Slýcháme to ze všech stran: chybí vize. A nejen politikům. Pokusy o nějaké „vize“ ale přece jen exisstují, a přehledně se o nich píše v článku Bez vize Jana Balcara (MF Dnes, Kavárna, 5. 6. 2010). Ten reaguje na dvanáct let starou zprávu Centra studií budoucnosti při Evropské komisi, jenž prognózovala pět scénářů vývoje společnosti do roku 2010. O jaké vize (pěti scénářů) se jednalo a jak to dopadlo? Zhusta ocituji, naznačím, znovu, že dělat účet bez hostinského, tedy plánovat a prognózovat aniž plánovač a prognostik vezmou v potaz člověka a jeho lidská (evoluční) zadání (viz můj komentář v závorkách), nemá valného smyslu, a opět předložím svou letitou vizi alternativní.
Scénář „Triumf trhů“ se ukázal jako nereálný v tom, že politické strany si nedovolily nerespektovat voliče a jejich sociální požadavky uskutečňovaly i za cenu zadlužování států, píše se v článku. Bankovní sektor prokázal chamtivost a neodpovědnost vymýšlením finančních novotvarů („toxická aktiva“), které se odpoutaly od reálného světa a přivodily finanční krizi s celospolečenskými dopady (špatně porozený bankéř je neschopen empatie a snadno podléhá příležitostem). Soukromé bohatství se často stalo virtuálním, nikoliv skutečným a podloženým. Banky a pojišťovny se staly příliš mocnými, než aby si stát dovolil je nezachraňovat na úkor daňových poplatníků. Hodnoty morální odpovědnosti a střídmosti byly povětšinou nahrazeny povrchností a neodpovědností.
Scénář „Neorenesance“ (společnost bez rozpadlých politických stran) byl varovný a státy EU na něj přece jen reagovaly a nedopustily rozpad struktur a politických seskupení (špatně porozený a neustále okřikovaný hoch potřebuje autoritu, ať už v podobě otce, učitele, šéfa, důstojníka, trenéra, výše postaveného politika atp. a svobody se vlastně obává).
Nerealizovatelnost scénáře „Sdílená odpovědnost“ (jakási ideální představa rozumných občanů a politiků, např. i Václava Havla) má podle této studie řadů příčin: většina lidí touží vytvářet především svoji osobní budoucnost (špatně porozený a nedomazlený člověk brání svou niternou nejistotu hromaděním majetku a moci a požitků bez ohledu na dopady). Má-li takový scénář naději na úspěch, pak po vítězné válce nebo revoluci, kdy je společnost zdánlivě jednotná. Ale záhy se začínají vyjevovat názorové rozdíly. Mimo Evropu je tento scénář naplňován autokratickými, ne-li diktátorskými režimy či na náboženských základech.
Scénář „Tvořivé společnosti“ byl nerealizovatelným přáním některých intelektuálů, kteří sní o třetích cestách mezi kapitalismem a socialismem. Některé myšlenky nacházejí odezvu v politice zelených. Scénář předpokládá zavedení hospodářských a politických reforem reagujících na odcizení většiny obyvatel společnosti, v níž žijí (špatně porozený člověk se logicky cítí izolován a nezaopatřen, tedy odcizen rodině skutečné i virtuální – partě, skupině, vesnici, jinému fotbalovému klubu, státu svému i jinému). Sníží se většina sociálních dávek, neboť stát postrádá prostředky a věřitelů se nedostává. Revolta se přenese do ulic. Policie není s to udržet pořádek. Dochází k fyzickému násilí na politicích a manažerech. Burzy se zhroutí, měny znehodnotí.
Scénář „Nepokojné okolí“ zdůrazňuje dominantní roli vnějšího – blízkého i vzdáleného – okolí EU, které chce získat prospěch teroristickými akcemi. To vede k nutnosti vojenských zásahů států Evropské unie. Společnost je konsenzuální v přijetí tvrdých zákonů proti terorismu a nepokojům. Tím se začíná její legislativa přibližovat legislativě policejního státu (špatně porození a otci, učiteli nebo ideologií terorizovaní a věčně nespokojení chlapci v pokrytecké společnosti nakonec umí jen závidět a ničit: ať už bábovičky na pískovištích, nebo spokojenost ostatních). V roce 1999 se tento scénář zdál nepravděpodobný, ale po teroristických útocích v USA (2001) a následných atacích v Evropě (Madrid, Londýn) nabyl na aktuálnosti. Vnitřní protiteroristická opatření jednotlivých zemí nebo akce v Iráku a Afghánistánu jsou toho důkazem (špatně porozený muž se nedokáže domluvit, jiný názor bere jako automaticky ohrožující, cizí = nepřátelský, a niterně nejistý voják nebo generál umí jen útočit a zabíjet: na to je trénován a převýchova není možná: mozek je už tak nastaven).
Jak lze komentovat současnou realitu? Předložené vize vesměs přecenily vnitřní rozpornost evropského společenství. Ukázala se soudržnost vnitřních principů zemí Evropské unie založená na parlamentní demokracii, (sociálně) tržních mechanismech a ochraně majetku občanů. Nicméně vznikající trhliny varují: přicházejí obrovské schodky státních rozpočtů a zadluženost států, neochota přijmout větší díl odpovědnosti občanů za sebe. Někteří společenští akademici tudíž volají po změně paradigmat (uspořádání společnosti). Jenže celospolečensky platný právní řád a ochranu vnější i vnitřní bezpečnosti států i jejich nadnárodních seskupení nelze nahradit volnými regionálními sdruženími. Vize neodhalily zásadní problém řízení EU. Bez stanovení sankcí pro nedodržování rozpočtových pravidel je projekt eura nerealizovatelný (špatně porozený muž vlídné radě či nabídce pomoci nerozumí: bere ji předem jako léčku, a slušnost či laskavost jiných vnímá jako jejich slabost a příležitost k zisku: zvláště zde platí důvěřuj ale prověřuj).
Tolik citace z článku Bez vize. Moje verze příčin? Od počátku stále stejná (zapřaháme vůz před koně a prognosticky se připravujeme na minulé války): dokud nezačneme (politici, akademici, prognostici ale i jednotlivci) seriózně studovat a pak respektovat základní evoluční zadání člověka, jenž je alfou a omegou všech institucí a struktur společnosti, budeme neustále oběti (prognostiky) nepředpověditelných společenských trendů.
Moje alternativa řešení? Jakmile se soustředíme na člověka (od početí, přes těhotenství, porod, výchovu a vzdělání), za tři generace můžeme skutečně, z gruntu, změnit svět (přinejmenším odmedikalizováním porodů nastartujeme řadu pozitivních změn v charakteru budoucích politiků, státníků a akademiků, stejně jako atmosféru rodiny a vztahů). Současný člověk je v naprosté většině prostě jen obětí obětí (zmíněných příliš zmedikalizovaných a tedy odcizených a odcizujících porodů a chyb ve výchově a vzdělávání). Zatímco počítače i auta vyrábíme téměř ve sterilní čistotě, „výroba“ dětí je kontaminována fyzicky i psychicky od počátku (početí) do konce (většinou zbytečně traumatizovaného a následně celý život novorozence negativně podmiňujícího porodu). Tohle všechno úzce souvisí i s ekologií: jak se budeme chovat k dítěti, dokud je v děloze, napsal prenatální psycholog Peter Fedor-Freybergh, tak se ono bude v dospělosti chovat k nám i k přírodě: děloha je prvním ekologickým prostředím každého z nás.
Množství studií (viz celá řada knih Františka Koukolíka) přesvědčivě ukazuje, že rostoucích několik procent deprivantů a na moci závislých (také protože špatně porozených a vychovaných) mužů (ale i žen) v politice a veřejné správě (právě tak jako naivní postoj jednostranně, „jen“ racionálně a filosoficky vzdělaných a také špatně porozených intelektuálů) úspěšně ničí celou společnost.
Tohle, pokud vím, prognostici do svých vizí zatím nezakomponovali (přestože se některé varovné hlasy začínají ozývat i z doposud neotřesitelně sebevědomých ekonomických kruhů), a dokud se to v nějakých prognózách (nebo vizích) neobjeví, budou, tak jako dodnes, k ničemu.
