… říká Češka, která se učila u kolumbijských indiánů. Na mé pouti se mi dostalo velkého ponaučení. V první řadě mi bylo řečeno, že neexistuje žádná moudrá žena na téhle planetě, tvrdí Monika Michaelová: všechny byly zlikvidované inkvizicí nebo výchovou. Toto netradiční učení si odnesla od jihoamerického kmene Kogi, který v Kolumbii žije stále tradicemi z předkolumbovské doby. Prý pochopila postavení a role žen ve společnosti, a přestože se to feministicky smýšlejícím lidem nemusí líbit, Monika razí pro současnou patriarchální společnost i další (pozitivně podvratnou) revoluční myšlenku, že žena by neměla myslet a něco dělat, ale nechat, aby se věci děly samy. Uff, matemašte jak indická posvátná Kráva, konečně jsem se dočkal, a ocituji rozhovor téměř celý (jen si občas neodpustím drobnou pozitivní a zduchovňující poznámečku). Hurá: čtěte, dámy a pánové, rozhovor, který připravila Zuzana Mocková.
V kmeni Kogi pracují v páru. Pár má naprosto vyrovnané síly, ani muž ani žena nic neovládá. Jde o neustálý konsenzus toho, co je mužství a co ženství. Žena je podle nich jako anakonda – had, který vnímá celým povrchem svého těla. Nezaměřuje se na jeden bod, ale vnímá prostor na kilometry kolem sebe. Aniž by přemýšlela, ví, co se kolem děje. Kde je jaký kámen, kde se co šustne, kde je potrava. Žena je sama o sobě životem a její prací je ho udržovat. Muž je zase jako orel nebo kondor. On celý prostor, který žena vnímá, vidí. Orel vidí v krajině potravu i překážky a je ve spojení s hadem prostřednictvím citu. Já tomu říkám láska. Jsou otevření, a na rozdíl od nás si domorodý pár rozumí. Když se žena ráno probudí, ptá se jí muž, co se jí zdálo, jak se cítí, pozoruje ji a čte v ní o světě jako naši muži v novinách. Věří tomu, že žena je reflexí života. Nejen odrazem, ale živou součástí. To, co se děje na Zemi, přímo ovlivňuje, jak se cítí.
Joj, tetelí se má tak dlouho z českých žen smutná dušička! Toto je zatím vůbec nejlepší (nevyžádaná) odpověď nějaké české Ženy (a že jsem jich za ty poslední roky potkal jen několik) na mou prosbu: Mohla bys sepsat, jak jsi dokázala zůstat Ženou? Monika to zvládla s přehledem, jako mniši s osvícením: Tři měsíce mě šaman učil, jak v páru udržují rovnováhu i životní prostředí. Každé ráno mě pozoroval a podle toho si pak nastavil program celého svého dne. Ne náhodou tvrdím, že ženy nepotřebují ášramy a meditační centra, anebo jim stačí přirozeně (nejlépe orgasmicky) porodit. Třeba teď, ve smyslu rčení Nemůžeš z pasti, dokud nevíš, že jsi v ní, něco důležitého nastartuje, a české ženy začnou objevovat a vracet se k původní ženskosti?!
Potkávám se s Češkami a některé z nich jsou velmi vnímavé, říká dál, a poté i jakoby navzdory všem rádoby feministickým řečem, a nekorektně a o to víc realisticky konstatuje: Setkala jsem se ale s tím, že ženy svým přirozeným schopnostem nerozumí a neumí s nimi pracovat. Potlačování citu může vést až ke zdravotním problémům. Když se tělesné symptomy vracejí, ani lékaři pak nevědí, čím žena vlastně trpí. Joj, nepřestávám se divit. A nejen to, ona dokonce naznačuje i možnou příčinu globálních ekologických problémů současnosti! Zdá se mi, že žena je přímo ovlivněná vytěženou, zastavěnou a příliš kultivovanou krajinou. Na jihu Čech graduje problém se Šumavou. Další problém je všude, kde se těžilo. Když se podívám na ženy tam, jsou drsné a bez radosti. Cítí v sobě, že bylo ze Země něco násilně vzato. Odráží se to na jejich psychickém stavu a schopnosti užít si svůj život i ve vztahu s mužem.
To, že žena je ženou, tady nepoznáme, protože jsme odmala trénované být muži. Podstupujeme v podstatě vojenský výcvik. Trénují nás, abychom přemýšlely a dělaly věci. Ne abychom nechaly, aby se věci děly. Chováme se tak, jak nám kdo říká, a nemáme rozvinutý ženský dar tvoření a proměny, tvrdí odvážně i Monika, a já raději ani nepřipomínám své stesky nad otitulovanými protože v logice vzdělanými Češkami, které neumí porodit a nakojit, a raději ani nevzpomínám jak na stovky vulgárních mailů od žen, které uječeně reagovaly na mé knihy a citace porodníků a psychologů ze Západu, kriticky popisujících totalitní praktiky v českých porodnicích, tak na obdobná smutná konstatování o postupné ztrátě skutečné ženskosti českých princezen. Ženská kvalita se nedá vysvětlit slovy. Není logická, ani mentální. Je prožitková. V naší společnosti je žena definována dlouhými vlasy, prsy, sukní a dalšími aspekty z módních časopisů, popisuje niterně (od mužských manipulací) emancipovaná vzdělaná ale o to víc intuitivně zkušená žena.
Byla jsem učitelkou, pracovala v ziskovém i neziskovém sektoru, učila jsem se u šamana. V naší společnosti nemám kolonku. Přišla jsem na to, jaký je můj talent, a nemá to nic společného s tím, že bych znala nazpaměť Mendělejevovu tabulku chemických prvků, nebo byla výborná krasobruslařka. Můj talent není měřitelný, přesto přináším společnosti přidanou hodnotu v tom, že dělám, co je třeba. Zastávám roli, kterou najdete například u severoamerických indiánů, kde má místo člověk, jemuž říkají šaman, medicinman, léčitel, nebo také klaun. Dalo by se tedy říci, že jsem klaunka, říká o sobě ta, která si umí ze sebe dělat legraci, čímž m. j. dokazuje, že se nebere tak vážně jako mnohé emancipované bohyně či studentky genderových věd: intuitivně ví… že ví. A které jsem už také napsal, jakou mi (svou existencí) udělala velikánskou radost.
V případě ženy jde o to, že cítí, kde se ve společnosti děje něco, co ji vyvádí z rovnováhy. V té chvíli se přestane lidem dobře dařit, což má různé průvodní jevy. Od civilizačních chorob po psychické stresy a poruchy. Úkolem ženy klaunky, nebo páru, který udržuje rovnováhu, je poukázat na chybu a začít vyvažovat. Což připomíná mé blogy o žolíkovi, který sice vypadá jako šašek, ale dokáže rozesmát a hrát své role ve hře, ale zároveň je jaksi nad kategoriemi: má přirozenou (duševní?) převahu z podstaty své existence.
Monika uvažuje a reaguje žensky a šamansky, individuálně změněna, a proto moudře lokálně reagující, ale zároveň ví, kde nás boty tlačí, a funguje českoglobálně: Začal školní rok a mým přáním je, aby se naše děti už přestaly učit, jak opakovat minulost, a vydaly se svým vlastním směrem. Učí se pořád dokola to, co někdo zanesl do osnov před padesáti lety, bezprostředně, jako pohádkové Andersonovo dítě naznačuje všem špatně porozeným ministrům školství a školním inspektorům (ale i politikům a bankéřům)za posledních dvacet pět let, že jsou zkamenělí, nazí, a tedy zbyteční: že jen překážejí… A přitom zná řešení: Nemá cenu nadávat, to nikam nevede. Každý z nás musí udělat tu svou změnu. Někdo například zdravě vaří, já pracuju s maminkami a se studentkami. A až české ženy budou rodit přirozeně, a děti budeme vychovávat a učit hrou (a holčičky jako ženy), a v průběhu tří regenerativních generací navíc všichni budeme daleko kulturnější a duchovnější (nebo nebudeme vůbec), budou dobře porozené a svým ženstvím probuzené Ženy své muže hodně chválit, a smát se vtipům o sobě, a také proto budou celou společností oceňovány a uctívány: budou dohlížet na rovnováhu všeho a kvalitu rodinného a životního prostředí zvláště, joj, to se budeme mít…
Uff, to se mi ulevilo, a tak konečně mohu se svou mužskou osvětou žen skončit… Už je to tady! Uff.
.
