Jak by vypadala společnost, ve které lidé žijí v klidu a míru? Zatímco převládající počet sci-fi filmů i románů je katastrofických, tento francouzský film z roku 1996 to bere z opačného, tedy pozitivního konce: jak by vypadal život na planetě, kde se všichni respektují a mají rádi, a jak by vypadalo setkání člověka z téhle ideální společnosti se společností naší, současnou?
Film začíná setkáním obyvatel jakési idylicky imaginární (nádherné, zelené) planety, jejíž obyvatelé, kteří se dožívají více jak 250 let, vzájemně si poskytují své výrobky, ale také se učí telepatii, mohou cestovat na jiné planety atd..V rámci nabídky cestování na jiné planety ale nikdo nechce na Zemi. Až žena jménem Milo se nabídne. Dostane „přenosem“ z mysli do mysli znalost všech jazyků, a octne se v Paříži.
První dojmy jsou očekávatelné: kašlající Milo objevuje naši (v tomto případě francouzskou) společnost a její (zlo)zvyky, zvrací po pokusu posvačit obloženou bagetu, a svou existencí způsobuje těm, které osloví, nebo s kterými se setká, jakýsi šok „probuzení“. Může se, je-li nohama ve vodě, domluvit se svými dětmi a přáteli na původní planetě atd.
Film stojí za shlédnutí celý (a pokud spěcháte, pozorně si vychutnejte alespoň první část), zde nabídnu jen popis několik typických situací: ve čtvrté části filmu se Mila např. octne v porodnici („dobíjí se“ energeticky pouze tím, že drží v náručí novorozence). Arogantní přednosta kliniky je jí „vypnut“ (vytržen z obvyklých rutinních stylů chování, prozřel, a zjistil, jak byl zmanipulován a ovlivněn společenskými dogmaty a zvyky), a tak sestřičce, která za ním přijde a upozorňuje ho, že musí porodit další dvě děti, vysvětluje: „Ale já jsem nikdy neporodil žádné dítě. Já jsem jen dával injekce, monitoroval, prováděl císařské řezy, ale nikdy jsem neporodil žádné dítě…“ a pošle překvapenou sestřičku, ženu, aby pomohla s porody ona, umí to přece daleko lépe než on, muž…
Mila jde poté do jeho bytu přespat na balkóně, a muž mezitím hovoří se svou ženou: „Jsem idiot a hulvát. Jak jsem to žil? Vůbec jsem netušil, jak nádherná bytost je mou ženou… Proč jsi vlastně se mnou?“ A žena odpovídá (také pravdivě): „Pro peníze. Je to taková forma prostituce.“
Když ráno syn spustí z rádia hlasitě rock´n´ roll, Mila se neovladatelně třese do rytmu (tak velký vliv má hudba na „čistého“ a zdravého člověka!), a později dokáže, že umí „slyšet“ hudbu z cédéček bez přehrávače, rovnou. Bacha prý před mnoha sty lety vyslali na Zemi její lidé a on se nevrátil, právě tak jako před ním Ježíš.
V jedné scéně manželka porodníka ukazuje Mile věci z tašky. Rtěnka ji zaujala. Na co to je, ptá se ženy. No na rty. A proč? Abych se líbila. Komu? No všem. A kdo nemá rtěnku na rtech se nikomu nelíbí…? Když vidí fotky rodiny, diví se: „Tyhle nemá nikdo rád, protože nemají rtěnku na rtech?“
O tom, jak jsme nesnesitelně snadno podlehli té iluzi světa, kterou vyrábí náš mozek a především slova (jimiž jsme odsoudili zázraky života do role pouhých služebníků našich egoistických tužeb a potřeb, jakoby třeba fotosyntéza nebyla sama o sobě zázrakem), hovoří duchovní mistři a guruové a šamani tisíce let, ale protože naše současná zkušenost je docela jiná, a slova mají jiné významy a naše denní (zlo)zvyky už téměř neopravitelně vládnou našim životům a kulturám, jsme stále více hluší a splachovací… ale tohle je docela jiný případ: každý učitel ví, že musí hovořit jazykem těch, kterých chce předat nějaké poučení. Konfrontace imaginárního setkání ženy ze společnosti moudrých a rozumných bytostí s bytostmi našeho světa (o kterém téměř všichni víme, že není tím, ve kterém bychom rádi žili) přináší nepřetržitou řadu zjištění, že téměř všechno je u nás a s námi špatně. A vlastně zbytečně. Ale stále ještě opravitelně…
Na naší nádherné modré a zelené planetě je dost surovin a potravin pro všechny lidi. Přitom půlka nás denně hladoví. Každé partnerství muže a ženy je zázrak, přitom více jak půlka českých manželství se do pěti let rozvádí. Každá žena je vrozeně moudrá a dokonalá, přitom (jen kvůli slovním nedorozuměním!) jsou to z velké většiny právě (české) ženy, které podávají žádosti o rozvod. Každá dívka je (pro svého budoucího partnera) potenciální Bohyní a Matkou a Moudrou ženou, přitom české dívky jsou na třetím místě na světě v kouření nezletilých.
Tenhle film stojí za to shlédnout několikrát. A zapisovat si otázky, které člověka napadají. A zamyslet se. A zastydět jak na osobní, tak společenské rovině. A opakovat si, tak jako onen filmový pařížský přednosta porodnické kliniky: „To jsme ale idioti. Co to vyvádíme s planetou a svými životy?“ A inspirování pozitivním úmyslem filmu, měli bychom si opakovat: „Snad ještě není pozdě. Ještě je na mnoha místech nádherně zelená…“
