Byl bych důraznější vůči těm, kdo se na komunistické zvůli aktivně podíleli. Ostudné je, že estébáci a prominenti tehdejšího režimu dostávají důchody podle svých někdejších funkcí a lidem, které zavírali a nutili je vykonávat dělnické profese, vyměřil stát směšné peníze. Dan Macek, kterého 17. listopadu 1989 nezbili, protože mu bylo jedenáct let
Minulý týden přinesl řadu inspirativních debat a akcí, které pořádala organizace mladých lidí nazvaná Inventura demokracie. Toto společenství také vydalo své prohlášení, které se od jiných odlišuje něčím zásadním. V kritice totiž nemluví jen o „nich“, tj. politicích, ale i „o sobě“. Tedy o své odpovědnosti a nedostatcích. Například se tu praví: „I my rádi spoléháme na to, že veřejná sféra si vystačí bez nás. Vyhovuje nám stav, kdy si jí vůbec nemusíme všímat: ideálně by měla být jen jakýmsi nerušivým pozadím pro naši seberealizaci a zábavu.“
Tento stav chtějí změnit. A jak známo z lékařského světa – přiznání závislosti je rozhodujícím krokem k uzdravení se. Slovenský sociolog Martin Bútora na jedné z diskusí se studenty trefně podotkl: „Zatímco před deseti lety bylo namístě říct: Děkujeme, odejděte, dnes je nutné prohlásit: Děkujeme, přijďte.“ Je načase se chytit volantu a začít řídit. Politici jsou myšlenkově vyčerpaní – někteří zaslouženě, některé vyčerpává už jen jejich existence. Každopádně si sami uvědomují – alespoň při neveřejných debatách to přiznávají –, že se dostali do pasti. Nevědí jak dál a vlastně ani moc netuší, co se od nich chce. To není omluva, jen popis reality. Erik Tabery, Respekt
Za největší problém současnosti považuji to, že společnosti je prohnilá a slušní lidé ani média nemají prostředky na to, aby se nastavily mantinely, které by tomu zabránily. Společnost je až moc komerční. Kniha už není kniha, hledí se jen na obchodní úspěch. Noviny už nejsou noviny, je to jen inzertní nosič. Celá společnost je málo vzdělaná, neučíme se kultuře, umění, málokdo ví, co je to vkus, jak ho rozeznat od kýče, jak se vnímá obraz, nerozeznáme kvalitu od nekvality, máme jako národ malý rozhled. Peníze nemohou být vším… Alena Ježková, která před dvaceti lety demonstrovala ve vysokém stupni těhotenství
Současná politika mě štve. Nechci se dostat do pozice pasivního občana. Zdá se, že je to záměr politických lídrů – mít vedle skalních stranických voličů početné nepoučené stádo těch, kdo se rozhodují těsně před volbami, dlouhodobě se v politických informacích neorientují, jsou otrávení, a tedy snadno manipulovatelní. Vadí mi, že účelovost se prezentuje jako něco z podstaty pozitivního. Ruth Šormová, zbitá 17. 11. 89, pak dva roky poslankyně Federálního shromáždění, dnes se věnuje postiženým dětem
Víme, že nechceme, aby se představitelé této země chovali jako arogantní parta nenasytných spratků, kterým chybí vychování, takt, cit pro míru a únosnost, pokora. Nechceme, aby se vrcholní představitelé země scházeli s kdejakými obskurními jedinci na letní dovolené, dohadovali bůhvíco za našimi zády, nebo aby se účastnili pochybných porno-radovánek na chalupě jiného představitele jiné země. Nechceme, aby šéfovi Nejvyššího kontrolního úřadu nebyly jasné základní principy zneužívání veřejných zdrojů. Nechceme, aby se úředníci nechali uplácet. Nechceme, aby právo bylo vykládáno, jako zbytečná snůška pravidel, které beztak není potřebné dodržovat. Nechceme, aby do veřejného života vstupovali podvodníci s podvodně získanými tituly na podvodných vysokých školách vedených pochybnými figurami se schopností se vylhat ze všeho. Nechceme, aby se čelní představitelé sprostě, nevzdělaně a hulvátsky hádali o věcech veřejných, kterým, bohužel, beztak nerozumějí. Nechceme, aby základním pracovním nástrojem vyšetřovatelů korupčních a jiných závažných trestních činů byly zbabělost a úplatnost, nechceme, aby státní zástupci a soudci byli pohunky nomenklatury a ohýbali zákony až k prasknutí. Nechceme, aby se drancovaly veřejné rozpočty v zájmu předražených a zkorumpovaných zakázek, nechceme, aby politické strany byly na výplatní listině společnosti, která je majoritně vlastněná státem a dosazuje poslušné jednotlivce do čelných funkcí. Nechceme, aby v důsledku nekompetentní a nekoordinované zahraniční politiky reputace země klesla pod pomyslnou hranici únosnosti. Nechceme, aby diplomatické vyjednávání nahradila arogance a velikášství. Nechceme, abychom svými nepromyšlenými a sebestřednými postoji ještě více naštvali naše kolegy v zahraničí… výčet by mohl pokračovat. Ale co vlastně Česko chce? Adriana Krnáčová, bývalá ředitelka Transparency |nternatinal
Naše politické elity jsou vyčerpány. Není zde jediná myšlenka za posledních deset let. Žádní noví lidé. Ta situace je vyčerpána. Máme demokratickou skořápku, ale ta je prázdná. Politolog Jacques Rupnik
Naše generace to zvorala… česká politika v poslední době není tak báječná… Madeleine Albrightová nakonferenci Svoboda a její nepřátelé, kterou uspořádal V. Havel 14. 11. 09
Neurotik není spokojen s tím, čeho dosáhl. Nedokáže se zastavit, je hyperkritický k sobě i svému okolí. Bolest mu působí prkotiny, které by jiný přešel jako legrační patálii. Je úzkostný, děs mu nahání věci, které dokáže běžně překonat. A ke všemu má strach ze svých strachů. Je mu se sebou samotným těžko. Neodpovídá tato charakteristika stavu naší společnosti? Martin Komárek, MF Dnes 19. 11. 09
Ne, mladí lidé to dnes nemají snadnější. Nejkrásnější období svých životů tráví u počítačů, v posluchárnách, v knihovnách. Vystudují tři vysoké školy a vše podřizují tomu, aby vybudovali jakýsi kariérní základ. Dnešní mladá generace je zblblá fenoménem vzdělanosti. Dagmar Březinová (kostymérka, spisovatelka, 61 let)
Kdo má co do činění s realitami, stavbami, územním plánem a strategickým rozvojem města Prahy, sedí na kohoutku s penězi a drží opratě, dodává poradce a vypráví tklivý příběh svého zastupitele, který je jiný než ostatní. Dělá svou práci pro lidi, pro ideály. Raději pracuje v téhle nevýdělečné sféře, než aby vydělával statisíce ve vlastní firmě. Když skončí, obleče si přes košili Hugo Boss svetr Polo Ralph Lauren, přehodí plášť Bugatti, zablýská hodinkami Breitling, propiskou Montblanc mi napíše na vizitku svůj soukromý mobil a zamává klíči od audiny…(Reflex47/09)
Ve společnosti je třetina lidí, kteří jsou prostě hloupí…A skutečně existuje kategorie lidí, kteří k životu svobodu moc nepotřebují. Výzkumy ukazují, že jich je tak pětina… K tomu přidejme neuvěřitelný nešvar české kultury, nevážit si svých hrdinů, naopak je zesměšnit, či dokonce potrestat… Psycholog Slavomil Hubálek
