S hrůzou a obrovským zklamáním jsem v posledních letech zjistil, že mnohé vzdělané a emancipované ženy, přes proklamace, že rády běhají s vlky, se chovají zbaběle, jakmile přijde na věc (míněno třeba těhotenství a porod), místo aby (metaforicky) svá práva a mláďata chránily jako rozzuřené vlčice, nebo alespoň kvočny. A tak se pokusím, protože jsem z vývoje ženství i porodnictví, a z pramalé odezvy (a ještě menších výsledků) na a po patnáctileté intenzivní práci, také unaven, naposledy upřímně a varovně (a asi hodně předčasně, protože veřejnost to ještě hodně dlouho nezaznamená) naznačit, o co tady, nejen mně, ale nám všem, jde.
Zbaběle přežívat v naději, že to je jen takticky „dočasné“, je totiž další velký (i feministický) omyl. Mozek trénuje a posiluje to, co nejčastěji „dělá“: v našem případě tedy zbabělost (či zásadně negativní kritika mužů). Po letech, kdy jsem marně vyzýval i ty, které porodily přirozeně (některé dokonce doma, a napsaly mi o tom), ať o svých porodních zážitcích napíší, ať o nich nešeptají, ať své orgasmické porody neskrývají (naopak, vysvětloval jsem, že právě teď, když se láme chleba, je třeba, aby se i ty bojácnější o možnosti porodit v radosti dověděly), je reálná situace stále horší.
Několik málo žen (z těch každoročních statisíců) si přirozený porod přece jen nějak vytrucovalo, a úspěšně odrodily (třeba „na seně“ nebo dokonce na louce). Jenže i tyhle v okamžiku porodu statečnější se pak nechávají systémem (reprezentovaným nějakým tím také kdysi traumaticky porozeným, bodrým testosteronovým porodníkem) zastrašit, a jako rozmazlené vlčice z klece stáhnou ocas mezi nohy a odplazí se do bezpečí svých seminářů nebo mateřství.
Napsal mi první muž, který u přirozeného domácího porodu svého dítěte zažil vzorový duchovní zážitek. Hurá, jásal jsem, už je to tady, to je konečně model, vzor, příklad hodný následování. Třeba to povzbudí i ženy (i v jejichž bytostném zájmu je své muže chválit, ne kritizovat). A taková statečná rodička pak může spustit dalekosáhlé pozitivní změny. Tak jako začal konec rasové segregace v USA tím, že si jedna žena odmítla přesednout v autobuse, a rozklad socialismu jen tím, že se jedna tramvajačka v Gdaňsku rozhodla být vlčicí a zvedla hlavu (a vznikla Solidarnošč), tak by v kritickém okamžiku historie (současného porodnictví) stačilo, aby se jedna jediná podobně statečná česká žena rodička zvedla a postavila veřejně za své právo rodit doma (a lavina by pak postupně smetla systém, poškozující ženy, jejich děti, a nás všechny).
Mimochodem, proč se domnívám, že nastal (kritický) čas? Protože akce ministerstva zdravotnictví, které chce zrušit porodní asistentky, a dalo k soudu jejich předsedkyni, jsou jen posledními záškuby systému, který cítí, že mu jde o všechno (moc, peníze). Protože případ nějakou dobu dokonce vězněné maďarské porodní asistentky Agnes (z vězení ji propustili do „domácího“ vězení) dokazuje, že to je problém přinejmenším středoevropský (protože páni porodníci takto diktátorsky diktují ženám jak rodit i v Rumunsku, Bulharsku). Přitom rozhodnutí Evropského soudu, který před pár dny potvrdil právo žen porodit jak chtějí ony, již tak kritickou situaci (na utrpení žen a dětí vydělávajících) porodníků dále přiostřuje. Jakoby se čekalo jen na nějaký spouštěcí signál. „Jestliže nemá problém řešení v rámci systému, nejedná se již o problém, ale o systémovou vadu. Celý systém se tím vlastní vahou zhroutí,“ cituje Jan Hnízdil, jeden z mála statečných českých lékařů, Francise Fukuyamu, a dodává: „Právě v takové situaci se nachází naše zdravotnictví.“ A tedy i porodnictví, dodávám.
O to tragičtější je, když je každá další generace vlastním porodem poškozených současných rodiček, aniž to na sobě zjistí, zase o něco poškozenější a zbabělejší, a žena, která dokáže sama porodit doma, o tom raději, aby neměla potíže, pomlčí (Největším neštěstím je, když člověk zapře sám sebe, napsala nedávno zbytečným rozvodem již poučená Olga Sommerová). Neměl bych se divit, i slovo „zbabělý“ naznačuje nedostatek odvahy žen… jenže kde jsou vlčice a kvočny? Copak nedala příroda samicím všeho druhu v období „mateřství“ obrovské dávky odvahy a statečnosti? Poslední dobou se množí případy, kdy si vzdělané a s porodním plánem do porodnic mířící rodičky nechají, zmanipulovány celou řadou zbytečných (pokud jsou zdravé) a v principu jen zastrašujících vyšetření, nesnesitelně snadno vnutit všechno to, co v plánu neměly: nástřihy, císařské řezy, oxytocinové injekce vyvolávající porod a všechny ty další „rutinní“ postupy, které přirozený porod (a přirozené hormonální procesy a těle rodičky) nekompromisně přeruší, a navždy tak poškodí to, co evoluce vypiplávala miliony let. A pak samy sebe omlouvají (to byl jen ten malý císař, nic tak hrozného se nestalo), o porodu raději nemluví, a místo aby pozitivní příklady těch statečných a doma porodivších kolegyň oslavovaly, raději je bagatelizují. A těm, které (a kteří) potřebují pomoc, nepomohou a nepomohou.
Známý porodník, legenda přirozených porodů v 90. letech, nějak přežil čtyřleté martýrium soudních procesů, které na něho účelově uchystali jeho kolegové a ministerstvo. Nakonec se našel soudce, který to vše smetl ze stolu (a hlavní MUDRc, autor pomlouvačných udání, brzy po konečném rozhodnutí zemřel na infarkt). Takže by se nakonec mohlo zdát, že slepá Spravedlnost zvítězila, a boží mlýny pomlely toho, kdo si to zasloužil, ale opak je pravdou: udavač měl rychlou smrt, zatímco statečný a rozumný porodník si místo oslav a vyznamenání vytrpěl mnohaletou nepřátelskou kampaň, a dodnes se snaží spíše skrývat, než aby nadále aktivně podporoval přirozené porody v Česku. Také protože se ho žádná z těch, kterým pomohl zdravě a radostně porodit, a které se až chlubí tím, že emancipačně chodí „běhat s vlky“, nezastala. Kde jsou ty pravidelné demonstrace tisíců těhotných a maminek, solidárně protestujících (třeba veřejným kojením, aby se toho chopila média) proti obvinění porodní asistentky, a zavedenému, jen pánům a vládcům porodníkům prospěšnému systému poškozování dětí? Za těch posledních osm let mohlo už vše být jinak.
Bez špetky osobní statečnosti to totiž nikdy nešlo a nikdy nepůjde. A kdo by měl být statečnější, než těhotné a rodící ženy (posílené kvočnovským reflexem)? Přičemž ona „dočasná“ a zbytečná předposraženost, pardon, zbabělost, se kterou se v poslední době setkávám právě u některých emancipovaných a vzdělaných českých žen, nic neřeší. Naopak, kontaminuje mysl takových žen podvědomým (mužským) strachem, a ten pak v době dalšího těhotenství naruší optimální průběh těhotenství, a porod bude, tentokrát již zdůvodněně, vyžadovat rutinní zásah porodníků. Bludný kruh, lehce přerušitelný prostou individuální kvočnovskou odvahou (na kterou se nemusí stát fronty, protože ji příroda dodá sama) stát si za svou přirozenou (přírodní, naturální) schopností být kvočnou nebo dokonce vlčicí, tak bude neřešitelně uzavřen (mozek se změní za tři měsíce). Na tyto neblahé a vzájemně související trendy (i v ženských hnutích) upozorňuji, marně, nejméně poslední desetiletí. Začínáme „sklízet“ ovoce apatie a nezájmu. Přičemž by stačilo jen nepodlehnout atmosféře a důvěřovat instinktům. Jenže, vypadá to, že už nejen muži, ale i ženy české a moravské mají velké řeči, ale v akci a krizi jsou líné a zbabělé.
Je to pro mne tak velké osobní zklamání (poslední kapka, která přetekla), že to vzdávám. Už o (přirozených) porodech nebudu psát. Končím, milé dámy. Zdá se, že o velkou Lásku a přirozené porody, pomocí nichž se ženy mohou přerodit v Ženu, v této zemi není zájem.
