Při vší úctě k takovým osobnostem české duchovnosti, jako byl Květoslav Minařík, Fráňa Drtikol nebo Eduard Tomáš, a zvláště s přihlédnutím k občasným pokusům podstrkovat jejich psané učení současným duchovním hledačům tvrdím, viz titulek, že dnešní čtení o duchovnosti, zvláště té minulé, nefunguje.
Tak jako když etnobotanik utrhne v deštném pralesu Amazonie nějakou kytku, vylisuje si ji a v herbáři přiveze, s jakkoli pozitivním úmyslem, aby jejích léčivých účinků využil k prospěchu svých evropských krajanů, nakonec zjistí, že to vůbec nefunguje, právě tak to, co platilo v době životů výše zmíněných osobností a nasloucháno mělo nějaký smysl (vědomě vnímáme jen desetinu toho, co registruje naše mysl bez našeho vědomí), dnes, v docela jiné době, a s docela jiným „slovníkem“ na databázi našich mozků, jde buď o špatný překlad nebo následnou dezinterpretaci, než o skutečné a našim úmyslům relevantní učení.
Do češtiny špatně (protože většinou z dalšího cizího jazyka, a navíc z úplně jiné a o pár stovek generací zkušenější duchovní kultury) přeložené termíny a metodické postupy nefungují. Přičemž na podstatě poselství se nic nemění: zatímco číst (nebo poslouchat vyprávět) o józe, meditaci nebo duchovnosti či hudbě je v podstatě nesmysl, cvičit ásány, meditovat, zpívat mantry… to je, oč tu běží. Ve smyslu mého oblíbeného rčení Viděl jsem a zapomněl, slyšel jsem a zapamatoval jsem si, udělal jsem a pochopil.
Pokud chce spisy a knihy těchto mužů studovat historik, nebo spisovatel (aby o nich napsal knihu) či knihomol, budiž. Skutečnému hledači duchovna ale nepomůže (nejen ve smyslu zenového rčení Čtením o koláči se nenajíš, ale i z hlediska jak značného posunu významu mnoha základních pojmů, ve srovnání dneška s první polovinou 20. století, tak výrazného odklonu Čechů od duchovnosti k esoterickému materialismu). Přečetl jsem si ukázku rozhovoru Květoslava Minaříka se studenty z roku 1971 (a zalistoval v náhodně vybraných knihách obou dalších zjíněných) a nemohu nereagovat.
Když jsem počátkem 70. let zároveň s tím, jak jsem začal cvičit jógu a objevil duchovnost, s nadšením hltal jejich na stroji přepisované spisky, byl jsem nadšen. Netušil jsem, že Minařík žije, a netušil, že se dostanu do Jílového k panu Tomášovi osobně. Bylo to tehdy skutečně lákavě „esoterní“ (tajné, skryté a dokonce částečně ilegální), ale posléze jsem začal základní díla zenového buddhismu překládat, a souběžně cvičit, tedy praktikovat (zazen), a tak zároveň poodhalovat některé překladatelské a metodologické chyby a omyly (tehdy jsem je omlouval, protože nic jiného, zvláště možnost vyzkoušet si to přímo tam, v Indii nebo v Japonsku, neexistovalo).
Tak jako Třetí oko Lobsanga Rampy nebo Milarepa dr. Tomáše, tedy fiktivní, vymyšlená díla, ale v takové kvalitě a detailech, že tehdy pomohly mnohým dovědět se o Tibetu a jeho duchovní historii víc, než se jim (a nám) tehdy snilo, i rozhovory s žáky nám, tehdy začátečníkům, pomohly se přece jen trochu orientovat. Čas ale oponou (v životech vnějších i vnitřních) trhnul. A pořádně.
Znovu: při vší úctě k oněm zmíněným (a dalším) osobnostem, a při vší úctě k energii a času, který jsme své touze po poznání a duchovnosti věnovali, jsme pracovali naivně a vlastně zbytečně: šli jsme slepou uličkou. Mimochodem, právě tak naivně berme v zásadě plané (protože racionální) filosofování Egona Bondyho na téma indické a taoistické moudrosti.
Ne že by se už Buddha (natož Květoslav Minařík) nesetkával s paradoxy duchovního hledání a se snaživci všeho ražení: Lidé nemají kriteria, aby pochopili, že to jejich dosavadní není správné. Vzpomínám si na jednoho mystika z Plzně. Všechny své „stavy“ měl vymyšlené. Říkal mi: „Hadí síla mi lehce vyběhne až na temeno, a abych ji dostal zpátky, vykouřím 10 cigaret.“ Měl jsem jej vyhodit, nebo mlčet? Lidé se dají vychovat těžko. Člověk nežije hodiny, ale léta a staré věci, které jsou hluboko v bytosti se znovu a znovu vracejí. Jamnický mi jednou řekl: „Vždyť žádný z nás (žáků) se vlastně nezměnil…“ Dnes už ovšem nemusíme vysvětlovat slova jen slovy, ale máme k dispozici neurovědecká zjištění o tom, jak fungujeme a co z někdejších „zákonů“ a neochvějných pravd neplatí.
Za slova „Jsem opravdu asketa, protože jsem zcela vyhladil reflexní myšlení. Skutečně jsem zastavil veškerou duševní činnost. Má to ten dopad, že nosím „zlaté brnění“. V nebi na mne dají, respektují mne. Kdybych měl důvod někoho pochválit, hned to tam „zaznamenají“. Když se u někoho uskuteční nějaká etapa, pak jim připomenu, aby to nezapomněli zaznamenat. Rád bych někomu pomohl, ale když se jedná o nějaké „talenty“ – to pak nejde zastávat se takového jedince…“ by dnes tehdejší guru dostal okamžitě pádnou ránu zenovou holí (a pokud by to řekl dnes některý z jeho žáků, dostal by od Minaříka ránu on).
Brát dnes komentáře výše zmíněných mužů za bernou minci je omyl a iluze. Je to ukecané. Slova slovy neodstraníš. Vysvětlování tehdejším studentům v konkrétních situacích mělo svou opodstatněnost (přinejmenším jako drtička iluzí o jich samotných), ale takto, čteno po čtyřiceti letech (ve kterých se změnil svět jako nikdy předtím), jen dále zamlžuje již tak dost zamlžené. I oni zmínění mužové by dnes takto nemluvili a nejednali.
Mimochodem po druhé, s lítostí zjišťuji, že i současné soukromé (duchovní) univerzity končívají až na výjimky u ukecanosti. Buď jeden přednáší všechno, a aktivní holistická zkušenost se vytrácí, anebo všichni dávají přednost kamarádčoftům před učením a nasloucháním.
Dnes ale přece ti, kteří skutečně touží po autentické duchovní zkušenosti, mohou vycestovat přímo k ní a za ní. Paradoxně se dnes ovšem student zenu nebo tibetského buddhismu dozví a naučí víc v centrech v Evropě, USA a dokonce i u nás, než (až na výjimky) v Indii duchovního ášramového turismu, nebo dokonce v čínsky a totálně materialisticky fungujícím Tibetu.
Podobně tak v hudbě: současný mladý muž, toužící po možnosti být svobodný a tvůrčí, si najde svou hudbu, odpovídající jeho času a době, a začne se vyjadřovat současným jazykem (protože technologie spoustu handicapů odstranila a opět, po tolika stoletích, umožňuje tvořit teď a tady, bez prostředníka očí, not a drillu pouhého interpreta: jen výjimky studují několik set let staré partitury a interpretují je)… a nebude se zdržovat drezurní manipulací.
Takže, vážení současní hledači poznání, vy už nemusíte překládat a přepisovat a číst špatné a době poplatné překlady: zajeďte si přímo do toho kterého centra (spirituálního) dění (což nemusí a vlastně by ani nemělo být v Indii nebo Tibetu) a pilně na sobě a svém pochopení dlouhodobě pracujte. A až dosáhnete osvícení, klidně si pak přečtěte nějakou tu knihu Minaříka, Drtikola nebo Tomáše. Jedině tak totiž dokážete nespadnout do moře slov a neušpinit se, a navíc rozeznat a vytáhnout to podstatné: že totiž tihle mužové byli duchovní hrdinové, protože ve své době nepodlehli a vytrvali. Předali štafetu. Jenže tak jako by se dnes Gebreselasie nebo Bolt od Zátopka nebo Owense, kromě vůle po vítězství a usilovnosti v tréninku, moc nenaučili, nelze doporučit číst si (nebo dokonce studovat) ani tyhle tehdejší době poplatné a dnes tak zastaralé slovní rady.
