V recenzi filmu britské herečky Alice Loweové Nenarozená pomsta (A2 10/17), v němž autorka prostřednictvím příběhu o těhotné vražedkyni rozkrývá role, které společnost přisuzuje ženám v jiném stavu se píše: Patriarchální společnost vnucuje těhotné ženě své představy, jak by se nastávající matka měla chovat – měla by být zadaná, neměla by se příliš bavit ani pracovat, a je nanejvýš žádoucí, aby sledovala pouze zájmy svého dítěte. Vše, co se tomuto schématu vymyká, je klasifikováno jako nerozum a sobectví, jakoby se nepočítalo se svobodnou vůlí. Mateřství a dítě pak slouží jako prostředky uplatňování moci a jako účinná páka, s jejíž pomocí lze ženu ovládat a manipulovat s ní. Nic proti, ale při vší úctě k režisérce, i ona dochází k dnes obvyklému a jen pasivnímu konstatování: Výsledkem je znepokojivý kontrast (já bych použil slova napětí) mezi vnitřním a vnějším, kdy tenzi nezpůsobuje vetřelec uvnitř, ale soustavný tlak vnějšího prostředí.
I tohle je totiž jen všeobecné povrchní zmatení. A ani příčiny tenzí nejsou tím, čím se zdají být. Pokusím se, zdravě vyprovokován, alternativně a bez dobových servítků naznačit těm, kterých se to týká, a jsou schopny si to přiznat, hned několikerá hluboká (a vlastně zbytečná) zmatení mnohých českých (mužsky vzdělaných) žen, a připomenout dobou a vzděláním upozaděná řešení většiny genderových, feministických a sociálních bouří ve sklenicích v tomto případě těhotenských (a na celý další život nás ovlivňujících) vod. Tvrdím, že naprostá většina současných českých těhotných je zmatena (a zmanipulována) generačně, odborně i psychicky. Proberu tvrzení za tvrzením (doufám, že mne, dámy a páni, vydržíte sledovat) a pokud si kliknete na odkazy, třeba vás zaujmou. A protože čeští porodníci se většinou řídí jen montypythonovskou mašinkou, co dělá cink, a staré psy novým kouskům ani na porodním sále nenaučíš, nabízí se u nás stále rouhačská idea: co když mám (a nejen já), i v následujících tvrzeních pravdu?
Za prvé, těhotenství není a nikdy (až na stále častější patologické případy) nebyla nemoc, vyžadující pobyt v nemocnicích a krvavé a jinak agresivní operace. Zdravě porodit totiž zvládne i žena v kómatu, vážení (a čím víc se do průběhu porodu pletou jak prohlídkami a většinou zbytečnými testy vystresované ženy, tak k akci a operacím vyškolení muži, tím častěji se něco pokazí: slavný porodník propagující přirozené porody Michel Odent razí praxí ověřené heslo počet porodních komplikací roste s počtem přítomných osob).
Nerozumné je spíše pasivní ovčanství několikáté generace těhotných (viz i současný svět okolo), které si, až na výjimky, nechávají vnutit většinový a stále očividněji nefunkční systém stále zmatenějších a tedy agresivnějších protože špatně porozených (a nedomazlených) mužů. Muži porodníci se chlubí, kolik dětí již „porodili“, píší knihy o kojení, a vydělávají na císařských řezech (které přinášejí jak rodičkám, tak především miminkům celou řadu budoucích zdravotních a psychických komplikací) a léčbě jimi způsobených problémů. Např. laktační psychóza či poporodní blues jsou diagnózy, které před půl stoletím téměř nebyly známy – protože děti se ihned po přirozeném porodu přikládaly na bříška maminek, a jejich instinktivní plazení k prsu vyprovokovalo v těle čerstvé rodičky produkci donedávna neznámých variant hormonů, které zajistily, že se bezpečně a ve správný čas odloučila placenta, šťastná žena pak není unavena, dítě ihned umí sát z prsu atd. Ale porodníci, kteří ke komplikacím většinou nevědomě přispívají, pak lukrativně uklízí rozlité mléko…
Těhotenství a mateřství je dar a privilegium (na což ovšem ženy, zmanipulovány úspěchy a pokroky moderní muži řízené společnosti, už dávno zapomněly). Jenže ne ty verze jiného stavu a porodu, které jsou provozovány posledních šedesát let. Opět se začíná šeptat, že když žena pozitivně očekává zdravé šťastné těhotenství i porod a mateřství (včetně porodu), také se jich dočká. Když se těhotná žena na porod a miminko těší, ani ji nenapadne pochybovat o tom, zda a jak to zvládne, a porod je bezbolestný a mnohdy i orgasmický. Pomáhají typicky ženské aktivity – háčkování, pletení, a selský rozum (a klidně i uklízení, tedy tělesná námaha).
Ani svobodná vůle ženy přitom ale, překvapení, není dle očekávání patriarchální společnosti tím, co by prospívalo těhotenství a mateřství. Už v rámci menstruačního cyklu, a hlavně během těhotenství a porodu i kojení, je ženin kognitivní (racionální, západně vzdělaný) mozek hormonálně vypnut: aby nepřekážel. Takže když si kojící intelektuálka kamarádkám omluvně a nešťastně stěžuje, že nespočítá ani nákup, natož trojčlenku, nebo že její kojenec v noci nespí a ona se tedy také nevyspí, netuší, že je to „její“ zmatení a vina: těhotenství, porod a první rok života děťátka, dámy, by mohl a měl být především, z hlediska psychiky, dvouletými prázdninami (se kterými by měla společnost, i ve svém zájmu, počítat). Když totiž emancipovaná intelektuálka kojí, ale zároveň druhou rukou ťuká překlad do notebooku, není s miminkem (její vědomí je jinde)… děťátko v děloze to mateřské zmatení cítí, a špatně pije a v noci pak nespí a nevědomě zmateno se dožaduje vědomé pozornosti matky. Prvotní příčina potíží, zmatení, je tedy v mylném zadání racionálně uvažující vzdělankyně.
Ono napětí mezi evolučně danými cykly a rytmy ženina těla a společenskými (dnes zvláště porodnickými) požadavky je dáno právě rozporem mezi naplňováním základního poslání samičky druhu homo sapiens (příroda a tedy stovky tisíc let zušlechťované ženské tělo se totiž, dámy, při dodržení základních pravidel péče, samo postará o případné z neznalosti a nevšímavosti vyplývající moderní komplikace, plynoucí také z ignorantské nevšímavosti k signálům těla), a mužskou vzdělaností a následným společenským očekáváním… Proč zmiňuji především ženy? Přece víme, že to žena dělá muže… Ženská (emancipovaná) očekávání, kořeněná stále větším počtem nárokovaných práv upřednostňovat sebe, tedy užívat si, se dnes kontraproduktivně a až zoufale míjejí právě s oním původním zadáním ženy: mít děti, pečovat o ně (a muže) a právě proto být (sexuálně, vztahově i společensky) šťastná.
Paradoxy, že? Jako když se naučíte jezdit na kole, ale starostlivý tatínek vám jízdu kazí neustálým připomínáním, jak máte přenášet váhu a nezatáčet. Jako když se skokanka do výšky marně snaží pilovat techniku: trenér radí zapomeň na techniku, prostě jen skoč. Jako když se adept zazenu snaží meditovat, aby dosáhl osvícení, k jehož dosažení mu ale překáží právě ta snaha. I při porodu a v mateřství se vyplatí nebojovat, uvolnit se (psychiku a tělo) a užívat si těla, mateřství, slastných pocitů při kojení, a hlavně naplnění evolučního poslání, jaksi navzdory vzdělání, technice či odborným knihám psaných muži.
Přitom alternativně informovaná těhotná (natož pak gynekolog a porodník) už z chůze těhotné ženy v osmém měsíci pozná, jestli bude porod hladký, nebo komplikovaný (na což stačí vleže několika cviky uvolnit stresem stažené psoásové svaly). A těhotná intuitivně velmi dobře ví, co má dělat nebo jíst (mimochodem, ranní nevolnosti v počátcích těhotenství jsou jen reakcí těla na signály miminka z dělohy, kterému např. káva nebo koření škodí). Právě tak přirozeně (a nejlépe orgasmicky) porodivší žena komunikuje a užívá sí svého dítěte na mnohem hlubších a intuitivnějších úrovních, o kterých běžná mamina nemá ani tušení.
Naznačuji a připomínám, že svět vypadá, jak vypadá, také protože jsme všichni, a hlavně (české) ženy, zmateni snaživě upozaděnými maminkami, a muži vycepovanými učitelkami, naučeni raději nevyčnívat a jen pasivně naslouchat matoucím instrukcím těch hlasitějších a drzejších. A že by bylo vlastně docela snadné to všechno, přinejmenším ve třech generacích, i u nás, změnit k lepšímu – jen odhalit ta naše zmatení (Pamatujete? Ještě není tak zle, aby mohlo být lépe). Know how je k vyhledání i použití i na stránkách tohoto blogu…
