Jemně upravený titulek naznačuje jak směr úvah jednoho komentátora z týdeníku Respekt (37/09), tak to, o čem chci dnes uvažovat. Vyprávěl jsem svým posluchačům (a psal čtenářům svých samizdatových, po vlastech moravských a českých kolujících občasníků) již v polovině 80. let, jak důležití jsou např. pacienti kverulanti, kteří brblají a neustále na lékařích chtějí další informace (dnes víme, že se léčí rychleji a celou společnosti stojí mnohokrát méně, než ti poslušní), a jak důležití jsou ti na okraji (však jsem také hned po sametu, na Středoevropské univerzitě, napsal svou práci Na okraji právě na toto téma, viz zde).
„Jak ukazuje řada publikací o finanční krizi, ve všech institucích působili lidé, kteří varovali před přílišným spoléháním se na matematické modely a před riziky… jenže byli jako alarmisté či kverulanti vyštváni nebo umlčeni.,“ píše Jan Macháček, a pokračuje: „Vzhledem k tomu, že státní regulace, podobně jako armáda, často zbrojí na minulé bitvy… je těžké se domnívat, že se podaří vymyslet lepší regulaci. Řešení se nachází v kultuře instituce, je třeba věnovat větší pozornost kritickým a oponentním hlasům.“
Jako na zavolanou se na Britských listech objevily články řešící „moudrost davu“. I když byly užity v poněkud jiné souvislosti, citované výroky přímo potvrzují co chci naznačit: že každá společnost by si měla, v zájmu celku a celospolečenského „selského rozumu“, své „disidenty“ a potížisty pěstovat. Že experti (jednotlivci) se pravidelně mýlí a (co nejrůznorodější) skupina je dlouhodobě pravdě blíže.
„Scott Page, politolog z University v Michiganu, zjistil, že skupiny, které se skládají zároveň z chytrých lidí a z ne zrovna chytrých lidí, mají vždycky lepší výsledky než skupiny, které se skládají jen z chytrých lidí. Potíž totiž je, že inteligence sama nedokáže zajistit přítomnost různých pohledů na zkoumaný problém. Potíž je, že inteligentní lidé mají tendenci reagovat podobně. To znamená, že skupina jako celek ví méně, než by jinak mohla vědět. Přičleníte-li do skupiny pár jedinců, kteří jsou méně inteligentní, ale mají jiné schopnosti a zkušenosti, zlepší to její výkon. Homogenní skupiny nejsou dost schopné na to, aby dokázaly zkoumat alternativní řešení. Je velmi cenné přivádět do společnosti nové lidi, i když jsou méně zkušení a méně schopní, protože to málo, co takový nový člen přinese, je jiné,“ uvádí Jan Čulík.
Zatímco diskutéři-experti i zde pohrdlivě zmiňují davovou psychózu či „chování jak ovce“, již před mnoha lety jsem nejen já kladl otázky směřující ke kolektivnímu vědomí či umění hejna špačků či mořských ryb nikdy se nesrazit. Zatímco všechna, i ta naše média, jsou plna předpovědí a názorů Expertů, jimi neočekávané krize spolehlivě přicházejí. „Je spolehlivě zjištěno, že většina expertů se dlouhodobě systematicky mýlí. A navíc nemají tušení, že se mýlí,“ dodává citovaný autor knihy Moudrost davů James Surowiecki.
Další zadostiučinění a naději na pozitivní změnu v docela jiném oboru mi přinesla stať převzatá z listu The Economist Když stát vodí děti za ručičku (štědré vynakládání veřejných prostředků na blahobyt dětí se leckdy míjí účinkem) v témže čísle Respektu, která přináší zprávu Organizace pro hospodářskou spolupráci a rozvoj (OECD) s mnoha velmi zajímavými srovnáními různých států (a často velmi nelichotivými informacemi o USA). Například bylo zjištěno, že v roce 2003 vynaložily vlády zení OECD na jedno dítě do 18 let v průměru 126 tisíc dolarů (bez zdravotní péče). Mne zaujalo především to, že (kdy že jsem o tom psal poprvé? V roce 1986, nebo až 1994?) OECD došlo k některým jasným závěrům: „Organizace kladně hodnotí podmíněné finanční příspěvky (například dávky matkám, které předtím absolvují předporodní vyšetření), a zasazuje se o to, aby se výdaje přesunuly z období puberty ve prospěch prenatálního stadia a raného dětství.“
Konečně někdo rozumný jde k příčině, a neřeší až následky. Je přece logické, že v pubertě už se s dítětem, poškozeným porodem, nebo nepoučeným a rizikovým těhotenstvím (matky klidně kouří a pijí alkohol, ale také přestavují byt či dokončují diplomovou práci v devátém měsíci) moc dělat nedá. Konečně snad i různé nadace začnou podporovat spíše praktické metody prevence než následnou péči o ty již poškozené.
Zatímco militantně vedený rozhovor zuřivého reportéra J. X. Doležala s porodní asistentkou vyvolal vlnu emocí a reakcí (a o to, a čtenost, Reflexu, jde v první řadě), sloupek Očima C. H. (Cyrila Höschla) to uvedl na správnou míru: „O vlivu porodních traumat na další vývoj dítěte se nemluví jen v alternativní medicíně, ale v medicíně vůbec. Porodní traumata souvisejí nejen s depresí (což naznačoval dotaz čtenáře, pozn. aut.), ale i jinými vývojovými poruchami: schizofrenií, dětskou mozkovou obrnou, různými typy mentálních retardací a jiných duševních a mentálních poruch.“ Zároveň ale profesor Höschl uvádí, že „novorozenec kupodivu docela dost vydrží a mnozí jedinci s porodními traumaty v anamnéze to dotáhli daleko a rekrutovali se z nich i géniové jako Pasteur. Nepříznivé důsledky porodních komplikací jsou známy, nemusí se ale vždy uplatnit.“
Ano. Ale stále visí ve vzduchu ona lacinější, dostupnější a smysluplnější… prevence. Pěstujme si tedy disidenty a potížist(k)y v každém oboru, i kdyby to mělo být finančnictví nebo porodnictví (anebo puberťák v rodině nebo nesouhlasný partner). A na různé ty experty (za jaké se považuje JXD) nahlížejme laskavě, protože, viz výše, oni se mýlí, ale nemají tušení, že se mýlí…
