Samozřejmě jsem teoreticky předpokládal, že někde musí existovat skutečně dobrý a především zájmy a touhy svých návštěvníků se snažící naplnit obchod s knihami, a tedy i knihkupec, který pracuje s knihami, a ne zaměnitelným zbožím (a kterému by, jako většině ostatních knihkupců a nakladatelů, nebylo jedno, jestli obchoduje s uhlím nebo mrkví)… Objev prostor, naplněných často vzácnými poklady (ne ve smyslu finančním, ale námětovém, a také co se týká počtu vydaných výtisků), mne nadchl a vlil čerstvou čtenářskou krev do žil. Ten zázrak plný ochoty a vstřícné atmosféry, který jsem znával z některých antikvariátů 70. a 80. let min. stol, se jmenuje Rekomando, a najdete ho od června v Trojanově ulici.
Zlaté doby socialistických antikvariátů (a že jich tehdy v Praze bývalo) v 70. letech jsme si s kolegou užívali jako nikdy předtím a nikdy potom: denně jsme každý trávili dvě tři hodinky pobytem mezi regály plnými knih a skrytých dobrodružství ducha. S údivem jsem zjistil, že lid antikvariátský je svébytně ulítlý, leč nenahraditelný. V zákulisí se scházeli milovníci toho či onoho druhu četby, a já jsem tak např., v době kdy jsem připravoval svou Cestu, a kdy oficiálně nic takového jako slovník japonštiny nebo učebnice, neexistovalo, podpultově sehnal nejen česko-japonský slovník, ale i stovky dalších knih o Japonsku hned v několika řečech. Právě tak jsem (z podpultu) v anglickém oddělení knih a časopisů Státní vědecké knihovny v Klementinu postupně přečetl stovky svazků sci-fi literatury (anglickou novou vlnu, americké klasiky i nováčky, kteří jsou klasiky dnes).
Podobně zlaté časy jsem zažíval na tzv. černé burze gramodesek: ať už na Václavském náměstí, kde to začalo, ale pak i na Kampě, na Petříně, nebo ve Španělské ulici a jinde, jsem každou neděli dopoledne se svými dvěma třemi elpíčky v podpaží šel okukovat velkododavatele legendárních a hitových skupin, ale i sběratele mých oblíbenců (art rocku nebo Zappy).
Když jsem pak aktivně hrával, po očku jsem s gustem a potěšením sledoval, že existovali jiní nadšenci, kteří natáčeli na kotoučové magnetofony koncerty různých rockových skupin, a další pak ty nahrávky rozmnožovali a distribuovali na kazetách: následná činnost jak Jazzové sekce tak Sekce mladé hudby (Svazu hudebníků) se tehdy jevila jako něco až nepatřičně zázračného. Naznačuji, že tehdy bylo nadšenců, kterým nešlo o peníze, ale o niternou svobodu, dost a dost.
O sametovou revoluci, několikery volby a hypermarketový útok konzumu (i na antikvariáty, které dnes často knihy spíše nevykupují než vykupují, a vybírají si, a peníze tam vládnou právě tak dominantně jako v těch katedrálách konzumu jinde) později, už čtu jen to, co mne zajímá, a málokdy mne něco skutečně překvapí. Existence typického nadšence jakoby ze staré školy Josefa Jindráka a jeho obchodu Rekomando ale překvapením bylo a je, protože tam jsem se opět, po tolika letech, potkal s autentickým nadšením, pardon, nasazením a péčí. Jistě, sem tam se najdou nadšenci i na malém městě, jako například antikvariát v Mělníce, ale v Praze aby člověk (mého náročného a sečtělého typu) snadno zakopl o nadšení, to tedy ne…
Kde jinde máte čas a prostor hrabat se v desítkách jinde nedostatkových kvalitních knih, na které se postava z jednoho Jiránkova kresleného vtipu z dob před plyšákem v místnosti přeplněné knihami ptala slovy: Nemáte tu něco na čtení? V regálech přeplněných i podivnými nahrávkami podivných kapel na podivných nosičích (slovo podivný má u mne význam: ojedinělý, samostatně svobodný, alternativní, nemasový atd.), a v části s knihami i podivných časopisů a doma kreslených komixů je vše, co hrdlo alternativce ráčí. Doporučuji. Projdete pasáží z Karlova náměstí a jste ve správné ulici.
Mí čtenáři tam navíc od teď najdou i některé mé knihy, DVD s hudbou na tibetské mísy, starší čísla Barak, a ti, kteří umí docenit kvalitu, tam najdou jeden sběratelský komplet časopisu Baraka (všech 13 čísel, nulté plus dvanáct regulérních). Možná tam tak za šest týdnů pokřtím i Novou dobu porodní po deseti letech (dám vědět i zde)… hmmm.
