Roste počet těch, kteří už zjistili, že duchovnost není jen čtení nebo uvažování, ale především praxe: dlouhodobý, trpělivý nácvik těla a mysli. Když si začátečník přečte nějaké pokyny, jak se například soustřeďovat do hary (3. čakry, kousek pod pupkem), třeba to i zkusí, ale protože se ukáže, že to není zase až tak snadné, jak snadno se o tom čte, obvykle to vzdá. A čte další a další knihy o zenu či duchovnosti. Přitom být v haře je snadné, jen vědět jak a pak vytrvat.
Intelektuálové často namítají, že to nejde, být vědomě pod pupkem. Že to zkoušeli, ale nejde to. Na to se jich zeptám, kde mají vědomí, když si nakopnou palec u nohy… a rázem vědí, že to dokáží a že to jde. Jde o to naučit se tam, v haře, postupně pobývat co nejdéle. Z počátku to jde jen na chvilku, ale doba vědomého přenesení a udržení vědomí v haře se prodlužuje, a člověku dochází všechna ta tvrzení učitelů a zkušenějších. Teoretická znalost cukru je fajn, ale teprve když člověk ochutná, už ví, nadosmrti, jak chutná cukr.
Na jednom semináři se objevila operní zpěvačka v předčasném důchodu. Takže bylo veselo, zvláště když místo silného a krátkého KACU! zazpívala na lesy na Broumovsku Kááácúúú! Jako dáma s dlouhými pěstěnými nehty s námi nejprve odmítala lézt na skály, ale jak se tak postupně uvolňovala jak díky tibetským mísám, tak nácviku alikvotního zpěvu, a jak i tak čistila mysl také díky meditaci „do hary“, postupně zjišťovala, že jí nakonec ani nevadí nějaký ten nalomený nehet. Chodila s námi už všude, lezla všude, běhala po lese a řvala KACU! předpisově kratce a silně.
Na konci seminářů si povídáme o tom, co koho v průběhu „dostalo“ (co ji nebo jeho nejvíce překvapilo a transformovalo). Tahle operní zpěvačka se širokým úsměvem nejprve řekla, že všechno, a tak jsem se zeptal jinak: co přivezeš Frantovi? Často totiž o svém manželovi mluvila stylem „Tohle až ukážu Frantovi…“. Rozzářily se jí oči a předpisově a velmi hlasitě zakřičel KACU! Všichni jsme se zasmáli, ona ale neskončila a s ještě potutelnějším úsměvem dovysvětlila (a manifestovala tak skutečné pochopení jak Kacu!, tak smyslu celého semináře): „A já budu v haře a Franta v blázinci!“
Teprve teď jsme se rozřehtali naplno a došlo nám, jakou hlubokou transformaci ta původně pěstěná a upjatá zpěvačka (pro kterou muselo být to, co vyprávím o klasické hudbě, jedním dlouhým šokem) během týdne prodělala. Zatleskali jsme jí, já si dal niterného pašáka, a připsal si tuhle rozesmátou a energií nabitou ženu do stále rostoucího virtuálního seznamu těch, kteří už jsou nastartováni (a často i nakopnuti) správným směrem. Nevadí, že už je v životě neuvidím: oni už znají a dokonce mají nejen směr, ale i metody, jak se jej držet. Už je to na nich. Moje role skočila.
Všechny otázky, které mi (a sami sobě) posluchači a účastníci seminářů, jakož i ti, kteří se ptají e-mailem (v rámci duchovního poradenství), pokládají, jsou jen teoretické, a čím jsou složitější a delší, tím méně je pravděpodobné, že na ně vůbec lze odpovědět (aniž by se jak tazatel, tak ten, kdo odpovídá, nemusel namočit do louží emocí a vztahů ve vztazích vztahů). Opakuji a zdůrazňuji to celou tu dobu od počátku 80. let: čtením či mluvením o koláči se nenajíš, a vše, co píšu a vyprávím (a na koncertech a v rozhlasech hraju), jsou jen pozvánky ke skutečnému cvičení těla (v tomto případě umění pobývat vědomě v haře) a následně i mysli (opakováním a prodlužováním pobytu v haře se vytvoří nové dendrity mezi neurony a za pár měsíců už je v mozku nacvičeno automatické nenamáčení každé myšlenky v emocích).
Operní zpěvačce a všem dalším studentům zenu a duchovnosti na cestě k osvícení znovu a znovu dávám na vědomí, že Cesta nikdy nekončí a vždy se dá zkvalitňovat. V situaci, kterou jsem popsal, by pak poté, co jsme se všichni dosytosti nasmáli představou Franty, který z manželčina KACU! bude naprosto zmaten, nás ještě pokročilejší zpěvačka mohla potenciálně dokonale usadit další poznámkou: „A vy se teď smějete jako blázni, já taky, ale navíc jsem v haře.“
Když tohle píšu, jsem v haře. Když pozoruji kosa, jak tahá žížalu ze země, jsem nadšen a dojat až k vnitřním slzám z té dokonalosti zázraku života, ale zároveň automaticky v haře. Chápete? Tohle je poselství a řešení jednak co se týká lidství, které snad brzy hlubinně dojde ženám i porodníkům (přirozeně orgasmicky porodit další generace), jednak co se týká duchovnosti (která umí dokonale zefektivnit mysl a mozek a naplno otevřít potenciály homo sapiens): aby se každý dozvěděl a naučil, že k revoluci v mysli vede spolehlivě například zvládnuté umění být v haře (Cesta je zároveň i cílem). A aby mohl v každém okamžiku, kdy se láme chleba, automaticky (protože dlouhodobě natrénovaně) říct: Jsem v haře.
