Někdejší heslo mladých mužů gentlemanů, dobře oholen, dobře naladěn, bych rád obměnil: dobře porozen, celoživotně dobře naladěn. Nedávno jsem se setkal hned se dvěma příběhy, týkajícími se dobře (rozuměj: přirozeně, bez medicínských zásahů, a jednou dokonce doma) porozených dětí, které stojí za komentář.
Před mnoha lety jsem psal ve své knize Nová doba porodní, a na přednáškách často hovořil, o metodě „baby plus“ (těhotné ženy nosily na látkovém pásu malý přístroj na baterie, který vysílal stále složitější rytmické programy, na něž děťátko reagovalo). Takto stimulované (a již od třetího měsíce komunikující) děti se rodily v optimální porodní váze, vždy tím správným koncem (tedy hlavičkou) dolů, s otevřenýma očima, usměvavé, a jak se později zjistilo, velmi inteligentní.
Adámek, také dítě stimulované přístrojem baby plus, vyrostl jako z vody a již chodí do první třídy. Rodičům až donedávna nedošlo naplno, že jeho neutuchající a výjimečná aktivita, zvědavost a ochota k jakýmkoli hrám je něčím neobvyklým – neměli s čím srovnat. Až když Adámek začal chodit do školy se ukázalo, že nejen školu zvládá jakoby levou rukou. Jdou mu i všechny sporty (plavání, karate), začíná se chovat velmi svědomitě a jaksi daleko rozumněji, než by se vzhledem k jeho věku dalo čekat.
Naznačuji, že jsou-li takto (metodou baby plus, nebo pravidelným zpěvem maminek v těhotenství) stimulované děti mnohem inteligentnější (teorie hovoří o tom, že v okamžiku porodu jim neodumřely miliony osamocených neuronů, jako nám ostatním, nestimulovaným, ale naopak, stimulované neverbální komunikací, matčiným zpěvem nebo poslechem rytmů, a tedy spojené dendrity jako do copánků, jim neurony zůstaly), jsou chytřejší a výkonnější a efektivnější nejen v těch měřitelných a sledovatelných disciplínách a aspektech, ale ve všem.
Mimochodem, rodičů takových dětí je určitě víc, a pravděpodobně také netuší, co a jak dál: možná by se měli dát dohromady (anebo se přinejmenším ozvat).
Občas se setkávám s chlapečky, porozenými přirozeně a doma, a žasnu, jak jsou dokonalí jak v koordinaci pohybů (levou zadní zvládají všechny ty různé koloběžky a kolečka a skateboardy), tak v komunikaci se sourozenci nebo s dospělými. Jak jsou sebevědomí a jak se dokáží vyjádřit. Jak jsou (na vše) šikovní.
Známý, který pracuje v laciné indické samoobslužné jídelně, vyprávěl, jak pozoroval (protože se domníval, že za ním bude muset utírat podlahu) asi pětiletého kluka, který si sám naložil různá jídla na papírový prohýbající se tácek, omáčku až po okraj, sám si vše nechal zvážit, a sám vše bez zaváhání, pozorně a pečlivě, odnesl na svůj stolek k mamince. Známý navázal rozhovor a kontrolně se mezi řečí jeho maminky (téměř spiklenecky vědoucně) zeptal: „Rodili jste doma?“ „No samozřejmě,“ zněla odpověď, „to už je dnes normální, ne?“
Uff. Hurá. Když mi to vyprávěl, zatetelil jsem se vnitřní intenzivní radostí. Tak přece. Celé roky přednáším a píši jak o možnosti přirozených porodů, tak o jejich výhodách. Celé roky se také těším, až se začnou množit „korálky zadostiučinění“, a i já budu slýchat o dětech, které začínají měnit svět… protože se dobře (správně, nepoškozeně) narodily. A sním i o tom, že někdy v budoucnosti, bude-li jaká, se například politici, budou-li vůbec třeba, budou vybírat nejen podle vzdělání, ale spíše podle toho, jak byli porozeni. Protože ti optimálně porození budou zárukou optimálního (lidského i politického) chování a jednání. A bude jich čím dál víc, protože bude přibývat i žen, tedy jejich maminek, které na otázku, jestli rodily přirozeně a doma, odpoví: „No samozřejmě, jak jinak…“
Třešnička na torte:
http://martinagregusova.blog.sme.sk/c/209462/Moj-porod-len-s-porodnou-asistentkou.html
