Během dvou dnů mi přišly dva e-maily od mužů, kteří donedávna nevěřili mému varovnému psaní o zhoršující se situaci mezi ženami, ale život už je poučil. První už je za vodou (i když netuším, na jak dlouho, protože dnes stále silněji vládne rčení F. Nietzcheho: „I ten nejmazanější kupuje ženu v pytli“.), druhý je až po uši v problémech, a myslí si, že mu nějak poradím. Přitom už staří Číňané věděli, že „ve věcech vztahů se ženami je i ten největší učitel jako malé děcko“. Neznám ženskou psychiku, stejně jako žádný muž na světě, jen se snažím varovat. A rozhodně nemám pražádnou radost z toho, že se má slova naplnila. Jediné, v co mohu doufat, že si tyhle příklady ze života (mužů) přečtou i ženy, zatrne jim, a pokusí se dát si pozor, aby neskončily mezi níže popsanými bohyněmi (kněžkami) a stíhacími fúriemi (protože ať dělají co dělají, šťastnější rozhodně nejsou a nebudou)
První e-mail: Díky Tvému dalšímu článku o neukojitelných ženách „Bohyních“ (tady spíše „Kněžky) jsem dlouho zpíval právě pro ženy v dnešním světě, aby se zbavily iluzí a odhalily “svou” pravdu. A to je skvělé – je skvělé, že to jde a má to sílu a že nemusím utíkat k žádným závislostem nebo pomstám jako kdysi, napsal mi první muž, a pokračoval: Ve zkratce pozadí posledních dní: Dívka A. (dnes Kněžka-novicka), které jsem svými zkušenostmi pomáhal budovat její čajovnu, si po dokončení za pult postavila dívku B. (starší, zkušenější, muže nenávidící Kněžku), přestože naše dohoda zněla zcela jinak. Beze slůvka vysvětlení jsem byl vyšoupnut. Dodám, že dívka B. cítí vůči mně mstu takřka krevní. Za sebe mám jasno, nevím, co bych s ní měl řešit, na vlnách nenávisti se s ní nevezu, díky, vystoupím si…
Najednou jsem v pozici, kdy dvě „Kněžky“ do mně šijí a dělají to šikovně, inteligentně, nepřímo, tak aby mně vyprovokovaly k prudké emoční reakci, a ony si mohly prstem ukázat, kdo je ten zlý. Méně zkušená se nadšeně učí od služebně starší. Dávám Ti za pravdu, je to virus. A já najednou chápu, proč dívku B. minulý partner sem tam zmlátil. Poprvé v životě 100% chápu a cítím, že když muž zmlátí ženu, je to jen výraz mužské bezmoci nad tím, že žena nezvládá svou roli: žena není ženou, mužsky útočí a je pak mužsky zpacifikována. Najednou cítím velký soucit s těmi, které házíme do pytle s nálepkou “agresor”. Mít doma dívku B., jsem agresorem do týdne (do teď jsem si nedokázal představit, že bych vztáhl ruku na ženu).
Nicméně pak se mi ještě od dívky B. dostalo odborného rozboru (je speciální pedagožka s kdejakým “výcvikem”) mé současné situace. Mám prý problémy ve vztazích a rodině (2 roky jsme se nepotkali, ale co se týče vztahů, mám to teď nejlíp jak pamatuju). Dívka A. obdivně vzhlížela a stranou se usmívala, spokojená, že dostávám na frak. Tak jsem si celou situaci otočil – byl jsem nadmíru milý, kontaktní, mírný a zdvořilý. Stačilo se uvolnit nad čajem, uvědomit si kdo jsem, co dělám, že jsem do všeho šel s úmysly tak čistými, jak jen umím. Šikovně formulované “jedůvky”, zabalené do cukrkandlového přátelského tónu, pak jen proletěly někam do ztracena. Protože se použilo cokoliv, co by mně mohlo trefit, ověřil jsem si tak prakticky, co je už vyléčeno, a co ještě může sem tam trošku zabolet. Tak jsem byl nakonec vděčný za proklepnutí. Emoce jsem nechal tam kam patří, to málo, co jsem si odnesl domů, jsem ze sebe vymlátil a vyřval, později nasekal dřevo (a vyklaněl a vyzpíval).
Každopádně děkuji za Tvé články. Dost mi pomohly pochopit, co se dnes děje se ženami. Nechtěl jsem věřit tomu, co jsem nějak cítil, protože to příliš bolelo. ”Ženy už nejsou ženy”. Děsivé. Ale díky Tvému článku a jednomu snu o tobě jsem byl dnes schopen velmi silně vyzpívat své srdce a osvobodit je z bolesti, kterou muž velmi silně pociťuje – a to je bolest zrady, ponížení a využití ženou. Pak se ale podívám do očí Terezce – ta mi jemně naznačila, abych to vše napsal – a mám jasno: žít s dívkou, která dýchá ženskostí, jemností, laskavostí, péčí, trpělivostí, citovostí… … to je zázrak! Ze srdce bych to přál všem mužům s vyhaslýma očima, shrbenými zády a naučenou nerozhodností.
Druhý e-mail: Zdravím vás, dosud jsme se nesešli, přesto vás obdivuji již od prvního čísla Many, které vyšlo v tomto čase a prostoru, a s kterým jsem pobíhal jako rozradostněné mimino. Žiji a dýchám v rytmu new age podnes. Jste můj guru. Máte zde na internetu poradnu, tak vám píši. Ocitl jsem se v situaci cherchez-la-femme (z francouzštiny, za potížemi muže, který začne vyvádět, hledej, resp. vždy najdeš ženu) a nevím si rady. Seznámil jsem se s ženou po internetu. Bylo to famózní. Sbalil jsem předchozí existenci a přestěhoval se k ní. Jevila známky pokročilosti. Nyní je však stav mnohem horší. Připadám si po roce jako vymačkaný citrón .Co byste mi radil?
Přestože žiji a pracuji v new age celý život, já si rady nevím. Vsadil jsem vše na jednu kartu. Dělám svůj styl léčitelství, stejně tak i žiji, ale teď se ztrácím. Bojuji o život a nemám tady v kraji přítele, také protože jsem zavřel most za minulostí. Jsem na ní zcela závislý a nevím co s tím. Kontroluje mne dvacet čtyři hodin denně, brání mi v meditacích, a ví, že nemám kam jít. Přitom se taky hlásí k new age. Nevím, nerozumím tomu. Zná a ví toho spoustu. Když jsem si našel práci, nelíbilo se jí, že se osamostatňuji, a teď nevím co dál. Vím, že jste odborník i na ženskou psychiku. Z počátku mi nic neřekla, ale pak se ukázalo, že se léčí na schizofrenii. Nevzdal jsem to a léčil ji a trochu se to zlepšilo. Má ale stále nevypočitatelné reakce i chování
Asi jsem udělal velkou chybu. Jsem zrovna vyždímán po konfliktu. Nezabírá nic. Pokud mi můžete poradit něco, co by zabíralo nejen dnes, ale i zítra, kdy je vše jinak, byl bych rád. Chtěl jsem přednášet, ale cokoliv začnu, nic nedokončím. Ve vizi jsem měl jméno, nedávalo smysl, přišlo třikrát za noc: bylo to jméno jednoho kláštera s univerzitou v Indii. Jsem ale bez prostředků a po roce tohoto života psychicky vysílen. Co radíte? Děkuji za případnou odpověď, jsem tady v pražském kraji ztracený.
Tomu prvnímu jsem pogratuloval k prozření z mužských iluzí o ženách (zvláště těch současných, které mají osvícené řeči, ale uvnitř zůstaly vězet v traumatech a neurózách, za které ony samy zase až tak nemohou, protože na ně bylo zaděláno už v předchozích generacích a traumatickým porodem a výchovou) a k Terezce, tomu druhému napíši, že pro něho nemám jinou radu než „Utíkéééj!“. Schizofrenní je totiž stále větší část celé naší ženské populace. A mimochodem, dámy, schizofreničce ubývá šedá hmota mozková, zatímco po porodu se ženě objem šedé hmoty mozkové zvyšuje: naznačuji, že všechny vaše neurózy, bolesti a nespokojenosti vyléčí přirozený (nejlépe orgasmický) porod a následná péče o ty druhé.
Nad těmi, které tráví celé víkendy v chrámech konzumu, a celé týdny nad strakatými časopisy, katalogy a internetovými diskusemi, jsem zlomil hůl už kdysi dávno. Jenže v posledních letech začaly podléhat mámení iluze možnosti stát se samy sebou (bez mužů totiž, ženy české emancipované, to ani v tomto ohledu prostě, dáno evolucí, nejde) i ty vzdělané a úspěšné. O příčinách jsem zde psal již mnohokrát. Kromě dvou tří výjimek ale neznám takovou, která by touhle krizí již prošla (přičemž i ony a jejich rodiny jsou poškozeny, přesně dle upozornění z chemické čistírny v 60. letech min. stol, které citoval v jedné své povídce Bohumil Hrabal: Některé skvrny nelze vyčistit bez porušení podstaty látky).
O to víc by se ale muži (i již poškození, nebo ještě mučení, nebo právě vymačkávaní citróni) měli zasadit, aby se změnilo porodnictví, a žádné další poškozenky se již nerodily. U početí, těhotenství a porodu to všechno začíná. Do té doby platí jediná rada: i při seznámení důvěřuj, ale prověřuj, a pokud se objeví sebemenší náznak emancipační schizofrenie (socialisticky pracovat, ale kapitalisticky na partnerovi vydělávat), se symptomy zvýšené spotřeby katalogů, nákupů a partnerů, utíkééééj!
