Ona by se tahle zadostiučinění měla nazývat spíše paradoxní, protože se v podstatě jedná o negativní jevy, které zaplevelily naši současnost: to, že jsem měl pravdu, když jsem kdysi marně varoval a upozorňoval, co se v tom oboru či s tím jevem nebo tendencí taky může stát, a to, že si teď mohu dopřát zadostiučinění (vidíte, a já vám to říkal, respektive já o tom psal), je z nouze ctnost. A co bych dal za to, abych pravdu neměl a vývoj současné společnosti kráčel poněkud rozumnějšími cestičkami. A proč příjemná? Protože zatímco v porodnictví ty omyly iluze a chyby porodníků a celého systému přímo poškozují životy zúčastněných, v umění (a hudbě a filosofii) se zase až tam moc neděje: je jedno, jestli na to postižený nebo společnost přijde o pár let dříve či později. Důležité je, že jsem se jich (a nejen já) dočkal…
Zadostiučinění první. Od školních let umím hýbat ušima. Viditelně a značně. Bavil jsem tak i své dcery a dnes i vnučky. Samozřejmě že mi matka, ale i ženy, vyčítaly, že na blbosti, to mě užije, kdybych raději dělal něco užitečného. Jenže jak víme nejen z případu Johna Lennona, kterému tetička neustále vyčítala, ať nechá tu kytaru, ta že ho neuživí, to co, i když v dobrém úmyslu, obvykle tvrdívají maminky a manželky, duši a hledání smyslu života rozhodně neprospívá. Občas i svým studentům dokonce naznačuji (a oni vědí, že to sice je legrace, ale že na tom něco bude), že ke zvládnutí všelijakých dovedností a znalostí, potřebných k dosažení osvícení, je také třeba naučit se hýbat ušima. Nikdy totiž nevíte, jaká pitomá myšlenka dnes pak bude v budoucnu převratným vynálezem. Kdykoliv jsem zahýbal ušima, sklidil jsem úspěch a vyloudil úsměv na tvářích dcer i vnuček (a občas i seminaristů). A vida, v jedné umělecké soutěži byla odměněna výtvarnice, jenž natočila video, na kterém „zkoumá“ své tělo i tak, že hýbe ušima.
Zadostiučinění druhé: O plíživém a kumulačním nebezpečí hlukového zamoření a škodlivosti hudebního pozadí (spíše by se v některých restauracích a kavárnách mělo psát popředí), před kterým není úniku, píši od samého začátku svých snah alternativně poukazovat na věci a jevy, které se těm ostatním, zvláště (ne)zodpovědným, tehdy nezdály až tak důležité (už v esejích vydaných v samizdatu v polovině 80. let). Proto jsem také přešel v polovině 70. let od bicích k akustickým bubnům a indickým bubínkům tabla, a pak až k tibetským mísám. O zenovém hudebníkovi, který ovlivnil i Joko Ono, a který se jmenuje John Cage, jsem se také mnohokrát zmiňoval. Od 80. let učím své studenty a zájemce, jak se bránit hluku. Vida, následující zpráva jistě potěšila nejen mne, protože představa, že si zájemci (a hlavně snobi) budou pouštět čtyři a půl minuty ticha, je terapeutická a přímo skvostná:
Už podruhé vyhlásili odpůrci X Factoru (v naší krajině jde o Superstar a Talentmania atd.) a unylých balad před Vánoci válku umělohmotným hvězdám ze soutěže Simona Cowella. Parta britských hudebníků a aktivistů se inspirovala podvratnou akcí, která loni dotlačila na vánoční číslo jedna velmi nesváteční vypalovačku Killing In The Name od amerických levicových rockerů Rage Against The Machine. Letos by žebříčkovému teroru měla úspěšně vzdorovat proslulá avantgardní skladba 4’33″ od Johna Cage z roku 1952. Partitura Cageovy proslulé třívěté kompozice obsahuje příkaz, aby se hudebníci nedotýkali svých nástrojů, a jedinou notaci - pauzu trvající čtyři a půl minuty. Během nich se má publikum vyladit, kontemplovat a vnímat „zvuky okolí“. Organizátoři vyzývají k boji za Cageovo vítězství pod heslem Pojďme z 25. prosince udělat opravdu „tichou noc“. Tichý singl, jehož výtěžek půjde na charitu, bude poprvé ke koupi příští pondělí 13. prosince. Sázková kancelář Ladbroke považuje Cage už teď za čtvrtého největšího favorita na vánoční hit a přijímá sázky v poměru pět ku jedné.
Třetí zadostiučinění se týká školství a celkové atmosféry u nás (ve smyslu rčení že zvláště v Česku není nikdo prorokem, a zvláště mnou pro studenty obnoveného sloganu Všude dobře, tak co tady). Zatímco v dobách socialismu jsem věděl, že očekávat jakoukoliv změnu ve školách a školství je marné, a soustřeďoval jsem se na jednotlivé učitelky, po sametu jsem přednášel a šířil nadšení z možnosti změnit především přístup pedagogů (k učení a dětem). Když v roce 1997 vyšla Baraka 3 s tématem alternativního školství, doufal jsem, že to bude naposledy, co se angažuji: učitelé přece musí sami cítit a vědět, že mají jedinečnou šanci, v zemi Komenského, a bez ideologického nátlaku, něco podstatného pozitivně změnit. O pár let později už jsem mohl jen přetisknout článek Bohuslava Blažka a parafrázovat jeho výrok, že školy jsou továrny na poškozené výrobky. Poslední roky kde mohu tam studentům gymnázií, ale i konzervatoří, doporučuji naučit se jazyk či techniku hry a pak hned začít studovat kdekoliv jinde na západ od Aše. Rozhovor s Ivou Bittovou (ve víkendové příloze Hospodářských novin) mne, jakkoliv to zní paradoxně, také potěšil (a pobyt v USA jí velmi přeji: zaslouží si skutečné ocenění a kousek přízně osudu, nejen českou nevraživost, závist a kritiku za každou cenu):
„Dobré je, že už se nestydím za svůj styl, který v Česku nebyl nikdy lehce stravitelný. Zvedlo se mi tu sebevědomí, snadněji navazuji přátelské vztahy. Usmívám se na vedoucího pošty, a on se usmívá na mne… Američané nejsou tak úzkoprsí v interpretaci klasických děl, víc vnímají melodičnost. Ani na Janáčka nenasazují nějaká kritéria takhle se to má hrát. Nebazírují na tradicích. Je to vše inspirující, nové. Vidím to na Toníkovi, přijel do Ameriky v patnácti letech, za rok z něho byl úžasný klavírista, on je důkaz, že žít tu má smysl. Jsem ráda, že jsem ho vzala s sebou, na něm vidím, co s ním tahle země dělá, jakoby se mu roztáhla křídla. A mně taky.“
Čtvrté zadostiučinění souvisí s tím třetím a týká se stavu českého hudebního školství (a tedy i hudby samotné). Pavel Klusák se v článku Česká hudba nevzkvétá (LN) odvážně pustil i do té populárnější části toho, čemu říkáme hudba (a co úzce souvisí s tím, co kritizuji celé roky: české konzervatoře jsou místa, kde se ze slavíků hromadně vyrábějí vrabci).
Jak ukazuje současné období, když je hudba příliš dlouho mimo společenské výsluní, když ji nikdo nepřivádí na „náves globální vesnice“, do společných center – pak se její postavení stává vratším, nejistým, zdá se jakoby postradatelná. Přesně to se děje v současných Čechách. Podřezáváme si tím větev kulturní a národní identity mnohem víc, než bychom řekli. Co se to stalo, že jsme se propadli do období, kdy pár délesloužících popařů jede na jistotu, ani lepší písničkáři nepřinášejí zásadní díla, podezřele moc alb spadá pod nálepku „příjemno“ a úplně chybějí debutanti, kteří by obraceli zažité přístupy naruby?
I velmi dobří tvůrci se tady zasekli u provizorních verzí děl (vždycky je někdo vlídně okomentuje). Zpomalil se růst kapel, v Čechách navíc nikdy nebyla přítomná vize vysoké hry na mezinárodní scéně. Všechno se zmenšilo a stáhlo na amatérštější úroveň: tím spíš, že romantická představa přidává amatérovi na cti a dobrých úmyslech. To může mít „lidsky“ svou váhu, zvlášť v éře talentmanií. Ale sama pověst nezištného poctivce a sympaťáka ještě nikdy z nikoho výrazného tvůrce neudělala. Proč hudební katedry a fakulty pořád pokládají přímý styk se současnou tvorbou (od Stockhausena po punk) za něco esteticky i eticky nepřijatelného? Proč u nás nikdy nevzniklo silné hudební médium internetového věku, kombinující na webu dennodenně dobré původní texty, videa a tracky? Proč mnozí festivaloví organizátoři klejí na hudební úroveň Radiožurnálu, a přitom jedou „na jistotu“ naprosto týmž způsobem?
Hm, konečně se někdo oficiálně odvážil pojmenovat, že „král“ (té tak opěvované české hudebnosti) je nahý: české hudební školy vychovávají ze slavíků vrabce, maximálně tak papoušky, Čechy už dávno nejsou konzervatoří Evropy, a ještě před třemi lety vyhodili ze studia muzikoterapie dvě učitelky, které v diplomové práci hojně citovaly z mé knihy Tajné dějiny hudby. Zadostiučinění? Ani ne…
Páté zadostiučinění jsem si vychutnal při četbě zprávy, že „ve středu 8. 12. 2010 byl slavnostně promován významný český filozof Ladislav Hejdánek (profesor filozofie a žák Jana Patočky, který proslul pořádáním tajných bytových seminářů, byl signatářem a jedním z mluvčích Charty 77, založil filozofický časopis Reflexe a inicioval vznik nakladatelství OIKOYMENH pro filozofickou a teologickou literaturu). Kvůli udělení čestného doktorátu se zástupci Univerzity Jana Evangelisty Purkyně v Ústí nad Labem a další akademici, studenti i přátelé hromadně vypravili až do jihočeského Písku, kde si filosof se svou ženou užívá důchodu.“
Od 70. let min. stol, kdy jsem měl možnost osobně se setkávat s některými tehdy studenty, později profesory na filosofické fakultě UK, a často a vášnivě s nimi diskutovat, a také koncem 80. let, kdy jsem se svými zenovými názory u naprosté většiny těchto filozofů narazil, a zvláště pak od poloviny 90. let, v ohromení nad tím, co se na téhle fakultě (lidsky i odborně) dělo (při vší úctě k sumě znalostí, kterou zpracovali, zůstali stejně ješitní, hádaví a závistiví, jako předtím), jsem čekal na vyjádření někoho rozumného, kdo opět nazve věci pravým jménem (ve smyslu nahoty a krize nejen české filosofie). Vida, už je to tady, sláva mu, on je pašák:
„Nebudu dlouze říkat to, co se očekává, že bych měl říct. Poněvadž na světě je dost lidí, kteří říkají jen, co od nich ostatní očekávají,“ uvedl Hejdánek v závěru promoce vlastní projev, v němž především upozornil na krizi, v níž se podle něho filozofie nachází „posledních dvě stě až tři sta let“.„Čím více se filozofie stává vědou, tím více přestává být filozofií,“ pokračoval a vyjádřil znepokojení nad současným stavem, kdy je filozofii vymezen jen úzký prostor v akademickém prostředí coby jednomu z mnoha vědních oborů. „Jsem v tomto ohledu následovatelem odkazu Sokrata, neboť jsem přesvědčen, že vlastní místo filozofie je na ulicích a v každodenním životě mezi lidmi, a nikoliv v uzavřených univerzitních laboratořích, kde probíhají nesdělitelné myšlenkové experimenty,“ vzkázal myslitel, pedagog, někdejší disident a politický vězeň Ladislav Hejdánek. Upřesnil, že svá slova nemíní jako kritiku, ale jako výzvu pravému filozofování.
Hmmmm…
