V sobotu 4. září 2010 byl nejhezčí pohled na veliký záhon belgických květin na ploše Staroměstského náměstí z oken domu U zvonu, kde se v nejvyšší patře, v hudebním sále, konal další z ročníků obětavě zorganizovaného festivalu alikvotního zpěvu Pražské znění. Obecenstvo se sice skládalo převážně z alikvoťáků, ale nakonec bylo na premiéře souboru vedeného Kanaďankou Kivou Šímovou příjemně plno. Využiji příležitosti a pokusím se záměrně poněkud vyhroceně naznačit, že není všechno takové, jak to vypadá (v tomto případě zní). Odpověď na otázku v titulku samozřejmě, ač se to možná při čtení sborovým alikvoťákům nebude zdát, zní: obě verze jsou správné.
Kiva je původně profesionální písničkářka, zpěvačka a hráčka na piano, ale nadšení pro alikvoty a snaha propojit je s běžnou hudbou z ní přímo čiší. Při pročítání jejího životopisu jsem rezonoval, protože i ona strávila nějaký čas v Japonsku, i ona začala zpívat alikvoty s Jill Purceovou, a to přibližně ve stejnou dobu jako já. Kiva se pak dostala i přímo do Tuvy, na tamní soutěž ve zpěvu alikvotů, a od roku 2001 zpívá na různých festivalech (na jednom, v Albánii – věřili byste tomu? – se setkala a zazpívala si i s Nadishanou, o kterém jsem zde již referoval) a alikvotní zpěv vyučuje. V poslední době cestuje jednou ročně do Česka a Prahy, protože je členkou (a jak jsem vyrozuměl občas jej i řídí) v Praze sídlícího Evropského alikvotního souboru. Jí řízený koncert sboru Auralia byl příjemný, a pokud piano zrovna nepřehlušovalo všechny zvuky v sále, posluchačkám (jako té vedle mne) naskakovala, hlavně z hlasu Kivy, husí kůže. Jedním ze zpěváků byl i úchvatný alikvotní zpěvák, ale hlavně výzkumník a bývalý sborový pěvec a vynikající pedagog Wolfgang Saus (který odpoledne předvedl další ukázku svého mistrovství).
Vzhledem k tomu, že účastníky svých seminářů a přednášek celé ty roky automaticky posílám na všechny alikvotní festivaly a koncerty, a také protože se mne jedna účastnice přímo zeptala, musím ovšem naznačit, že koncerty různých alikvotních sborů jsou, z mého hlediska (a při vší úctě k autorům, dirigentům i zpěvákům) příliš „technické“. Sbormistři (Bollman, Saus i Kiva, ale i Staněk) jsou klasicky školení hudebníci, kteří, a za to je velmi chválím, odvážně přestoupili do jiné ligy. Jenže… co se v mládí naučíš… ti všichni (a další jejich kolegové) padají tak trochu do pasti snah soutěživě předvést alikvoty „sborově“, a nejen běžným divákům, ale i svým kolegům a jiným profesionálům (mimochodem, proto si tak cením Jill Purceové, která vystudovala původně operní zpěv, ale už více jak dvacet let vyučuje zpěv alikvotů). A tak při skládání a psaní kompozic do not (a jejich čtení při zkouškách a při koncertu) padají do stejné (levohemisférové, vizuální a tedy cenzurované) pasti, do které zapadla celá západní artificiální hudba.
Z hlediska klasicky školených zpěváků a sbormistrů samozřejmě platí, co napsal Jan Staněk: Kromě erudovaných hudebníků – zpěváků se alikvotnímu zpěvu věnují často i nadšenci z jogínských a esoterických kruhů. Většinou nemají s klasickým zpíváním žádné zkušenosti, relaxují a meditují při broukání alikvotních tónů na nepohyblivém a nepříliš kvalitním základním tónu. Pro popularizaci alikvotního zpěvu jsou jejich vystoupení někdy i kontraproduktivní.
Ale no tak. Co takhle učit nadšence z esoterických a jóginských kruhů lepší technice zpěvu, aby jejich základní tón byl pevný, ale nenutit je, aby zpívali ve sboru? Je to hlavně otázka úmyslu, motivace. Jestliže chcete být dokonalí zpěváci a profesionálové, jděte zpívat do sboru. Osobně jsem se setkal s většinou těchto sborových zpěváků, ale všechny (kromě Wolfganga) jsem už zažil, při vší úctě, občas rozčilené, nespokojené, mračící se, nervózní, a v oblasti duchovna i po letech zpěvu alikvotů právě tak hledající, jakými byli předtím, než začali zpívat alikvoty. Potkal jsem ovšem i českou učitelku operního zpěvu žijící v Itálii, která se na mém semináři naučila zpívat alikvoty, a po letech mi napsala, že má zájemců víc, než zvládne, protože Italové přestali chtít naučit se zpívat jako Pavarotti, ale chtějí po ní, aby je naučila zpívat alikvoty, aby byli zdraví a šťastní. Co když je sborový alikvotní zpěv (tak jako muži ukradené porodnictví, nebo soutěže v józe s hodnocením uměleckého dojmu a technické hodnoty) jen levohemisférový pokus vrátit přirozeně volný, svobodný a jednoduchý alikvotní zpěv zpátky do ohrady přehledně složitého systému dobře rozladěného, zato ale poslušně temperovaného (a přitom neustále soutěžícího, a tedy ztrémovaného) matrixu „vážné“ hudby?
Vůbec nic proti sborovému zpěvu alikvotů nemám, ale neslyšel jsem za těch dvacet posledních let žádný sbor, který by mne nadchl tak, jako jednoduchý zpěv Tuvanců nebo sólový zpěv Davida Hykese. A protože jsem duchovní učitel, a záměrně ne zpěvák a hudebník profesionál, nabízím začátečníkům, a především duchovním hledačům, tuhle verzi Cesty k duchovnosti, a také informace, aby se dokázali zorientovat. Tento technický (sborový) styl totiž není to, co hledají – téměř přímý přístup k stále hlubinnější duchovnosti. Pro potřeba srovnání nazývám mně bližší a celoživotně sledovaný styl zpěvu alikvotů duchovní. Jakkoliv jsou totiž alikvoty dokonale a univerzálně léčivé, v myslích a mozcích (a tělech) technických (rozuměj, sborových) zpěváků jsou výhody jejich zpěvu přece jen omezeny a omezovány nezbytnou snahou levé mozkové hemisféry sledovat pokyny sbormistra, a především noty… zatímco když si jen tak improvizujete, a s pobavením a úžasem, bez jakékoliv nervozity, pak pouze nasloucháte, co se to ve vašich ústech, v lebce a kolem vás děje zvukově zázračného. Jste tak vystaveni, přímo, neblokovaně, léčivým a harmonizačním důsledkům působení alikvotů na člověka, a nakonec jste, jakkoli původně s nejistým základním tónem, čistými alikvoty (protože když už alikvot zní, je dokonale a univerzálně čistý a „jistý“). Jste dokonale ztotožněni a vyladěni s tím (pro vás) nejčistším a nejléčivějším zvukem ve vesmíru (který ladí). Dostáváte se ZA zvuk svého hlasu, ZA hudbu.
Samozřejmě, i na koncertu alikvotních sborů zažívají jak zpěváci, tak posluchači, ony extatické pocity a zážitky něčeho jakoby nadpozemského – jenže z hlediska člověka, který celá desetiletí zpívá jen tak (nesvázaně čímkoliv a otevřen všemu), na sborových koncertech ti, kteří původně přišli za duchovním (nejen esteticky hudebním) zážitkem, často přicházejí trochu zkrátka (je to na nich přímo vidět, a pokud jsem je znal, ověřil jsem si to i dotazem). Pokud tedy nově příchozí a začátečníci nejsou informováni (a proto to teď zmiňuji), mohou podlehnout okamžikovému dojmu, a navždy si pak myslet, že alikvoty jsou fajn, ale že očekávali poněkud víc (protože také vycítili trému a nervozitu zpěváků před koncertem, nebo při interpretaci složitých kompozic).
Informovanost je i v tomto případě velmi důležitá. Před mnoha lety jsem u příležitosti prvního koncertního vystoupení Davida Hykese v rámci Pražského jara pořadatelům nabídl, že by měli posluchače na vstupence nebo v programu o alikvotním zpěvu krátce informovat (a že jim případně něco napíši). Odmítli s tím, že přece všichni vědí, co to jsou alikvoty. Podivil jsem se a zaradoval. Hykes zpíval nádherně, všichni byli nadšeni, ale ve frontě na kabáty jsem pak z několika stran slyšel, jak se lidí diví: „Zpíval krásně, ale proč ty ostatní zpěváky neukázali, to nepochopím…“
Již jsem o tom jednou psal: od svého zenového mistra jsem před třiceti lety dostal „kóan“: Zvuk hudby je jen začátek. NEzvuk hudby, to je teprve ono. Od té doby naplno a přímo mířím vždy za tím, co je ZA hudbou (a v říši duchovnosti). Nejméně dvacet let se snažím propagovat jakýkoliv druh alikvotního zpěvu… Dnes už je ovšem dostatečně znám, a také těch, kteří organizují koncerty a naučili se alikvoty zpívat, je už dost na to, aby tento druh zpěvu „přežil“. A tak je (i z výše naznačených důvodů) čas naznačit, že je rozdíl mezi technickým a duchovním druhem zpívání.
Alikvoty jen tak a tedy duchovně (opakuji, při vší úctě k jeho jak sborovým, tak amatérským zpěvákům na všech úrovních) jsou fajn, a samozřejmě mnohem lepší než zpívání písničky Skončili jsme jasná zpráva v manželské poradně, nebo ohlušující poslech techna nebo Wagnera v šest ráno… ale alikvoty, zpívané volně a svobodně, jako duchovní metoda, to je teprve zážitek. Přitom tak jako lze studovat (při vědomí jistých rizik) operní zpěv, a ve volných chvílích si dělat radost a harmonizační očistu těla a mysli zpěvem alikvotů, právě tak přece je možno zpívat si doma „duchovně“, a chodit povzbuzovat a vychutnávat si koncerty té „technické“ verze této zázračné a již téměř zapomenuté, a naštěstí znovu objevené, vokální metody, jak znovu rozeznít sebe a prostory kolem.
Takže, vy, kteří nezvládáte alikvoty jako Wolfgang Saus nebo zpěváci z různých alikvotních sborů, když je slyšíte a vidíte na koncertech, nezáviďte: protože vždycky je něco za něco. Tvrdím, že (z duchovního hlediska) oni umí zpívat z not ve sboru, zato ale váš alikvotní (neškolený, přirozený, improvizovaný, hravý a klidně i nejistý) zpěv vám efektivněji pomáhá na Cestě poznání sebe sama. Jinými slovy, metaforicky zvulgárněno, Jan Staněk se v tomto ohledu mýlí: z vlastní dlouholeté zkušenosti vím, a neodpustím si metaforické srovnání, že každý zvuk je hudba, ale z hlediska duchovních potenciálů (a možností nápravy současné společnosti) je pop a heavy metal Trabantem, koncertní sborový alikvotní zpěv, přes chvályhodný úmysl popularizovat, Superbem, ale notami a sbormistrem nemanipulované amatérské broukání alikvotů, jakkoliv na nepohyblivém a nepříliš kvalitním základním tónu, přímo Rolls Roycem (i když jeho „řidiči“ to většinou zatím ještě nezjistili) …
P. S.: Kiva Šímová se v Japonsku podrobila „výzkumu“ a zpívala alikvoty v jedné laboratoři, kde jí měřili různé úrovně mozkových vln. Graficky to (i na dobu před dvaceti lety, dnes jsou měření i grafy jistě daleko sofistikovanější) vypadá přehledně, a hlavně, názorně vypovídá právě o tom, co jsem chtěl tímto článkem naznačit: každý alikvotní zpěv je vynikající terapeutická a 
regenerační metoda, ale ten zpívaný s duchovní (ne se sbormistrovskou nebo koncertní) motivací míří daleko dál a výš… a hlubinněji. Dovolím si navíc zjednodušující, ale přece jen k výše naznačovanému tématu mířící spekulaci: zatímco první „koláč“, měřený ve stavu relaxace, obsahuje daleko víc (fialových, duchovních) théta mozkových vln (velmi přibližný, ale přece jen důkaz ponoru do duchovna), druhý, když zpívala alikvoty, je spíše žlutý (střední vlny alfa). Kiva tedy byla podle mne daleko „duchovnější“ když „jen“ relaxovala (víc beta vln ovšem dokazuje , že i její relaxace by mohla být daleko hlubinnější), než když zpívala alikvoty (deformace profesionální zpěvačky a klasicky školené pianistky?)…
