Vaše role je jasná, desítky let šíříte prostřednictvím svého blogu, knih, přednášek a koncertů poznání o věcech, kterým až nyní pomalu přichází většinová společnost na kloub. Dnes již každý, kdo chce se lehce dostane k informacím, které byly před nedávnem přístupné jen úzké skupině lidí. K čemu tento proces má vést? Myslíte, že má v dějinách lidstva obdobu? Co se stane se starým uspořádáním světa, pokud více a více lidí pozná sama sebe? Až poznají, kdo skutečně jsou? Napsal mi čtenář a čajovník z Litomyšle (budu v místní čajovně 7. května), a tak se jemu i dalším čtenářům pokusím naznačit, nebo zformulovat (protože někde uvnitř to již vědí), co a jak.
K čemu tento proces má vést?
K témuž, k čemu směřuje lidský a duševní vývoj každého člověka: ke stále větší kvalitě. Tak jako první automobil už měl vše, co mají i ty dnešní, tedy spalovací motor, kola, brzdy, spojku, ale těch dalších sto let vývoje vedlo k dalším a dalším kvalitativním vylepšením. Zatímco kočka je, až na výhody domestikace, evolučně hotová a dokonalá, člověk se vyvíjí neustále (především softwarově). I lidský mozek se neustále vyvíjí, a vylepšuje především v tom, co dělá nejčastěji, nebo jak byl naprogramován (traumatický porod má traumatické následky). Samozřejmě se malinko vyvíjíme i tělesně, hardwarově, ale skutečný vývoj se odehrává na poli software: počítače v před třiceti lety vypuštěných sondách Pioneer, které jako první před dvaceti lety opustily sluneční soustavu, se během té doby nezměnily, ale pomocí přeprogramování softwaru se jejich výkon mnohonásobně zvýšil.
Dokonce i pokrok, tak jak jej chápe Západní civilizace, směřuje tamtéž co duchovně orientovaní lidé: ukázalo se, že duchovní člověk, tedy ten, který pro sebe něco pravidelně dělá, je daleko šťastnější, zdravější, soucitnější a nakonec i ekologičtější, než tz.v normální, běžný člověk. Jinými slovy, žijeme dobu, ve které se svět i člověk mění, a musí přizpůsobit celospolečenským a technologickým vynálezům a změnám, a starými téměř středověkými způsoby už to nejde. Naše školy stále fungují na principech, které zavedla, po poradě s pruskými generály, Marie Terezie.
Přitom v samotném zadání každého nově narozeného človíčka je např. osvícení, realizace duchovních a lidských potenciálů… ale tyhle možnosti se pak z většiny zdravých zvědavých šťastných stvoření někam vytratí. Dnes přitom zároveň i víme, kde nás boty tlačí, a jak z bryndy ven (např. že otázka Proč není zodpověditelná, zatímco otázka Jak vede k praktickým metodám očisty mysli a těla a tedy správným otázkám a na ně navazujícím odpovědím).
No a v tom nejvzdálenějším horizontu jde o transformaci hmoty (lidského těla) v čisté vědomí.
Myslíte, že má v dějinách lidstva obdobu?
Nemá. A to z obou stran spektra možností: můžeme jako rod skončit, a to vlastní vinou, anebo můžeme využít „krize“, jenž je vždycky zároveň i šancí, a konečně se z bludného kruhu z nevědomě špatně nastaveného vývoje dostat. Vždy žili lidé chytří a geniální (i osvícení), ale i ti průměrní, jenže ti doposud nevěděli, proč jsou takoví či onací. Dnes se lze dostat k těm správným a relevantním informacím prakticky na kliknutí… jen je vůbec začít hledat a pak realizovat. O to větší je ale nebezpečí slepých uliček, pádu do pastí rychlokvašených odborníků a levohemisférový (ne)vzděláním zaslepených vědců či populistů. Tahle doba je „zajímavá“ i pro vyhrocení rozdílů mezi tím, kam směřuje lidstvo, zneužívané a „vedené“ porody poškozenými deprivanty, a kam by směřovat mohlo, kdyby se soustředilo na pozitivní vize a realizace. Donedávna jsem tvrdil, že ještě není tak zle, aby mohlo být lépe, ale už to asi začíná.
Na svých seminářích jste používal (používáte) zenové formy vedoucí k probuzení člověka. Ať je to vědomá chůze či praxe poklon. Před několika dny jsem mluvil s jedním vaším účastníkem, který zažil při čištění WC silnou zkušenost – satori. Při vzpomínce byl rozrušen i po letech. To je to, co nám chybí. Vlastní prožitek. Hodně čteme, méně jezdíme na semináře a velmi málo lidí se denně věnuje nějaké praxi. Poraďte nám, čtenářům, kterak dosáhnout takového zážitku otevření mysli, abychom byli vědomější, šťastnější a zdravější?
Za ty poslední dva tisíce let jsme řečí o duchovnosti slyšeli dost. Skutky utekly. I v zenovém buddhismu to dnes oplývá většinou spíše formální praxí a okecáváním. O to víc se snažím nabízet zájemcům spíše praxi, než teorii (i když na počátku je třeba západně naprogramovaným myslím dát do díéžky ega něco smysluplné teorie na žvýkání), a na druhé straně upozorňovat na povrchní trendy a stále častěji spíše škodlivé sektářské slepé uličky. Je to podobné, jako když jsou si pražské děti jisté, že krávy jsou fialové. Informace sama o sobě, bez kontextu a zážitku, je k ničemu, právě tak jako inteligence bez soucitu. Já se snažím (často provokativně, jinak to dnes mnohdy nejde) klást takové otázky, a inscenovat takové situace, které člověka vykopnou ze stereotypů a (zlo)zvyků. A objev, že umývání WC (což je čestná činnost, kterou v zenových klášterech v Japonsku smí vykonávat jen mistr nebo ten nejvyšší mnich) může být převratnou duchovní zkušeností, je přesně to, co nám dnes všeobecně chybí. Tvrdím a opakuji celé roky: každý můžeme dosáhnout osvícení, jen se rozhodnout (pojmout ten správný úmysl), a pak začít něco prakticky (s tělem a špatně naprogramovaným a celé roky nedefragmentovaným hardwarem mysli a těla) dělat. Přednášet jsem loni přestal, ale vše je v blozích, knihách, časopisech, a je možno se se mnou spojit e-mailem (on-line duchovní poradenství). A mimochodem, ten zážitek z WC byl ne satori, ale tzv. kenšo, vhled: k satori a již nezpobychnitelné pozitivní a duchovní transformaci konkrétního člověka je pak třeba dalších roků práce. Základní směr ale už tak byl téměř neodstranitelně vytýčen.
Co se stane se starým uspořádáním světa, pokud více a více lidí pozná sama sebe?Až poznají, kdo skutečně jsou?
Co se stane s počítačem, když do něj nahraji nový software? Z vnějšku téměř nic. Jen začne fungovat efektivněji a více „user friendly“. Když to dopadne relativně dobře, bude hodně práce s transformací prostředí i lidského poslání (které bude vyžadovat nejméně tři generace oprav a náprav), ale právě ti, kteří mezitím zjistí, kdo jsou a co vlastně mohou, budou katalyzátory a ukazateli i majáky pokroku všeobecnějšího. Nezapomeňme, že každý hoch na u-rampě nebo horolezecké stěně posunuje vývoj a specializaci mozku (kterou pak předá další generaci), a tohle zvětšování mozku a zkvalitňování mysli skýtá jistou šanci právě v konfrontaci s jinak více viditelným úpadkem člověka emočního (homo emocialis).
Když člověk po pár letech nácviku meditace (a jiných forem umění defragmentace našeho hard disku) začne fungovat, nebude se chtít vrátit do nefunkčnosti. František Halas prý prohlásil, že když musel na poště vyplnit složenku, týden nemohl skládat básně. Když si dnes po tolika letech poslechu a aktivního provozování relaxační, harmonizující a duchovně inspirující new age hudby někde musím nedobrovolně poslechnout kousek té běžné hudební kulisy, jak ji do nás cpou média, přímo mne to bolí, a hned si musím aktivně zazpívat mantru, nebo jít na procházku kolem místního rybníka, jinak by mi to celý další den nemyslelo a nepsalo: z týchž důvodů (abych fungoval ve stylu peak performance) nekouřím, nesladím, neřídím, nepřejídám se, téměř nejím maso – pak mám jen barevnější a dobrodružnější sny-, nedívám se na stále excitovanější tv seriály, horory a thrillery, ale ani nenavštěvuji hypermarkety a neutrácím za stále sofistikovanější reklamou vnucené, ale nepotřebné věci… protože to vše jsou drogy a jejich konzument pak matrixově vyžaduje stále vyšší dávky.
Onomu poznání, kdo skutečně člověk je, se říká osvícení: probuzení z nadvlády iluze ega. Každý z nás byl (je) vrozeně dalším buddhou, jen jsme tu šanci zahrabali pod nánosy nesmyslných aktivit. V tomto smyslu se člověk posledních dva tisíce šest set let (po Buddhovi, probuzeném) nevyvíjí, ale dnes, v informačním věku, kdy se už, jak píšete, člověk může snadno dostat k těm relevantním informacím – a pak už stačí všechny ty potenciály začít postupně nacvičovat a realizovat – je to opravdu jen otázka úmyslu a odhodlání.
Opakuji už tři desetiletí metaforu o tom, že máme v hlavách Rolls Royce, ale používáme je jako Trabanty. Přičemž už všeobecně tušíme nebo dokonce prokazatelně víme, že duchovní člověk, tedy ten, kdo v sobě duchovnost objevil a pravidelně ji „trénuje“, je šťastnější, zdravější, soucitnější a ekologičtější než člověk tzv. normální. Jakmile dokážeme defragmentovat svůj software, hardware se přizpůsobí, a zvládneme i okolní a dokonce hluboký vesmír. Dobrá, inspirativní sci-fi a osvícení, ale i každá dobře vedená čajovna s pravidelným pozitivním a osvětovým programem, ale i každá inspirující a k hlubšímu a alternativnímu myšlení provokující knížka, dokument, hra i komix, nové druhy sportů a pozitivních zpětnovazebních her nechť nám pomáhají.
Život už dnes nemusí být problém, ale radost (stačí jen zvolit). Není cesta k radosti, radost je Cesta. A Cesta vede k probuzení (z matrixu, iluze o tom, že jsem to, co mi vnucuje si myslet jeden program racionality, zmanipulovaný způsobem, který nám vnucují medikalizované porody, autoritářská a děti nechválící výchova a škola).
