Je to stále stejné, lidi jsou nepoučitelní, ale přitom stačí pár nadšenců (někdy i jeden jediný) a z nudné vesnice, kde slunce nezapadalo, se postupně stane aktivní komunita, a místo, kam se vrací rodáci. Zámek Lysice (se svým azylem příjemného chladu, protože kamenné zdi milosrdně osvěžovaly) byl víkendově stále víc rozvibrováván sympoziem celostní muzikoterapie. Přes závany ledabylé nepozornosti zaměstnanců a občasné neukázněnosti zúčastněného davu (fungují jen skupinky do osmi lidech, ty větší vždy mají jednotlivé důvody k zbytečným a rušícím otázkám nebo zdržováním ostatních) jsem si coby pozorovatel zvenčí vychutnával postupné probublávání kvality: zahajoval jsem svými připomínkami (které mí čtenáři znají), že např. zvuk hudby (nástroje, hlasu, písničky) je nízká třída, teprve ne-zvuk toho všeho je to, o co jde, a že ucho je Cesta (tedy že sebevzdělávání hrou i na zdánlivě jednoduché hudební nástroje je tou nejefektivnější metodou kultivace osobnosti), a každý zvuk je hudba. Upozornění autora: číst jen po kapkách a po přečtení sebou zatřepat!
Což mohli zjistit i zájemci, kteří druhý den sledovali nadšení a mistrovství, s jakým nadšenec Vít Kašpařík mistrovsky předváděl desítky druhů flétniček, píšťalek i dalších důmyslně a trpělivě do kvality udělaných lidových nástrojů (přítomní po každé ukázce vždy jen užasle vzdychli, a náhodní kolemjdoucí, které zval signál na prohlídku zámku, se museli rozhodnout, čemu dát přednost, což pro mnohé byla Sofiina volba), bylo o témže poselství, které jsem zmínil v přednášce. Organizátoři mi přidělili téma holistický přístup muzikoterapie ve světě. Ano, osobně jsem se seznámil s celou řadou osobností (a hráčů na nejrůznější důmyslné jiné nástroje, o kterých oficiální, rozuměj: materialistická muzikoterapie před pár lety nic nevěděla anebo nechtěla vědět – jen si vzpomeňte, kolik podivných zdrojů léčivých zvuků a nástrojů nahradilo donedávna běžnou soupravu bubínků, dřívek, metalofonu – tibetské mísy, africká džembe, australské didžeridu, šamanské bubínky), ale nakonec jsem se vždy snažil, přiznávám, marně, propagovat české kutily, šikovné mladé muže schopné vyrábět didžeridu, anebo keramické mnoha komorové sférické píšťaly (varianty původních perunských menších nástrojů vnitřní transformace), ale i léčitele a malířky mandal atd.
Proto jsem těm asi padesáti účastníkům zdůrazňoval: už se nesnažte napodobovat nějaké ty západní či šamanské vzory, už přestaňte roztouženě vzdychat a závidět, jak se ti v tom světě mají (tak jak jsme záviděli my, tehdy na věčné časy zamknutí za želenou oponou): to vy jste ten svět, to vy můžete vyrábět kvalitní jiné nástroje, po kterých budou i zápaďáci toužit. Není cesta k léčivé přirozené hudbě, léčivá přirozená hudba je Cesta. To vy můžete, tím, že je budete nechávat tři roky schnout a pak máčet ve vodě a napouštět speciálními laky, z proutků obyčejného černého bezu (vy)kouzlit dokonalé píštalky, anebo z uschlých pařezů či kmenů vykouzlit dokonale znějící bubínky: muzikoterapeuticky (tím, že budete pomáhat jiným, kterým to v tělech a myslích třeba nevibruje zrovna harmonicky) duševně a vibračně kultivovat sami sebe. To vy se tak naučíte rozeznívat a propagovat kvalitu (svého těla, nástroje, života, své společnosti).
Mnohé podstatné jsem ale ani nenaznačil. Tak tedy přídavek pro pokročilé: zatím jen čistíte cihly, maximálně stavíte zeď (viz metafora níže). Ale všem by nám mělo jít o stavbu katedrály fungující společnosti. Když jsem se v roce 1977 začal učit japonsky (protože mne nadchl zenový buddhismus a chtěl jsem se dostat do autentického zenového kláštera za pravým a nefalšovaným zenovým mistrem, abych pomohl napravit mýty a naše iluze), chodil jsem po Karlově mostě a vyhledával nějakou skupinku Japonců (tehdy jednotlivci nechodili), abych naslechl jejich řeč. Jednou jsem zahlédl skupinku těch správně šikmookých lidiček, jak směřují asi na Hrad, a tak jsem na Klárově vyskočil z tramvaje a běžel zpátky. Celý udýchaný jsem tu skupinku dohonil v půli Nerudovky, nastražil jsem uši, a v tom, osvícení, ukázalo se, že je to delegace hluchoněmých Japonců.
Naznačuji, že mozky nás klamou a manipulují nám mnohé aspekty vnímání, a život je jinak, a žijeme ve snu, který nám vytváří dokonalou iluzi: měli bychom se z iluze pobudit (slovo buddha znamená probuzený!). Přitom právě zvuk je spíše pravohemisférový a při hře na nástroj používáme mozek efektivněji. Umění naslouchat, o které tu běží, se dá nejlépe trénovat přirozenou hrou na předem nenaladěné (a pražci a profesionálním naladěním do převládajících a hračičkáře nutně omezujících stupnic) nástroje. Hlas není to samé co řeč, a řeč není nutně jazyk, tvrdí ve svém novém filmu Jean-Luc Godard.
Jinými slovy, u nás je to i v posledních pětadvaceti let také jinak: král státní správy je opět nahý, a vrabec je slavík, který absolvoval českou konzervatoř. Přičemž mnohokrát zpomalený vrabec je Mozart. Jsou lidé, kteří inspirují a těch se vyplatí se ptát a s nimi pobýt. Jenže právě tak inspirující jsou dobře udělané píšťalky, a třeba znovuobjevené mistrovství dobře použitého hlasu (alikvotní zpěv). Jenže my pro uši a vzdělání neslyšíme (co je ZA)…
Čteme moudré knihy, ale naše mysl klouže po povrchu slov a života. Plýtváme energií a časem na podružnosti, přičemž skutečných pokladů si nevšímáme. Pohrdlivě jsme mávali rukama nad tvrzením šamanů a moudrých duchovních učitelů minulosti o působení vibrací na těla a posléze mysli. A když už nekouříme, alespoň žijeme v ignoranci, poklusu a akustickém smogu. Naše zkamenělá ministerstva zdravotnictví a systém školství (i toho hudebního), stejně jako porodnictví, stále poškozuje potenciálně dokonalé lidi (také protože mnozí primáři porodnických oddělení byli kdysi špatně porozeni ve velkotovárnách na poškozené výrobky). Osvětu zdařile bojkotují jak porodníci, anesteziologové, ministerští úředníci, tak zmanipulované maminky, ale i vydavatelé. Takže když se po přednášce o přirozených porodech jedna maturantka v Litomyšli zvedla, že se chce na něco zeptat, nadšeně jsem očekával dobrou otázku, ale ona jen poznamenala: No, kdyby to, co jsem nám tu vyprávěl, byla pravda, tak už se o tom dávno učíme, ne?…
Jinými slovy, učíme své děti už více jak dvě stě let blbosti, trestáme je za to, co nemohou vědět, nechválíme je za pokrok, a navíc jim zakazujeme si hrát (třeba na černé klávesy na pianu: to vždy každému ladí). Už Goethe věděl, že když zapneme první knoflíček u košile nakřivo, pak ať děláme, co děláme, bude to vždycky celé nakřivo. A dnes máme nakřivo téměř všechno.
Dámy, pamatujte si: o co víc těhotná jiný stav prozpívá, o to líp miminko všestranně prospívá. Dnes už se ví, že hudba opravdu léčila, a že ucho dobíjí mozek el. energií. Někteří zpěváci a terapeuti (např. Sharry Edwardsová se svou bioakustikou, tedy uměním léčit vlastním hlasem, viz i Pythagoras) to umí. Naše obvyklá frekvenčně a předepsaně naladěná hudba, které je příliš mnoho, je příliš nahlas, a je příliš negativní, (ne)léčí, ale ta přírodní, tichá, pomalá (pod průměrný tep srdce), jednoduchá, pozitivní, stále ano.
Většina mouder je ovšem stále ztracena v překladu: zatímco aikidisté v Japonsku a v jinde v rozumném světě po rozcvičce dostanou od mistra pokyn mokusó (což znamená meditujte), nějaký český trenér kdysi asi viděl černobílý instruktážní film, a slyšel slovo box! Od té doby se čeští adepti bojového umění učili boxovat, soupeřit (další špatný překlad), zatímco všude jinde ve světě meditovali a meditují (tak jako mimo oficiální školy vychovaná Ester při sjíždění svahu na tom či onom).
Podobně tak je léčivý sborový zpěv (ovšem pozor na negativní slova, i v lidovkách, a nezačínejte rovnou neustále kdysi nešťastně zamilovaným Janáčkem), viz vždy jen pozitivní indické mantry. Hodinové zpívání ááááá v dokonalé církevní akustice by pomohlo rehabilitovat kostely. Stačí trénovat sluch třeba posloucháním stromů, kopců, země, nebo v představě splynout s řekou… etnická a jiná hudba je navíc prevencí a lékem na rasismus a strach z jinakosti. V tibetských mísách zní zákony vesmíru (a rezonuje pak železo i v naší krvi), zvuk didžeridu dokonale uvolní stažené obličejové svaly učitelek (a bloky v tělech a myslích těhotných a astma dětí a manažerů).
Naprostá pokora je základem umění naslouchat (i partnerům v kapele) a ekologického myšlení, a při terapii je důležité neléčit (nemyslet na ledviny atd., a neplést se zvuku a vibracím do cesty). Nekouřit při meditování, ale meditovat při kouření, to je, oč tu běží. Anebo si neustále připomínat, že každý zvuk je hudba (kámen je zmrzlá hudba). A pak na všechny instrukce zapomenout. Ostatně, kuřáci nejsou schopni cítit (empatie), a jejich mozek myslí jen na ukojení bažení.
Žijeme v době transformace světa, o čemž svědčí jak nové sporty (potápění na jeden nádech), různá prkna (boardy), akrobatická kola a řada nových hudebních nástrojů (didžeridu, hang, sférická píšťala, ale i alikvotní zpěv), tak zvýšený zájem o to, co je ZA jejich existencí, ZA zvukem, ZA hudbou, ale právě tak o případná sympozia holistické muzikoterapie: mládež dnes intuitivně připravuje mozky na budoucnost (např. hraním správných počítačových her trénuje na povolání, která zatím ještě ani neexistují). Staré psy novým kouskům nenaučíš, a co když jsou téměř všechny košile zapnuty nakřivo, takže nám to připadá normální? Slova jsou pasti, ale jak se dostat ZA ně? Melodií, zvukem (viz Godardův citát výše). Král naší zakleté civilizace je navíc nepoučitelně zblblý svou arogancí. Ale zatímco my dospělí psi se už bojíme přeprogramovat, děti stačí nechat si vynalézavě hrát a neomezovat je. Ty jsou náš příští regenerovaný svět.
To my a jedině my můžeme něco začít měnit. Řiďme se Komenským: nechme přirozeně porozené a pochvalami vychovávané děti si hrát, chvalme je, a nikdy jim nezakazujme dělat, co je baví. Protože svět jsme my a ony. Jednou potkal guru tři dělníky u stavby, když čistili cihly. Co děláte, zeptal se jich. Ale, odpověděl první, čistím cihly. A co ty? Druhý odpověděl: stavím nějakou stavbu. Já stavím katedrálu, odpověděl třetí. Ten, který neví, že neví, moc šancí nemá. Chce to probudit se, a odvážně se dostat do světa za zrcadlem, třeba alikvotním zpěvem, hrou na koncovku, meditací tichou hudbou sfér (vody, přírody): probudit se do skutečného světa, se kterým se dá si hrát… a prostě jej změnit. Protože nefunguje.
