Bohyně? « Vlastimil Marek

Bohyně?

24.8.2016

Proč ne… Ale neměla by to být (teď to přeženu, ale takové a jim podobné bohužel běžně vídám, a od svých studentů se o nich dovídám) své pseudo-ženství emancipovaně a genderově (výhod přírodou daného a tedy vlastní pílí nezaslouženého těla a oblin zneužívající, afektovaná a věčně) nespokojená, dnes stále častěji osamělá manažerka a uječená kuřačka v kalhotách, vulgárně se vyjadřující jak o svém manželovi, tak o porodech či kojení, spotřebovávající denně hektolitry vody, očistných a výživných mlék, mastí, vysušujících (a životní prostředí poškozujících) šampónů a pak tak potřebných kondicionérů, pleť zvlhčujících a vypínajících krémů, silikonu a každoročně několik víkendových a týdenních pobytů (nejlépe v luxusních centrech v zahraničí nebo dokonce na Šrí Lance, což znamená produkci téměř deset tun CO2 na osobu).

Ano, každá zdravá žena je v podstatě bohyně, schopná stvořit nový život a dokonalé rodinné a pečující partnerství, ale to by si ty dnešní musely uvědomit, jak moc přispívají k ekologickým krizím všeho druhu také tím, že nesnášejí své tělo, menstruaci… ale i spotřebou (pohlaví ryb v mořích poškozující) hormonální antikoncepce, řezaných květin (letecky dovážených z Latinské Ameriky a v Amsterodamu překládaných do jiných nočních letadel), čokolád a sladkostí (nejen na narozeniny či MDŽ), uzenin, piva, vína, kávy a jiných nezdravých a předražených pochutin, elektřiny a mobilních kreditů, každou sezónu jiných (když už ne kožichů a automobilů, tak alespoň) šatů a módních doplňků, případně pak vizážistek, sex kouček a plastických chirurgů a dnes už i mužů a partnerů tantrického výcviku. Uff. To jsem se rozjel…

Srpnové číslo převážně ekologického dvouměsíčníku Sedmá generace (4/2016) přineslo vynikající článek vydavatele nejlepšího anglického new age časopisu Resurgence a ředitele Schumacher college Inda Satiše Kumara (Tři dimenze ekologie: půda, duše a společnost), ale také hned několik ekofeministicky zaměřených příspěvků, které mne donutily v noci sednout za klávesnici a mnohé okomentovat. Některé termíny byly i pro mne nové, např. esencializující ekofeminismus (k devastaci přírody dochází následkem útlaku žen a ženského přístupu k přírodě), nebo jsem se z článku Terezy Lehečkové Od ekofeminismu ke queer ekologii dozvěděl, že existuje hnutí Radikální víly. Barbora Bakošová (Ženy pro Zemi) zase shrnula nedávnou historii ženských snah o lepší životní prostředí: netušil jsem, že s uvědomělým spotřebitelstvím mírně souvisí i další výrazný prvek ženského environmentálního chování, dárcovství. Ženy oproti mužům dvojnásobně finančně podporují neziskové organizace nebo různé environmentální spolky, i když obecně darují méně než muži. A že podle nedávné studie novozélandských vědců potvrzuje, že větší zájem žen o životní prostředí souvisí s jejich menší chutí nadřazovat se jiným lidem. Pro ženy jsou hodnoty jako altruismus, empatie nebo osobní zodpovědnost důležitější než pro muže, což má vliv i na jejich šetrnější chování vůči přírodě.

Dušička by se tetelila… kdybych nebýval v dobách, kdy jsem byl ženatý a jezdil pravidelně přednášet nebo vést semináře (kde bývala většina žen) dnes a denně svědkem české reality (viz první a druhý odstavec: ženy české jakoby chtěly být rovnou bohyněmi, aniž by se staly ženami), a kdybych již dvacet let necitoval výrok jednoho osvíceného porodníka: Jak se chováme k dítěti, když je ještě v děloze a při porodu, tak se bude v dospělosti chovat k přírodě. Na Novém Zélandu (a třeba v jižní Anglii, nebo na transpersonálně psychologických konferencích v Kalifornii či Irsku) se tak (přirozené, nezmalované, neafektované, tolerantní a kromě teoretického vzdělání i prakticky orientované: většinou uměly různé masáže) ženy chovaly, ale u nás, po půl století života v nedostatku toho či onoho, se ženy po sametu utrhly ze spotřebitelského řetězu (no nekupte si šestnáctou podprsenku, dvacátý první svetřík a osmdesáté tričínko… když jsou tak krásně barevné!) a jejich archetypální ženství bylo zaházeno všemi těmi šaty a botami a šampóny… než se některé z nich začaly chytat za nosy…

Slovák Martin Pavelka zažil konferenci Velké Bohyně a snažil se nestranně podělit: Toto hnutí, od 70. let min. stol. spojené s druhou vlnou feminismu, tvrdí, že základní příčina soudobé ekologické krize i sociálních či genderových nerovností je skryta v maskulinní povaze dominantního náboženství Západu, a jeho feminizace by mohla pomoci nejen duchovnosti, ale i obrodě západní civilizace. Pavelka se zmiňuje o konferencích v centru hnutí, poblíž jihoanglického města Glastonbury (kde je i chrám Bohyně), a o české konferenci v Dolních Věstonicích (to už nemohl nezmínit silně komerční charakter těchto událostí, vstupné na víkend tam stálo 3000,-). Rituály, které jsou součástí této thealogie (thea – bohyně, na rozdíl od theo, bůh) jsou moderní výtvory vyznavaček Bohyně. Hnutí je hrdé na diverzitu přístupů i názorovou pluralitu, vyhýbá se dogmatům a neopírá o žádnou svatou knihu nebo nezpochybnitelné autority, jak je tomu o monoteistických (mužích) náboženství. Hm, je přece prokázáno, že když žena mluví, odpočívá, a že ženy se potřebují setkávat se a popovídat s kamarádkami. Jejich babičky se přece pravidelně a přirozeně setkávaly u draní peří nebo pečení svatebních koláčků…

Čtu-li např. že hnutí Bohyně se přednostně zaměřuje na osobnostní rozvoj žen, práci s ženskými archetypy a hledání ženské přirozenosti, seberealizace a individuality, nemohu nevzpomenout na jednu studijní cestu mé tehdejší ženy právě do Glastonbury. Varoval jsem ji předem, chtěla to zažít, a když přijela, velmi nerada musela konstatovat, že to byl úlet bohatých starších dam západního světa, zcela mimo realitu i britské společnosti, natož podivně vykolejené ranně kapitalistické České republiky. Moje ex spolupořádala anebo přednášela na podobných ženských víkendech u nás: občas jsem ji doprovázel (případně zahrál na tibetské mísy) a zažil, jak jim to, nahým a pomalovaným, svědčilo v nočně osvětleném bazénku, a jak si bez mužů rozuměly. Jednou se rozhodly, že si dají celý den mlčení. Rozmlouval jsem jim to, ať to tedy nejprve zkusí na hodinku, tak rozhodly mlčet do oběda. Po hodině se spontánně rozkecaly a do večera mlely o tom, jaké to bylo výborné, hodinu mlčet.

Největší úspěch měly lekce (a závěrečná ukázka) břišního tance ošátkovaných a penízky na šňůrce opásaných žen, které rytmicky v řadách postupovaly směrem k mladým místním bubeníkům u stěny, jimž mohly oči vypadnout z důlků při pohledu na takovou přehlídku rozkývaných oblin. Ženy si to užily, ale nevšimly si, že většina těch předem neinformovaných hochů se jich, když se tak blížily a rozvášněně a v přesile téměř dotkly, prostě bála. Lektorka byla navíc zblázněná do tehdy velmi populárních knih (pohádek, termín Veroniky Kickové, která se už deset let snaží žít a udržovat tradice na vesnici) o Anastázii a rodových osadách: utopicky naivně přemlouvala ostatní účastnice (jako i jiné seminářové bohyně), ať si koupí nějakou půdu na vrchovině a začnou budovat rodovou osadu. Ona, dcera sedláků ještě nedávno hospodařících na vlastní desítce úrodných hektarů u vesničky u Kolína.

Kněžky Bohyně prý musí projít ročním kurzem (většinou se vzdělávají samy z doporučené četby), a jedinou podmínkou členství je, překvapení, být ženou. Martin Pavelka uzavírá, že hnutí má nesporně vznešené ideály a cíle, ale trpí až přílišnou otevřeností, zlehčováním a tak trochu utopickou naivitou. Hm. Mám podobně smutné zkušenosti. Zažil jsem rozradostněnou bezdětnou ženu, která umístila v rámci večera pro těhotné velkou tibetskou mísu na velké břicho ženy v devátém měsíci, a velkou silou do mísy udeřila velkou paličkou (těhotná, a jsem si jist, že i její miminko v břiše, jen zalapala po dechu a po chvíli odešla z večera i kurzu). Jiná bezdětná lektorka masáží dětí pořádá i ženské kurzy vyrovnání se s otcem (sama se s otcem nikdy nedokázala srovnat), usmíření se smrtí (studovala u jedné starší dánské bohyně v Indii), nebo slunovratové a jiné cyklické oslavy Ženy, přičemž očividně zůstala v pubertě (zato jí všechny kamarádky gratulují, jak mladě vypadá) a skáče od jednoho námětu k jinému.

Abychom si rozuměli: nemám nic proti ženám, zvláště ne proti těm, které se chovají a jednají jako bohyně, ba naopak (viz), napsal jsem pro ně celou řadu knih a na přednáškách i v blozích je informoval a povzbuzoval, ale braly to čím dál víc osobně a jako kritiku, ne jako chválu a obdiv. Navíc i těch několik výjimečných postupně podlehlo nátlaku doby a médií. Na poslední prezentaci v rámci Světového týdne respektu k porodu (čtěte: Výhody těhotenství) prostě beze slova odešly a jen jedna se zeptala: Proč nás ženy neustále kritizujete?

Při vší úctě a obdivu k těm, které doma zdravě porodily, a nestaly se z nich za ta léta bitevní kočky, mnoho žen, které se stydí za svá těla a tváře (neustále je přemalovávají a plasticky nechávají zdokonalovat) či menstruaci, teď přednáší jiným nedospělým a nehotovým skoro ženám ve stylu přísloví Vejce poučuje kuře, jak se snáší… a za velké peníze vyrábějí ze všech zájemkyň bohyně (přírody, luny, sexu) za víkend, no nekupte to… Mluví o ekologii, ale v rámci realizace svých práv na štěstí spotřebovávají výrobků a energie jako celé zástupy Afričanů.

Samozřejmě znám i několik žen, které porodily samy doma, vychovávají své děti v přírodě, zdravě, a díky přirozeným porodům rozkvetly (na rozdíl od výše popisovaných rychlokvašených bohyň) ve smyslu rčení většiny domorodých společností: Teprve porodem (rozuměj: přirozeným!) se dívka rodí v Ženu. Příznačně se teď objevil s nadhledem napsaný článek zkušené ženy, která celou řadu (i porodních) tabu témat věčně nepoučeným a naivním čtenářkám, které to od muže nechtějí vidět a slyšet, objasňuje z nepřefeminizovaně rozumné, protože životem poučené perspektivy:  Na rozdíl od mnoha gynekologů chápou (rozuměj: bioženy), že pro stahy potřebné k porodu je zásadní pohoda ženy. Jenže doktoři si myslí, že porodu rozumí lépe, vědí, že těhotná žena v podstatě nemyslí, a tak to rovnou musí řešit za ni. Nejraději ji kontrolují položenou na zádech. Což o to, že vleže se podstatně hůře tlačí. Ve stresu je narušena pohoda, a tak i uvolňování hormonů nezbytných pro porodní stahy. Bez pohody ženy porod neprobíhá a ženy jsou pak skutečně závislé na lékařích, zákrocích a medikaci. Hm, nejprve je třeba zasadit semínko a pak teprve mudrovat co a jak okopávat… Feministické a ekofeministické teorie a řeči až příliš často bezdětných, a tedy nedospělých žen jsou jen mlácením prázdné slámy… co takhle znovu si přečíst blog Mít děti či nemít?

Šedé jsou ekofeministické teorie, ale zelený je strom života, zde kvetoucí vzájemně respektovanými odlišnostmi mezi mužem a ženou. Ekofeminismus a konference bohyní, proč ne, ale až poté, co i u nás bude první menstruace holčiček oslavována a netabuizována, až ženy budou rodit přirozeně a šťastně, a domácí práce žen budou společensky uznávány a ohodnocovány. Levohemisférově racionálně vědecké (zde navíc ženské) pře o termíny (ekofeministická kritika hlubinné ekologie se zaměřuje na termín antropocentrismus, lidskostřednost, ekofeministky navrhují podle nich výstižnější termín androcentrismus, tedy mužskostřednost) ale jen přebírají a opakují dávné chyby mužského myšlení.

Sebevědomá a skutečná, přirozeným porodem otevřená a hotová Žena, jenž se přirozeně zrodí v bohyni, protože vše dělá a bude dělat ne pro sebe (své tělo a ego), ale pro partnera a děti (a která navíc vědomě rodí příští buddhy) bude a je tou nejlepší partnerkou muže, který se velmi rád přizpůsobí : každý kluk a muž rád udělá své mamince nebo partnerce co jí na očích uvidí… protože je to vždy žena, která  v rodině určuje kvalitu vztahů, sexu, výchovy dětí (i ve smyslu rčení jakej šel, takovou našel)… a partnerské soužití už naučí oba dokonalosti v detailech. Na rozdíl od jedné typické převzdělané ženy vědkyně, která sice také porodila relativně přirozeně, ale živí se překládáním odborné literatury tak, že kojí své dítě, přidržuje si ho levou rukou, a pravou ťuká do klávesnice počítače. Nedochází jí, že její bdělé vědomí tak není u syna, který tak vyrůstá izolován, sám, což se zcela jistě v budoucnu projeví na jeho psychice.

Navíc jde i o to, že v praxi života se i hodné Ženy mění (ve smyslu Schopenauerova výroku že i ten nejinteligentnější muž si vybírá ženu v pytli) nejen po týdnech v rámci menstruačního cyklu, ale i po létech soužití (dnešní ženy navíc snadněji podléhají mediálním lžím a manipulacím). Naznačuji celé roky, že jedině ženy mohou změnit svět, ale vypadá to, že ty české (potenciální bohyně) s porodníky, politiky i svými muži dnes spíše jen mužsky bojují (místo aby je objímaly, chválily a hladily), a odmítají cokoli praktického začít dělat se slovy: Ať začnou muži! Mezi sebou, na konferencích bohyň, se samozřejmě cítí dobře, což však pro ně při návratu domů znamená, že jejich muži jsou vším vinni. Třeba se ale situace začíná (pro nejbližší příští, ne až tu sedmou generaci) měnit, viz i články v Sedmé generaci

 

 

 Pro zvědavé čtenářky připojuji několik mega blogů, shrnujících témata a přinášejících v závěru celou řadu dalších odkazů na relevantní blogy:

http://blog.baraka.cz/2014/09/ukryte-zenstvi/

http://blog.baraka.cz/2009/01/vsemi-mastmi-mazane/

http://blog.baraka.cz/2009/01/zeny-a-blahobyt/

http://blog.baraka.cz/2015/07/rehabilitace-bohyne-vaginy/  závěrem odkazy na několik cele pozitivních článků