Psal jsem o humoru v duchovnosti (a že skutečný mistr a učitel je ten, který si umí z žáků, ale i ze sebe, udělat srandu, a nebere ani učení ani sebe, až na výjimky, kdy jde o život, pardon, o osvícení, vážně) již v samizdatu a pak v časopise Baraka č. 1 (na jaře 1997). Rád a často při přednáškách i seminářích používám vtipy (zvláště u zamračených psycholožek a učitelek mi to pomáhá zjistit, na jakou úroveň bezprostřednosti si mohu dovolit zajít) a veselých příhod z duchovního života už mám na celé dny a noci vyprávění.
Na počátku 90. let jsem v nádherné krajině Broumovských skal (po tehdejším polomu se odkryly pohledy na podivné pískovcové „sochy“, z nichž jedna z jedné strany lesní cesty vypadala přesně jako sedící japonský mnich) vedl týdenní letní semináře. Tehdy jsem si myslel, že účastníkům neuškodí přece jen větší intenzita přednášek (rozuměj: od rána do večera a večer taky) a také každodenní poklony a především zazenová meditace (dokonce i s použitím zenové hole). Bylo nás vždy něco přes dvacet a právě tak akorát jsme se vešli v kruhu do soukromé chatě pronajímatelky (jinak cvičitelky jógy).
Na konci týdne už většinou všichni zvládli rovnou vzpřímenou pozici na zkřížených nohách (lotos či poloviční lotos zvládli jen někteří, ostatní seděli na nohách v japonském sedu, nebo si kolena čí zadek vypodložili polštáři) a tak jsem začal používat i zenovou hůl (měl jsem předem připravenou čerstvou, osobně kudlou rybičkou vyřezanou). Jde o to, že po delším sezení (seděli jsme 35 minut, pak 10 minut kinhin, pomalá meditativní chůze kolem místnosti ve směru hodinových ručiček, a pak znovu 35 minut další rundy zazenu) začátečníky bolí nejen kolena, ale i záda, a místo usilovné práce v a s myslí začínají poklimbávat.. To je nejlepší čas na použití kyosaku, zenové hole. Ten, kdo má službu, s ní chodí před sedícími, a je-li zvednutím spojených rukou požádán (potřebuje-li ten který zazenista další dávku energie a posílení motivace), holí si sedícího pod sebou upraví (aby jeho záda byla rovná), a pak ho rychle udeří dvakrát na jedné a dvakrát na druhé straně podél páteře. Je to nádherný dar, osvěžení, povzbuzení, a kdo překonal své iluze a obavy a nechal se udeřit, už žádal vždy a rád.
Byl tam s námi traktorista z Písku, takový žertéř a popleta. Zvláště jedna paní učitelka zlostně zvedala obočí vždy, když něco popletl nebo vyvedl. Při jednom zazenu přišla řada i na něho, a on se vší svou soustředěností a pýchou chodil v kruhu s holí, hotov praštit každého, kdo požádá. Nositel hole má za úkol sledovat nejen kdo o ránu holí požádá, ale případně i napravovat pozici těch, kteří jsou nakřivo, nebo se pohnou. Jak tak procházel okolo učitelky, bylo přímo cítit, jak ta dobrá žena vší silou sedí předpisově, aby proboha nebyla praštěna tímhle popletou. Traktorista kolem ní prošel, a když si myslela, že už ji nemůže vidět, protáhla si bolavá záda. Jenže on to periferně zblejsknul, a přes všechna pravidla, předepisující jak má mnich s holí chodit (vždy jen dopředu), se otočil, udělal tři kroky zpátky před překvapenou učitelku, holí si ji ohnul a prásk prásk prásk, udeřil ji třikrát! To nikdo nikdy v historii zenu neudělal! Učitelka se rozhořčeně nadechla, že bude protestovat, že neměla být praštěna a rozhodně ne třikrát, jenže traktorista to považoval za další pohyb a prostě ji praštil, znovu třikrát, ještě jednou.
To už se sebou mnozí z nás cukali potlačovaným smíchem, a když to traktorista uviděl, začal vykonávat svou povinnost ještě horlivěji: pobíhal mezi námi a prásk prásk prásk začal užívat hole tak, že jsme se nakonec všichni pokáceli na podlahu a váleli smíchy. To mu znemožnilo srovnat si nás, aby nás všechny mohl udeřit, zarazil se, a i on se nakonec začal chechtat. Učitelka se pak s traktoristou začala bavit, do konce semináře chodili do skal a na výlety do lesa i v meditačním kinhinu vesnicí vždy vedle sebe a stále měli o čem mluvit (prý jí posílal ještě pár let pohledy k Vánocům).
Dobrý a lepší učitel se pozná také podle toho, jak se dokáže smát. Jak je přirozený. Jak se nenechal zglajchšaltovat dobovými zvyklostmi nebo (ve společnosti či skupině) panujícím pokrytectvím formy. Smích k zenu a duchovnosti neodmyslitelně patří (a pokud se octnete v ášramu či duchovním centru, kde se na vás mračí, a striktně vyžadují dodržování obecných i místních předpisů nebo hierarchie, zkuste třeskuté situace obrátit v žert, a pokud se organizátoři, častěji organizátorky, nezasmějí a neustále mračí, utíkejte pryč: nic vás tam nemohou naučit).
