Zahlédl jsem v autobuse spolucestujícímu přes rameno velký titulek v bulváru: Utrpení Davida Kollera. Utekla mu žena. Stará se sám o dva syny. Jauvajs. Takže sešup té chytřejší a emancipovanější částí českého ženstva nemilosrdně pokračuje. Ve své a v té další generaci už vlastně neznám žádné nerozvedené manželství. Přestože nemám rád konspirační teorie, a také protože situaci znám z vlastních zkušeností, z varovných důvodů se odvážím zaspekulovat, naznačit souvislosti, a také možný (veřejnosti skrytý) scénář negativního vývoje rostoucího počtu žen, které začaly před lety pravidelně navštěvovat jedno ženské centrum (a asi i jiná podobná místa, která pro těhotné a maminky s miminky nabízela a nabízejí kurzy a programy, a také všelijakou jinou emancipaci). Zatím totiž nikomu, a zvláště jejich návštěvnicím, nedochází, že tato centra, přestože vypadají a tváří se jako výhodná a velmi potřebná místa setkávání, jsou nakonec pro mnohé ženy, a zvláště pro určité profese, velmi riziková.
Žena známého bubeníka a zpěváka se mne (před čtyřmi lety v Chorvatsku) na pláži po přednášce na ledacos ve vztazích mezi muži a ženami soukromě vyptávala. Na jedné straně jsem obdivoval její emancipovanost, ale jakási niterná zaťatost (se kterou jsem se setkával i u dalších žen, navštěvujících stejné pražské centrum) mne přiměla ji nepřímo varovat: „Žena, která to má nalinkováno předem, a chce být tak intenzivně, až extrémně sama sebou, jako vy, často později zjistí, že sice všechno dělá pro děti a pro svého manžela, ale protože to nedělá s ním, zůstane nakonec sama…“ Jen se smála, že ji to rozhodně nepotká, že svého muže miluje. Hm. Tak už i ona. Tak moc chtěla být, jako i další tak aktivní ženy, sama sebou… až je teď sama. Tolik aktivit si k roli ženy a matky dvou synů přibrala, až skončila hůř než Vieweghova biomanželka.
Jakkoliv je ženská mysl hemisférově propojenější, je také jistým způsobem zranitelnější: nebo, přesněji napsáno, víc a tvrdohlavěji uvěří a pak naplno věří tomu, co její mysl (ovládána spíše hormony a následnými nevědomými emocemi) „uvaří“. Tedy (není-li porozena přirozeně, vychována žensky a láskyplně, a dokáže se ubránit nátlaku mužského vzdělání, rozuměj, manipulace), uvěří spíše vlastnímu cyklickému a podvědomému, pro ni tedy nedetekovatelnému zmatku, než rozumným názorům okolí či manžela. Vídám to všude kolem: nejméně dvacet let si všímám např. jevu, kterému říkám syndrom učitelky (zvyklé mít žáčky na povel): žena přítele, který ji přišel přivítat po třech týdnech strávených s šesťáky na škole v přírodě, a který ji zastihl, jak okřikuje všechny ty Franty a Honzy a Jakuby, se marně pokoušel pozdravit ji. Po chvíli se mu podařilo upoutat její pozornost a tak to schytal: Co ty tu děláš!? No, přišel jsem tě přivítat… Nebyli jsme přece domluveni! No ale ty nemáš radost? Ty tu nemáš být, útočila na něho mezi dalším okřikováním žáků, vybíhajících z autobusu. Jano, já jsem tvůj muž, zkusil nakonec přítel situaci zklidnit. Neodmlouvej, zazněla pádná odpověď… Taky se za pár let rozešli.
Propojenější spojení mezi mozkovými hemisférami ženě neumožňuje jakýsi odstup, rázné rozhodnutí, střízlivé posouzení. Podobně zpracované mužským školstvím a rádoby vzděláním, bohužel mnohdy nenapravitelně, jsou totiž často i ty, kterým jiné ženy také slepě věří. Tedy například i psycholožky (které nastudovaly z muži psaných skript vše o duševních poruchách a o životě, a vnucují to pak svým klientům). Mozek je totiž tvárný materiál (bohužel jak v dobrém, tak v tom špatném) a naučí se a přizpůsobí tomu, co dlouhodoběji dělá.
Podobně i rostoucí počet českých žen, které se chtějí starat o druhé (většinou aby nemusely starat o sebe), tedy různé super aktivní zdravotní sestry, sexuoložky, zubařky (zvyklé mít všechny ty nemocné a skuhrající chudinky, včetně manželů, na povel) nakonec může skončit (protože jejich původně ženskou motivaci pečovat o ty druhé semele mužské vzdělání) jako vrchní sestra Fletcherová z filmu Přelet nad kukaččím hnízdem. Ani jim nedojde, že se z nich stanou nelidské sestry bez kouska empatie (Co proti nim ti muži nebo pacienti mají? Ony přece tak pečlivě plní své povinnosti). Podobně končí, co se týká schopnosti tolerance a respektu k odlišnostem mužů a partnerů, i podnikatelky (uvyklé nakonec udělat si všechno raději samy).
Zpět k tématu. Pravděpodobně to funguje takto: šťastně vdaná (a v ženském centru poučená) maminka porodí nakonec v běžné porodnici, přestože se chystala rodit přirozeně a možná i doma. Nenašla odvahu. A tak i když uměle vyvolávaný porod neskončí císařem, rodička je nakonec tak utahaná a rozbolavělá, že svolí, aby jí miminko odnesli. Její tělo tak ale nedostane šanci vyprodukovat všechny ty hormonové koktejly (které jinak zajistí, že se dítě hned přisaje, a tím se pak bezpečně a hladce odloučí placenta a žena nikdy nekrvácí, a také že později nepřijde laktační psychóza a poporodní blues, a žena bude tak nadupaná oxytocinem, že bude přímo dštít mateřskou lásku a spokojenost), a ona se bude už navždy cítit neuspokojená (a začne to aktivně dávat najevo mužům kolem sebe: obviňuje jiné za své ženské, jakkoliv původně nezaviněné, selhání).
Protože se nadále stýká pravidelně s podobnými ženami v nějakém tom centru, a tam se cítí tak, jak se nikdy necítila s mužem (protože jí nikdy nikdo nevysvětlil, že žena je naprosto jiný tvor, a po muži nelze žádat, aby ji pochopil, alespoň tak, jako ji chápou přítelkyně, protože to prostě není možné), poplete si příčinu a následek definitivně. Nedojde jí, že tahle centra vedou v naprosté většině rozvedené ženy, které si (podnikáním a organizováním) nahrazují absenci mateřských citů, a rozvodovost je infekční, do další, ještě hlubší iluze a krize. Nakonec na seminářích a svém centru závislá, ztratí smysl pro realitu: létá ve výšinách a běhá s vlky…a opouští rodinu. Protože guláš reklam, možností utrácet a ezošrotového čtení nakonec spolehlivě zničí to, co v ní bylo empaticky ženské, přijímající, objímající, hladící, a promění ji v bytost útočně a navěky spotřebitelsky neukojitelnou a emočně neuspokojitelnou: tedy nešťastnou (přičemž to začalo jen přáním Já chci jen být šťastná!)…
Psával jsem o tomto plíživém fenoménu již před mnoha lety, a všechny (ženy a psycholožky) mávaly rukama, že se mi to zdá, a že to není tak hrozné, že za to mohou muži, kteří se o své ženy nedokáží postarat (rozuměj: nestačí financovat rostoucí nároky žen), že to jsou jen jednotlivé případy… Vida, už i bohatí muži, jako jsou pánové Viewegh a Koller, zjistili, že se z jejich milovaných partnerek staly tvrdé zlé nespokoženky, schopné se zbláznit (nebo opustit nejen je, ale i děti). Nebo jinak, zatímco manželky jógínů, ekologů a filosofů či lingvistů mohly být a byly svými kolegyněmi oslavovány a omlouvány, že prostě a přirozeně šly za lepším (protože jejich původní muži nebyli bohatí), u žen bohatých mužů neplatí ani tohle. Záhada rodinolamu… A tak jako v duchovnosti, i na poli „emancipace“ jsou ženy české (a evropské) už na počátku svých snah navíc handicapovány tím, jak se narodily a v jaké společnosti byly vychovávány (porodní a dětská traumata nelze jen tak pominout).
Potíž je totiž v tom, že některé nespokojené emancipované, inteligentní, krásné a vzdělané a také úspěšné ženy pozvolně, ale nenávratně přecházejí do jiného, protikladného extrému celkové nespokojenosti s životem a hlavně svými muži: nakonec řeší vše SAMY (přičemž sama sebe žena najde jen s pomocí svého muže, dámy), a vztekle odmítají už jen zmínku, že je to možná psychická porucha, natož návrh, aby požádaly o pomoc nějakého (ale mladého, nepředpojatého, nejlépe v cizině vystudovaného) specialistu… a protože jejich mysl bloudí v (stále sebe sama posilujících) kruzích, a v těch ženských je rozvedené a podobně postižené kamarádky spíše povzbuzují a „brání“ před zlými a nepřejícími muži, místo aby pomohly, stále častěji taková (rady, zvláště mužů) tvrdohlavě odmítající manželka skončí nakonec v blázinci. Že maluji dámského čerta na zeď? Že přeháním? A co když ne? Poprvé v životě jsem si koupil bulvár, abych se dozvěděl, jak to se Sylvou dopadlo: Drogy, bulimie, blázinec… křičí titulky. Jauvajs!
Nakonec námět na téma diplomové práce nějaké budoucí studentky sociologie: pokusit se zjistit, jestli v nějakém populárním ženském centru v Praze (tip dodám) je vůbec nějaká lektorka, organizátorka, nebo jiná aktivní členka nerozvedená (pravděpodobně ne). A kolik se jich (a jejich návštěvnic) rozvedlo až v době, kdy začaly do centra docházet (pravděpodobně naprostá většina). Mohla by pak se mnou navrhnout, aby na domě takového centra povinně visela cedule s nápisem: Ministr rodiny varuje: pravidelné návštěvy tohoto centra mohou vážně poškodit váš rodinný a psychický život (a přispět tak k rozvodu nebo k pobytu v blázinci).
