Návodů a receptů na přežití karanténní doby nicoty je slyšet hodně, ale všechny, včetně těch od politiků, jdou jen po povrchu. Rád jsem kdysi citoval Goetha: „Když zapnete první knoflíček u košile nakřivo pak, ať děláte, co děláte, je to celé nakřivo.“ Jako národ jsme dnes opět, ne náhodou, připosražení a rohlíkem nutných karantén zpacifikovatelní do nečinnosti (aby velkošmejdi mohli pracovat).
Posledních dvacet let jsem psal často o tristní situaci ve školství, v porodnictví a ve společnosti vůbec: chtěl jsem inspirovat. Tehdy za mnou začali dojíždět někteří zvláště nadšení zvědavci. Provokoval jsem je přáním, ať mi přivezou nějakou dobrou, ne povrchní, otázku, ať se ptají na to, co je skutečně bytostně zajímá. Mimo jiné se ptali i na to, jak se mi podařilo přežít totalitu a uhájit si vnitřní svobodu, a tak jsem se pustil do inventury zkoumání cesty vlastní duše.
Velký vliv měl na mě samozřejmě dvouměsíční pobyt v japonském zenovém klášteru v roce 1979, ale uvědomil jsem si, že jsem svobodu hledal bytostně už od dětství. Možná proto jsem si školské vězení záhy přetransformoval do zábavného podnikání s vědomostmi. Několik prvních let jsem doufal, že se ve škole dozvím něco o životě, ale pro učitele bylo bohužel důležitější naučit mě, jak je hluboké jezero Bajkal. Od mládí jsem byl alergický na nesmyslné bazírování na teorii: toužil jsem po praxi. Zatímco při hodinách angličtiny po nás chtěli formálně vyplňovat gramatická cvičení, četl jsem si raději výborné sci-fi romány v angličtině.
Také jsem ale věřil tomu, že socialismus je vrcholný výdobytek společenských zřízení, jak nám odmala vtloukali ve škole do hlavy. Schopnost kriticky myslet mě ale připravila o iluze, viděl jsem, jak mizí z politické scény dřívější hrdinové. Přepisování nedávné historie mě připravilo o schopnost věřit oficiální politice. Místo toho jsem se aktivně věnoval undergroundu, alternativnímu umění i bigbeatu. Naučil jsem se hrát na indické bubínky a zjišťoval mimo jiné to, že hudba je pro mě tím nejdokonalejším „vyjádřením nevyjádřitelného“, a také prostředkem, jak dělat věci jinak, než je obvyklé. Když mě jednou požádali, abych v pětiletých dětech vzbudil zájem o hudbu, shromáždili jsme spolu se třemi kamarády vybavení tří kuchyní a na deky na jevišti jsme dnem vzhůru položili všechny možné hrnce, hrníčky, talíře, šálky… Pak jsme 40 minut improvizovali – po celou dobu nikdo nechtěl na záchod a jeden z chlapečků (jasným hláskem do ticha konstatoval: Mami, já už nikdy nemusím na žádnej koncert.) se později stal skvělým hráčem na saxofon.
Když mě v roce 1986 zavřeli na dva měsíce do ruzyňské věznice, narážel jsem na tutéž koženou totalitu jako u těch, kteří mě v místě bydliště honili po Vinohradech, protože jsem nikdy nešel k volbám. Podsouvali mi, že jsem poškodil zájmy republiky v cizině tvrzením, že u nás není svobodná hudební tvorba podporována. Soud ale četl upravenou verzi, ve které jsem prý psal, že je rocková hudba u nás zakazována, a protože Olympic přece může hrát, lhal jsem, a tak poškozoval zájmy republiky v cizině. Když mě Post bellum požádalo, abych povyprávěl o svých zážitcích z totality, nemluvil jsem jako jiní o vyšetřovatelích, o estébáckých výsleších a tajných bytových prohlídkách, ale o tom, že existuje také celá armáda překladatelek, soudních zapisovatelů a dalších, kteří se na celé věci také zdatně podíleli.
Kdysi jeden chytrý spisovatel prohlásil, že problém není v těch, kdo zlo činí, ale v zástupu těch, kteří se neozvou. Učil jsem své soukromé studenty ale i vysokoškoláky, když jsem dojížděl na brněnskou fakultu FVU, že rozhodující je být pravdivý a vydržet. Později jsem tomu začal říkat umanutost. Kdysi v dětství jsem si umanul, že budu hájit pravdu a napravovat lži. Proto jsem začal překládat z angličtiny, z polštiny a ruštiny, a hned po sametu zvát do Česka lámy, šamany, indiánské náčelníky a jiné podivné dlouhovlasé mudrce, aby i u nás šířili jiný pohled na pravdu a duchovnost.
Co má tohle mé vzpomínání společného s koronavirovou situací?
Politické výmluvy a utahování režimu se v rámci tzv. koronavirové pandemie nenápadně a jakoby nic, naznačuji hodně dlouho (bude to vyžadovat např. tři přirozeně porozené generace) a zopakuji příště, kousek po kousku příliš podobalo nastolování nové totality. Třicet let po sametu už zase nejsme svobodní a svéprávní a hlavně, až na výjimky, schopní se ozvat (zatímco my poslušní jsme seděli doma, ti vyčůraní mezitím obcházeli ekologické standardy a nekontrolovaně prosazovali své na ekologii kašlající záměry. Společnost ochromil strach, kritické myšlení jsme schovali za roušky a vlastní zodpovědnost jsme odevzdali těm zneužívajícím a nekompetentním. Nesmyslná a často proti sobě jdoucí opatření většina lidí stádně dodržovala, dotyk vlastní smrtelnosti jako by ochromil zdravý rozum. Znovu se stigmatizovalo, znovu se udávalo. Užiteční odborní idioti pomohli byrokratům a nám nezaregistrovat, že např. pár nadšenců vymyslelo nanotechnologické nátěry stěn, které by nás před koronavirem a jinými breberkami ochránily: Jenže zákon o veřejném zdraví na to nemá kolonku.
Možná to bylo to hlavní, co jsme se mohli a měli dozvědět, čeho jsme si však raději ani nevšimli: totalita v nás zakořenila víc, než jsme si uměli kdy představit. Řešení na celospolečenské úrovni bude vyžadovat miliony chvilek práce generace přirozeně porozených lidí: nebude to revoluce, ale pracná evoluce. Teprve pak budem dál.
