Když jsem se vrátil v roce 1979 z dvouměsíčního pobytu v Japonsku, tím pádem už navyklý na vteřinovou přesnost vlaků, modrými plachtami vždy zakryté stavby a renovace, dokonalé pouliční i další informace, všeobecnou veřejnou slušnost (nejen všudypřítomné poklony nejen při zdravení), na zdravé levné krabičky se svačinkami k dostání všude, ekologické wc s možností suché varianty, kdy pak prodáte pěstitelům všeho druhu plný pytel (který se sám, je-li plný, zapečetí a spustí chemický proces vzniku velmi kvalitního) hnojiva, netušil jsem, jak moc mne to kvalitou veřejného prostoru a fungováním státu navždy ovlivní. A co jsem se v mládí naučil…
V rámci mistrovství světa ve fotbale v Rusku se mohli čtenáři internetových serverů dočíst, že japonští fandové po skončení utkání svých fotbalových hrdinů po sobě i ostatních uklidili stadion! Představte si, jak by vypadalo Česko a rodiny a zahrádky a ulice měst, kdyby všichni ti rowdies (fotbaloví chuligáni) a různí demonstranti a ministři a politici po sobě uklidili! Jinými slovy, ve společnosti, která funguje, a funguje jí tedy i systém školství a slušné (vy)chování obyvatel, se pak i fotbaloví fanoušci chovaní slušně! Letitá sociologicko-psychologická studie zkoumala, jak se ke svému městskému prostředí chovali obyvatelé dvou rozdílně žijících skupin obyvatel: ti z uklizeného města, plného opečovávaných parků a ulic, byli zdvořilí a slušní (když jste někde nechali na lavičce peněženku, ještě třetí den tam byla), naopak prosperovali a byli šťastní: byli totiž z města, kde když někde na ulici zaparkovalo nezamčené auto, do dvou hodin nebylo totálně vykradené (včetně motoru) a kde se ulicemi neproháněly zločinecké gangy. Byli totiž z fungujícího a uklizeného města plného parků a laviček a čistých ulic bez závějí vajglů.
Když jsem se začal v polovině 70. let v pražské Jazykové škole učit japonštinu, chodili tam i první houslisté a hornisté z České filharmonie, která každý druhý rok jezdila do země vycházejícího slunce a dokonalých na přání dirigentů akusticky změnitelných a vyprodaných sálů koncertovat. Ti tehdy tvrdili: Než jsme přijeli poprvé do Japonska, mysleli jsme, že vrchol světa je USA… Proč zmiňuji Japonce a jejich smysl pro zdvořilost, respekt a čistotu? Protože tudy vede Cesta i pro nás. Protože ukazují, jak může společnost fungovat a co bychom se sebou měli udělat, abychom změnili nejen sebe, ale především, právě, ve dvou třech generacích, svou vymírající, nefungující společnost. Protože děti opakují chyby rodičů, ne že ne. Nakřivo zapnutý knoflíček u košile platí, a snad také už většina krajanů tuší, že očekávat, že komunisté a šmejdi prostě vymřou a noví proletáři už nebudou existovat, a že když se matka opíjela a řvala na děti, že ty to už v dospělosti nebudou napodobovat, je naivní nesmysl.
Ostatně píšu o tom a mnohém jiném (porodním, výchovném, rasovém, genderovém, školním a jiném předurčení) pravidelně, ale i mí čtenáři asi už ztratili schopnost číst v souvislostech. Naznačuji opakovaně, že máme velmi ušpiněnou, a stále ušpiněnější kolektivní karmu: každý podvod, šmejd, zkorumpovaný politik a vyčůránek, sobecky zneužívající ty druhé, přispívá k neřešitelným a kumulujícím se potížím celé společnosti. A stále opakuji, že vše opravdu začíná násilnými porody (pokračovalo socialistickou normalizací, stále energeticky náročnějším opravám oprav, k čemuž zdatně napomáhá kouření žen a soutěživé protože mužské myšlení většiny podnikatelek.
Nedávno, v rámci besedy na podobné téma, si spisovatelé původem z bývalé Jugoslávie jako jeden muž stěžovali na zklamání z vývoje posledních třiceti let: naděje na jakékoliv zlepšení společenské (rozuměj: morální, nikoliv ekonomické) atmosféry se nenaplnily, naopak, situace je (také jako u nás a ostatně i v celé západní Evropě, i když srovnávat to moc nejde, protože malé zhoršení ve slušné a zdvořilé např. německé nebo holandské společnosti zatím zase až tolik nevadí, zatímco pokles životní úrovně seniorů a matek samoživitelek u nás začíná být až tragický). Česká souvislost (o které jsem často také brblal) stále hlasitěji naznačuje, že neschopnost jakkoliv řešit, natož vyřešit, situaci ve školství, vymahatelnosti práva, upřímnosti politiků, ale i co se týká rychlosti, ceny a kvality budování železničních koridorů nebo dálnic, není chyba ministrů nebo vlád, ale korupcí prolezlého systému.
Naznačuji, že lepší to bez změny systému, tedy myšlení nejen každého ministra, ale i každé učitelky a každého (z)odpovědného z nás (sociologové teoretici chaosu zase marně naznačují, že stačí změnit deset procent dění, a začne se měnit celek): začít musíme všichni v sobě a kolem sebe. Naší definující kulturní hodnotou musí být spolupráce. Musíme odebrat moc institucím, které odměňují predátorskou soutěž, a předat ji těm, které zprostředkovávají a odměňují spolupráci směrem k obecnému prospěchu, píše Deník referendum. Roky jsem jezdil po republice a přednášel v kolektivech a partičkách, které už něco pozitivního ve svém okolí (a tedy i v sobě) začali. Bohužel, ti (a většina mých studentů) sice začali, ale nedokázali se studium života dokončit. Kromě několika ostrůvků pozitivní deviace se toho moc ani u nás (např. v porodnictví, ve školství, ve státní správě) nezlepšilo. Je tedy nejen pro jednotlivce, ale pro celou společnost důležité, aby se aktivní lidé spojovali, aby o sobě věděli, aby se každý takový zajímal o pozitivní ukázky a důkazy, že to i u nás jde.
Jak že to s námi všemi, dřív či později, dopadne? Začneme-li se skutečně starat o prostředí, a tedy i o sebe (jak dole, tak i nahoře a naopak), možná, za našich životů, dobře (není-li, což je pravděpodobné, co se týká klimatu, flory a fauny a počasí, už pozdě). Jinak zbývá jen užívat toho dobrého co nejintenzivněji, bez ohledu na vůkolní propad žít (a tedy pomáhat ostatním) na 100 %. Ale hlavně nepodléhat individuálnímu (jakkoliv oprávněnému) pocitu bezmoci. Vnější tlaky sílí, ale co se děje uvnitř, to záleží jen na člověku samotném. Mám zkušenosti z doby normalizace: nemohl jsem cestovat na Západ, tak jsem se aspoň učit anglicky z četby anglických knih a pilně si dopisoval s přáteli v USA, Anglii, Holandsku a pak i v Japonsku.
Měl jsem kdysi vzdálený a dle mínění většiny přátel nerealizovatelný sen. Shora zmíněná zmínka o dvouměsíčním pobytu v zemi vycházejícího slunce prokazuje i to, jak mi pomohla udržet si svobodu, kterou jsem načichl v době pražského jara a v rámci hudby, realizované navzdory vnějšímu tlaku. A získat informace, ale i osobní zkušenosti, se společnostmi, které fungovaly, a také proto i dnes, v době relativizace všeho a prolhaných médií a fake news, stále fungují (jen se o nich v době brexitů nepíše: musí se hledat. I u nás ale existují zdroje pravdivých a relevantních informací, příklady úspěšných tvrdohlavě svobodných part mladých aktivistů, jen se holt člověk musí naučit je hledat a najít. Jako když jsem se naučil i ze lživého článku v Rudém Právu vyčíst skutečnou informaci: fotka ukazující dav Japonců, vycházející s přeplněného vagonu metra s rouškami na ústech, a podle popisku prý dokazující, že v Tokiu se nedá dýchat znečištěný vzduch, mne přiměla sehnat si živoucího Japonce, a zeptat se ho: všechno bylo a je jinak, když jde na obyvatele Tokia nachlazení, nebo když kašle a leze na něho chřipka, nosí roušku, aby nenakazil ostatní…
Svět je jak jej vidíme a vnímáme, je iluze našeho mozku. To už vědí informovanější myslitelé, sociologové, ale i gynekologové, kteří nepodlehnou vnějšímu pokryteckému prostředí, ve kterém pak všichni drží basu…Takže když si přátelé ťukali na čelo, proč se učím japonsky, když se v životě do Japonska nedostanu (psal se rok 1979), umanutě jsem pokračoval v kultivaci sebe sama. Když pak nečekaně přišel samet, uměl jsem tlumočit z angličtiny, psal jsem a vydával samizdaty o józe, čajovém obřadu, morfických rezonancích, a promítal jsem po vlastech českých diapozitivy dokazující, že život (a technologický pokrok) může být pozitivní a ekologicky respektující… Dnes už mám zkušenosti, že je to, jako společenská životní Cesta, sice zkratka delší, zato méně pohodlná…
P. S.: Pracně sepsáno na vypůjčeném počítači v domku v Novém Malíně u Šumperku, který hlídám svou přítomností.
