovat příliš. Nezvládá to. Řešení? Postavit se a natrénovat zvládání svých osobních strachů (a tedy se zároveň naučit respektu, procvičit empatii). A co se týká společenského systému, volit do zodpovědných funkcí psychologicky vyšetřené, vnitřně integrované a tedy nebojácné a charakterově vyrovnané lidi (dobře porozené a tedy slušné lidi s respektem ke druhým) – rozhodně ne skryté psychopaty, závistivce, alkoholiky nebo kuřáky egoisty. Nebo od dob Maa, největšího čínského sběratele funkcí a moci, jakým je tak vítaný pandí předseda všeho. Protože i z jeho strachu jde strach.
