Často ten termín používám. Ne náhodou. Celá lidská společnost, a zvláště my ve střední Evropě (snad pod tíhou dějinných událostí v minulosti), jakoby systematicky glorifikovala neštěstí, katastrofy, války a „negativní“ myšlení. Trénujeme se v negativním myšlení, a pak se divíme, že žijeme ve světě, který je negativní. Naznačím (jako odpověď na otázku), jak by pozitivní myšlení mohlo změnit svět (a pravidelným čtenářům se omlouvám, že některé věci musím zopakovat).
Člověk nemůže ovlivnit, natož změnit, ani své blízké nebo partnery, natož sousedy, politiky, nebo dokonce počasí. Jediné, co může změnit a ovlivnit (a tak to dělají šamani a moudří všech věků), je vlastní postoj k blízkým, partnerům, sousedům, politikům nebo dokonce počasí. Člověk je to, co a jak myslí. Je-li jeho mysl plna výčitek, kritiky, nepřejícnosti, závisti, nebo dokonce osočování či nenávisti, je to jeho mysl, a jeho zdraví, které jsou ohroženy. Jakmile to pochopí a začne brát život a sebe a svět jako radost, pozitivně změní jak své postoje a očekávání a reakce, tak své zdraví a postoj ke světu a sobě samému: vše je pak opravdu, z hloubi duše a těla, samá radost. Jinými slovy, kdyby kočka při přechodu větve stromu myslela negativně, jistě by dříve či později spadla. I my jsme dokonalí, jen kdybychom si nepřekáželi svým negativním myšlením.
Tohle pochopit je celkem snadné, ale realizovat už daleko těžší. Obvykle vyprávím o tom, že bychom měli zapomenout na negativní přirovnání (například pochválit oběd slovy „nebylo to špatné“), a navrhuji účastníkům přednášek, a hlavně seminářů, aby si ihned vyzkoušeli, jak to funguje: chce to jen nahlas vyslovit místo slova „problém“ slovo „radost“. Třeba „Já mám s tím platem, šéfem, kolenem, Paroubkem… takový problémy“ říct pozitivně: Já mám s tím platem, šéfem, kolenem, Paroubkem… takový radosti…“ Je to opět jen slovo, ale pozitivní. Celé tělo, včetně mysli, je najednou zaplaveno ne adrenalinem, abych byl připraven na nějaký problém, a tedy staženo, ale endorfiny, a já mám radost, usmívám se, a následný případný problém pak umím vyřešit, protože mám tělo i mysl uvolněné.
Po prezentaci v jednom českém městě se jeden intelektuál začal ptát tak typicky negativně, až jsem ho musel přerušit (protože když o nějakém konkrétním problému mluvíme, neustále jej trénujeme, a tělo a mysl si pak na pravidelné dávky adrenalinu zvyknou a nebudou umět, automaticky, v podvědomých dvou desetinách vteřiny, přehodit výhybku na kolej radost) a navrhnout, aby řekl místo „Já mám s tím vaším tvrzením takový problém…“ „Já mám s tím vaším tvrzením takovou radost…“ Několikrát jsem ho vyzýval, aby to vyslovil (protože jen si to myslet nefunguje), ale odmítal, a když už něco řekl, tak třeba jen „Já mám s tím vaším tvrze ním takovou… potíž!“ Jeho ego odmítlo vyměnit jedno slovo… tak moc lpělo na dosavadním negativním vnímání světa. A tak moc dobře vědělo, že by to mohl být první krok na cestě k vysvobození (z pout rigidních programů).
Pozitivní myšlení je samozřejmě jen část „radosti“ s možnostmi ovlivnit psychiku. Když se přežeru vepřovou s dvanácti knedlíky a zapiji to dvěma půllitry piva, bystrosti svého intelektu asi zrovna nepomohu. Právě tak jsme poškozováni nadměrným hlukem, smogem, chemizací života a elektronickým smogem. To všechno má vliv na to, jak se cítíme, nebo jak moc jsme kontaminováni negativními vnějšími vlivy, a pak se nesmíme divit, že i my sami myslíme, a tedy jsme negativní. I oficiální tisk si toho je vědom: Masová vraždění „osamělých střelců“, brutální zločiny a teroristické atentáty otevírají prostor pro úvahy, zda se dalo těmto tragédiím zabránit. Bernard Gesch z University of Oxford patří k hrstce odborníků, kteří jsou přesvědčeni, že násilníky lze pacifikovat správnou výživou (přičemž ve Finsku to ve věznicích dokázali i prakticky již v 80. letech min. stol.)
Myslí-li člověk negativně, je negativní každá krvinka v těle (na jejím povrchu se vytvoří receptor, taková klíčová dírka, do které pasuje „klíč“ adrenalinu, nic jiného). Když je ale (psychika a postoj) pozitivní, každá krvinka v jeho těle, i ta co právě obíhá v malíčku pravé nohy, má na svém povrchu receptor, klíčovou dírku, jen a jen na endorfin, přirozený opiát, který způsobí, že se budu cítit skvěle, šťastně, zdravě a pozitivně. Naopak, lidé, kteří jsou rození pesimisté, umírají obvykle dříve než jejich uvolněnější vrstevníci, tvrdí i nedávný výzkum. S větší pravděpodobností totiž propadají úzkosti, depresím a nezdravým zlozvykům jako kouření a nadměrné konzumaci alkoholu. Vyplývá to z jiné studie amerických vědců z Purdueovy univerzity v Indianě. Badatelé se zaměřili na životní styl, návyky a úmrtnost lidí s charakterovými rysy spjatými se stresem a obavami.
Jiné studie (a jsou jich stovky) již od 60. let min. stol. prokázaly například rychlejší hojení ran nebo léčení nemocí, ale i lepší učení, rychlejší rekce na nové podněty atd. atp. právě u těch, kteří mysleli pozitivně. Jógíni se i u nás v samém začátku svého cvičení dozví, že když si budou pře spaním opakovat „jsem zdravý“, budou zdraví (zatímco když si budou opakovat nejsem nemocný, nebo dokonce nedostanu chřipku, nefunguje to a dostanou angínu). A i naše babičky věděly, že ve zdravém těle zdravý duch, ale že to platí i naopak: zdravý (pozitivní) duch je základem zdravého těla.
Když se Matky Terezy novináři ptali, jak to tak dokázala, tak drobná žena, a tolik nezištné práce, uprostřed nemocí, hladu, a dokonce malomocných, odpověděla: „To je prosté. Miluji Ježíše Krista.“ Novináři nechápavě kroutili hlavami, a tak dovysvětlila: „Vy jste to nepochopili. Já miluji Ježíše Krista v každém tom malomocném“.
Člověk, který pozitivně vnímá (a myslí a jedná), a nějakou dobu vytrvá (takže se v jeho mozku neurony připojí novými dendrity, jinak), dokáže neuvěřitelné věci. Přitom každý (pokud jsme nebyli poškozeni traumatickým porodem) jsme se narodili, abychom byli šťastní, zdraví a zvědaví. Každé zdravé dítě ve věku dvou tří let se samo od sebe, z podstaty své existence, směje každých 35 vteřin (zjistili před asi čtyřiceti lety psychologové).. Jenže my pak každého systematicky poškozujeme všemožnými zákazy, nesmyslnými tresty, arogancí, nespravedlností, a pak se vidíme, že existují zločinci, agresoři a závistivci. Jak ví dobře i dr. Koukolík, pouhých několik procent poškozených jedinců (takových, kteří byli nechtění, nebo špatně porození, nebo strávili první měsíce a roky v dětském domově) škodí celé společnosti (a my kvůli jim musíme kupovat další zámky na auta a domy a stavět věznice a platit policii atd.). Když paní učitelka „vidí“ v každém svém žáčkovi budoucího vědce, malíře či nositele Nobelovy ceny, pravděpodobně se tak stane.
Člověk, který „vidí“ radost nejen v každé krůpěji rose na trávě, v každém stromu, nebo dokonce v každém sousedovi, je fyzicky právě tak zranitelný, jako jeho nerudný soused, jen změnil prizma: chce vidět, a tedy postupně vidí, v každém radost. A má ji i on sám a užívá si. Až na tuhle pradávnou moudrost přijdou i současní stěžovatelé a propagátoři negativismu a kritiky, změní se nejen jejich psychika a těla. Nevěříte? Klidně z počátku nevěřte, ale zkuste to, vydržte pár měsíců, a uvěříte.