Čím častěji jsem v mládí býval zklamáván, když jsem zjistil, že nejen pijáci a kuřáci, ale i mnozí lékaři, symfonikové nebo učitelé (učitelky nevyjímaje) nejsou zářnými vzory morálky a jsou běžně vzteklí a závistiví (tedy že ani vysokoškolské vzdělání člověka v jeho lidskosti neobohacuje), tím nadšenější jsem býval z četby příběhů ze života zenových mistrů (od středověku až po ty současné): jinými slovy, přestože a protože žádná vysoká zenová neexistuje, zenoví mistři jsou, tak jako dalajlama, oceány soucitu a hravé empatie, neustále cizelované přirozené moudrosti. Stejně jako mnozí tibetští lamové, jsou to ti nejintuitivnější pedagogové, kteří se umí smát (dokonce i sobě). Na rozdíl od mnoha českých otitulovaných odborníků jsou (samozřejmě až na vzácné výjimky) neustále každým dalším setkáním a každou otázkou studenta či mnichů moudřejší a vzdělanější. Chirurg či politik, který se snadno vzteká (anebo se provalí, že si nakradl, nebo potřetí se rozvedl a odklonil si peníze, aby nemusel nic dát své bývalce), přes své vzdělání nevystudoval na celého člověka… jako se to podařilo téměř každému zenovému mistrovi, který si je jistý sám sebou, je osobnost, ale ne egoista.
Obtížnost zazenu a střídmost života v klášteru jsou základem budoucí harmonie, asertivity, skromnosti, humoru a nadhledu, tak potřebných v budoucí práci vychovatele budoucí generace mistrů a dalajlamů. Zenový mistr je jakýmsi prototypem a mezičlánkem mezi běžným člověkem současným, který i když se snaží, z hlediska duchovního pokroku a možností je stále jaksi v pubertě, nepřiznaně ovládán hormony a evolučními danostmi, a člověkem věku duchovního, ve kterém doufejme budou evoluční mechanismy, tedy symbolicky buvol, stále (po)užívány (nemá smysl bojovat za mír a proti evoluci), ale zvládány (kroceny) i ve smyslu ženského i mužského zadání rodu sapiens. Lidé sami sebe a svou dobu opakovaně vyvinují a tak omlouvají tvrzením, že pokud nejsme schopni se ze svých chyb poučit, musíme je holt (z)opakovat. Jednou z určujících citací mého života ovšem je (ze)nové: génius dělá chyby, ale blbec je opakuje. Protože i zenový mistr (u)dělá chyby, ale nikdy je neopakuje. Nebo jinak, žije neustále teď a tady, neočekává nic, ale je připraven na všechno.
Moje hmotná forma osobnosti, trénovaná nadšením a zazenem, a tolik se snažící aplikovat možnosti zenové moudrosti, je ale dnes stále více zklamávaná. Vím, že nemá smysl s evolučním a rodinným (porodním) zadáním a tradicí bojovat. Ale jsem smutný, když potkávám mnohé ženy, za které jako nadstandard porodili císařem porodníci, a které (tak trochu ne vl. vinou) začaly nenávidět jak sebe a své dítě, tak ony porodníky a dokonce i mne jako posla zprávy, že porod by měl být a může být radostí a orgasmem… Naznačuji, že Češi většinou nevědomky mají, co zaslouží (a nemají, co by díky potenciálům evoluce zasloužili mít – nikdo jim ovšem o jiné, pozitivní možnosti neřekl). Prostě nevěří, že osvícení existuje (ač si o pohádkách rádi čtou) a že lépe je právě teď a tady, tedy v umění žít v přítomnosti. Navíc, ač se to tak nejeví, přestávám(e), muži a ženy, úředníci a lid obyčejný, učitelé a studenti, člověk a jeho okolí a příroda, mezi sebou komunikovat. Zjednodušeně, chybí mi (mé fyzické formě teď a tady) třeba praktická možnost žít v důchodu v nějakém centru, denně diskutovat, natrhávat realitu českým adeptům zenu a zodpovídat jejich praxí poučené otázky. A tak abych inspiroval některé odvážné a umanuté, brblám…
České prostředí závisti a neochoty k dorozumění má stále větší sílu (se)mlít každého, včetně zájemců o skutečné poznání sebe sama (opakuji, tahle doba špiní ještě víc než doby předešlé). Také proto asi tady málokdo zatím zkrotil buvola. A také proto nadšenecky brblám: ani ne tak kvůli sobě (prostě upouštím páru emocí), ale jaksi varovně, abych upozornil na chyby, které už přece není třeba (z)opakovat. Ještě jinak, i Buddha musel být ve svých prvních kázáních (která se dodnes většinou jen mechanicky a u nás ve špatném trojím překladu, čtou) negativní, kritický: život je prý utrpení. Ale on, probuzený, to tak jen musel nazývat, aby mu rozuměli: už byl jinde. Aby i další začali se sebou něco dělat, musel mluvit tak, aby mu rozuměli. Pomocí příhod, metafor. I tento blog (a mé ostatní blogové brblání) není negativní sám o sobě, ale jen formou diskurzu… abych se domluvil (učitel musí mluvit jazykem studentů) a mohl zájemcům navrhnout formy a metody řešení (případně i další vize na horizontu událostí).
Nevím jak jsem to dokázal, ale umění psát, hrát, přednášet a organizovat vždy v jakémsi osobním transu, který jsem pak v kostelích při hře na tibetské mísy a steel drum jen myšlenkou uměl rozpínat a posílat do dálek jako mýdlové bublinky (najednou jsem byl šaman a čaroděj a bariéry jakoby neexistovaly), a zároveň intuitivní odpor vůči slávě a snobskému obdivu začátečníků (tak jako instinktivní obrana vůči hochštaplerům a afektovaným hledačkám ženství), hrály jako na nebeský monochord, samy od sebe: režíroval jsem to nerežírováním, a to stále považuji za největší životní (zenový) spěch, kterého mohl brýlatý kluk z malého severomoravského města dosáhnout. Přes roky zoufalství že jsem si připadal i byl tak limitován.
Jistě to toto léto bude i tím městským vedrem: není kam utéct a není možno se spolehnout na jinak briskně fungující mysl. S o to větší úctou proto rád vzpomínám na ty mistry historie, kteří (s)plnili své poslání, a pak (když předali převoznické veslo žákovi či za sebe určili nového opata) skočili do vody, anebo odešli na okraj srázu a skočili do propasti… o čemž západní literatura samozřejmě taktně mlčí. Hm, nemůžeš z pasti, dokud si nepřiznáš, že jsi v ní. Dokud budeme utíkat k náhražkám a šidítkům i před životem, umíráním a smrtí, budeme utíkat před skutečným sebou samým… a tento blog i ten o téhle tabu iluzi je přitom takovou láskavou zenovou holí (dobré) smrti.
Čtyřicet let zenově trénovaná (rozuměj: čištěná) mysl ví, co a jak, ale více jak sedmdesátileté (což je překvapení i pro mne) tělo stále víc postrádá důvody aktivní sebe-obrany. Mohl bych napsat, že co se dalo a co jsem mohl, jsem zkrotil, ale o mé rady a zkušenosti není zájem. Nejsou zábavné a vyžadují dlouhodobou práci. Už celé roky mne české emancipované ženy nesnášejí a pokud vůbec čtou, tak rudě. Podobně mne nevítají ani zazenisté – jsou spokojeni s tím, co a jak provozují (mají lepší kimona a větší obraz či sochu buddhy v meditační hale, heč) a o zlepšení práce směrem k osvícení, rozuměj, příliš pracné a náročné vykročení z mantinelů stávajícího (v jejich případě čs. zenového) matrixu, se vlastně ani nezajímají (nechtějí ani slyšet). Navíc jim často chybí úvodní pokora, slušnost a opravdový respekt k autoritě. Slovy klasického zenového rčení, dokáží dokonale popsat a studovat kvalitně opečovávaný prst, ukazující na Měsíc poznání.
Takže je to až na jiných. Chcete ale přece je příklad (ze)nového myšlení pro budoucnost? V souladu s tím, jak se měnilo původní new age heslo Mysli globálně, jednej lokálně, a po letech přibylo a změň se individuálně, dnes, v čase klimatických změn a hrozeb, se vynořují (ze)noví (?) vizionáři, předjímající např. vznik Evropského poloostrova (až se hladiny moří zvednou, protože roztají kusy arktického ledovce). A jak roztají ledovce i v Himálaji, rozvodněné hlavní světové řeky v regionu a klimatické extrémy snad nutně propojí všechny doposud se svářící a migrující etnika, jinak to nebude… snad se i díky malým Buddhům uskuteční další nutná transformace hesla do potřebného Jednej globálně! s posunutým významem.
Buvola jsem snad zkrotil, život až doposud taky. Nezkrotné jsou ale už nezastavitelné klimatické a etnicko-sociální změny, do kterých a pro které jsem se nenarodil. Lidé, měl jsem vás rád, zazeňte se… Kacu! Tahle doba už pro mne není…
Zapomenout na sebe
Bič, provaz, buvol i má osoba se rozplývají v Prázdnotě. Obrovské nebe se nedá poskvrnit žádným soudem či myšlenkou, stejně jako se sněhová vločka rozplývá ve výhni kovářské pece a pramen se ztratí v nezměrném oceánu. Stopy patriarchů připomínají kapku rosy v poledním žáru nebo vánek mizející na obloze.
Nehledám již osvícení ani Buddhu, nevyhledávám jejich blízkost, ale nezdržuji se tam, kde nejsou. Veškerá přání zmizela, netoužím po ničem. Nikdo mne nevidí, protože nepřebývám v žádném stavu. A i kdyby ptáci v chvále a poctě sypali nádherné květy na moji cestu, nemělo by to žádný význam.
http://blog.baraka.cz/2012/07/6691/
http://blog.baraka.cz/2011/08/jak-jsem-nic-neocekaval/
http://blog.baraka.cz/2014/11/zasluhy-a-matrix-zenu/
https://marek.blog.respekt.cz/srat-na-ksandy/
https://marek.blog.respekt.cz/poslat-duhu/
https://marek.blog.respekt.cz/duchovno-v-70-letech/
https://marek.blog.respekt.cz/vsichni-jsme-dokonali/
http://blog.baraka.cz/2016/04/zenove/
