Hospodářské noviny přetiskly esej Krásné nové náboženství. Chválím, i když chybička se vloudila. Zatímco u článku je jméno autora Jarod Lainer, já tohoto pána znám z jeho esejů o kyberkultuře a virtuální realitě v časopisech Wired a Magical Blend z poloviny 90. let min. stol. Miluju tohle surfování „na vlně“: když se téma vylíhne na několika místech (a v několika mozcích) současně: zatímco já psal o matrixu, Jaron Lanier se zamyslel na dopadem naší vrozené tendence antropomorfizovat, a tedy nebezpečí polidšťování počítačů, respektive umělé inteligence.
Kdo čte denně noviny nebo sleduje televizi, prakticky nemá šanci uniknout zprávám o krásném novém světě umělé inteligence. stroje jsou stále bystřejší a nezávislejší, že představují jakousi novou formu života a že bychom o nich neměli přemýšlet jako o nástrojích, nýbrž jako o tvorech. Už to samo o sobě je dosti šílené. Ještě více mě však znepokojuje skutečnost, že stále častěji pod vlivem zpráv o pokroku na poli umělé inteligence začínáme přemýšlet o lidech jako o počítačích, píše Jaron Lanier, a pokračuje ve varovném duchu dále:
Historik George Dyson napsal, že mu jeden technik společnosti Google kdysi řekl: „My všechny ty knihy neskenujeme proto, aby je četli lidé. Skenujeme je proto, aby je přečetla umělá inteligence.“ Podstatou toho všeho je zjištění, že již samotný pojem umělé inteligence nám poskytuje záminku k vyhýbání se zodpovědnosti a předstírání, že stále větší část lidských závazků mohou přebírat stroje.
Nedávná zpráva o tom, že mladá generace rozhodně nenaplnila sny starších počítači nadšených odborníků, a internetu vlastně nerozumí (jen prostě využívá sociálních sítí, a tak jako klábosila na lavičkách, tak dnes klábosí opět, jen přes všechny ty současné vymoženosti), poněkud vyvrací další mýtus (a odhaluje další „víru“).
Sledování filmů a poslech hudby podle návrhu algoritmů, které nám vybere „na míru“ počítač, je zřejmě relativně neškodné. Doufám však, že jednou za čas uživatelé těchto služeb odolají doporučením: při výběru umění bychom se neměli nechat omezovat algoritmem, u něhož pouze chceme věřit, že přesně předpoví náš vkus. Tyto algoritmy neberou v úvahu emoce ani smysl, pouze statistiku a korelace, upozorňuje Lanier.
Jenže jak naučit nejen mladou generaci, aby …přijímala zodpovědnost za každý úkol provedený strojem a dvakrát kontrolovala každý závěr navržený algoritmem, stejně jako se při přecházení křižovatky vždy rozhlédneme na obě strany, přestože na semaforu naskočila zelená? Klade řečnickou otázku Lanier a dovozuje: Všechny úvahy o vědomí, duši a podobně jsou stejnou měrou založeny na víře, což naznačuje cosi pozoruhodného: to, co vidíme, je nové náboženství, které se projevuje prostřednictvím inženýrské kultury.
O čem že byly kultovní filmové podívané nazvané Matrix? Proč nazval Marx (institucionalizované) náboženství opiem lidstva? Problém neobezřetného (a naivního) používání moderních technologií spočívá v tom, že se mozek uživatele (i hardwarově) přizpůsobuje a za nějakou (docela krátkou dobu) nerozezná „sen“ (virtuální realitu) od skutečnosti, matrix od reálného světa (podobně jako když v kině žasneme nad dokonalostí téhle velké iluze a dvě hodiny žijeme na Pandoře a fandíme indigovým domorodcům… jenže důsledkem pravidelného užívání virtuální reality jsou dlouhodobější a někdy i nezvratitelné změny v mozku). To také umožnilo „strojům“ ve filmu bří Wachovských Matrix přelstít lidi a využívat je jako zdroj energie, zatímco jim v mozcích promítal umělý, matrixový svět představ. Problém ale je rchlost a samozřejmost, s jakou ochotně a naivně lezeme do pasti stále dokonalejšího softwaru (a s evolučně, dobou lovců mamutů nastavenými programy svých mozků, protože v určitém smyslu i to, jak vnímáme, tedy o 2 desetiny vteřiny zpožděně, a zcenzurovaně, a emocemi a kulturní indoktrinací zabarveně, je matrix).
Technologie je v podstatě jistou formou služby, píše idealisticky, za ty poctivé, Lanier. Pracujeme, abychom učinili svět lepším. Naše vynálezy mohou zmírňovat zátěž, omezovat chudobu a utrpení, a někdy dokonce přivádět na svět nové formy krásy. Můžeme dát lidem víc možností jednat morálně, protože osoby se zajištěnými léky, bydlením a zemědělstvím si mohou snáze dovolit být laskavé než lidé, kteří jsou nemocní, je jim zima a trpí hlade…, a uzavírá: Nejlépe lidem sloužíme ve chvíli, kdy nezatahujeme své náboženské představy do práce.“
Jenže to v podstatě nelze. Jaron Lanier názvem svého článku navazuje na A. Huxleyho, který svým varovným románem z roku 1931 (a později přepracovaným esejem, 1958) Brave New World (Krásný nový svět) upozorňuje na totéž jako tři díly filmu bratrů Wachovských: naivní ochotu člověka nechat si zmatrixovat (zbraingwashingovat) mysl a život.
Souhlasím. Zaplaťpámbu za prognostiky a posly špatných zpráv, kteří za nás slyší dopředu trávu nebezpečí růst, protože my bychom si toho nikdy nevšimli, a ochotně skončili v dalším matrixu tak nesnesitelně pohodlného softwarového (ale i mediálního a politického) předvýběru toho, co máme koupit, jíst, vidět, na čem a jak máme surfovat na síti, čím telefonovat a také co si máme myslet a koho volit. Tak jako David Cameron, ale před ním i Bradbury, Asimov, Lem a Philip K. Dick (autor námětu sci-fi filmu Blade runner) v oblasti tvůrčí iluze, které se říká film a román, i v oblasti softwaru a virtuální reality je životně důležité, že existují a píší i takoví, jako je Jaron Lanier.
