Jestli něco charakterizuje zen, tedy umění žít teď a tady, na 100% (což je asi to jediné, co na něm dokáží obdivovat i ti, kteří mu vůbec nerozumí, viz nicneříkající článek v červencové Regeneraci), pak je to klasická historka o tom, jak člověk utekl loupežníkům a přepadl přes sráz. Visel jen za nějaké kořeny. Dole v džungli zařval tygr. Loupežníci každou chvíli dorazí. V tom člověk visící ze srázu spatří několik nádherných zralých lesních jahod: jednou rukou jednu utrhne, a dá do úst: ó, jaká lahoda.
Kromě toho, že patřím mezi 8% nejbohatších lidí na planetě (mám střechu nad hlavou, co jíst a pít, noviny ve schránce, v zimě teplo, počítač a mobil, a teď dokonce jako důchodce neplatím daně), jsem si právě koupil novou, profesionální pingpongovou pálku. Cestou jsem si zašel na vynikající vegetariánský oběd. Na i-padu jsem si doma (vše funguje okamžitě, ihned po otevření) přečetl maily a přehled zpráv. Pálku jsem ihned na stole pod ořešáiem vyzkoušel: je jaksi těžší, protože útočnější, a funguje dokonale. Včera hoši sice při pálení dřevěného uhlí podupali trávu jako stádo vnuček, zato ale sehnali a nainstalovali měděnou, nádherně se lesknoucí okapovou výklopku, takže jinak mírný déšť (na rozdíl od nádoby, která jímá dešťovku ze středhy garáže, jenže ta je kryta ořešákem, a ten mrholení vyhlastá sám a nepustí dolů) naplnil velkou nádobu a budeme mít čím zalévat rostoucí dýně hokkaido. Ó, jaká lahoda.
Není takové vedro, a daří se mi větrat. Kvitová byla ve finále Wimbledonu a já se na ni jeden set díval v televizi. Na jiném kanále opakují seriál Heroes, dokonale udělaný a fantazii a imaginaci posouvající jako máloco v poslední době: je to ráno kolem osmé, a jako člověk důchodce, mající všechen čas na světě, se mohu dívat. Každé ráno, nefouká-li příliš, se s Vaškem probouzíme pingpongem: já ho jako vždy nešetřím, a sázím mu na jeho stranu stolu nečekané smeče (a dokonce i topspiny směřující ven ze stole), takže musí poletovat a hýbat se, nejen tělem, ale hlavně myslí, a moc se přitom nasmějeme. Ó jaká lahoda.
Mám v i-padu2 něco nového čtení, a dočetl jsem první díl velké knihy o historii mikropočítačů. Videa s mou přednáškou o přirozeném porodnictví jsou ve výrobě, první díly už visí na YouTube. Každý den si po poledni dám svou důchodcovskou hodinku spánku, mám tak další možnost snít si (připomínám, že jsem v mládí míval noční můry a nepříjemné sny, ze kterých se člověk budí zpocený strachy, ale pak jsem zvládl umění zvládat sny, a teď mám bezpečné, rádoby dobrodružné, nebo prostě jen nepříjemné sny (něco se zadrhne, celníci neuznají víza, ujede vlak) vždy, když večer předtím musím (třeba s návštěvou z ciziny) sníst nějaký kousek masa. Jinak si sním o hudebních festivalech a nádherných koncertech, při kterých se celému divadlu zježí tím dokonalým a stále se zintenzivňujícím zážitkem chlupy, o seminářích, na kterých se najdou dva tři účastníci, kteří během týdne dosáhnou téhož poznání, ke kterému jsem se já dostával celá desetiletí… zkrátka spím jako dudek ve dne i v noci… ó, jaká lahoda.
Když chci, zajedu si dvě stanice autobusem (anebo na kole) do supermarketu poblíž, kde mají všechno, pingpongové míčky, oblíbené sušenky, bankomat i suši. Teď je ale už pár měsíců jen 100 m ode mne šikovnými Vietnamci vedený obchod, kde mají tu nejlepší a vždy čerstvou zeleninu a vynikající chléb ze soukromé pekárny, ale i levná trička a trenýrky. Nemusím tedy jet autobusem do dalších dvou supermarketů, nebo pak metrem do centra. Ó jaká lahoda.
Koncem srpna mi bude pětašedesát, takže si vyřídím důchodcovskou opencard, a budu, když už se rozhodnu a budu mít důvod, jezdit autobusem, tramvají a metrem zadarmo! Ó jaká lahoda! Návštěva, pro kterou jsem koupil meloun, nepřišla, tak jsem ho musel sníst postupně sám… lahoda jahoda, pardon, meloun…
Naznačuji (zde již po několikáté), že za jakékoliv panující ideologie (nebo v jakémkoliv Absurdistánu), v jakémkoliv státu a za jakéhokoliv počasí (kromě tajfunu a cunami, samozřejmě, ale i tehdy se dá chvílemi, právě tak jako v uvedené zenové historce, fungovat tady a teď, na 100%) se lze radovat ze zázraku života. A nejde o popření zodpovědnosti, naopak, jedině takto vždy adekvátně reagující (a dávnými programy a zlozvyky a dobou a očekáváním nekontaminovaný) člověk dokáže řešit a vyřešit kdejaké zádrhele a krize. A že těch lahodných jahod (a melounů a chvil je… stačí si jednou sednout a sepsat vše, co se za uplynulý den stalo pozitivního… a pak takto, pozitivně vnímat všechno pořád.
Stačí mít informaci o téhle možnosti, a vykročit na Cestu a vytrvat…a pak se Cesta stane cílem a radostí. Protože i schopnost se smát a radovat se počítá, ne že ne. A kdo se umí zasmát (třeba vtipu), umí chápat. Začíná rozumět. František Halas kdysi kdesi zenově napsal:
Je nad krásu,
je nad pravdu,
je porozumění.
Porozumění životu, světu, sobě. Zenu. Osvícení jako finální porozumění. Ó, jaká gigantická jahoda lahoda… Naznačuji, že právě tohle „tady a teď“, s občasným niterným zvoláním Ó jaká lahoda, může být právě v těchto turbulentních časech docela efektní a efektivní řešení.
P. S. Poznámka pro ty, kteří touží mít (západní) titul a tzv. vzdělání: Zdánlivě selský rozum zenových učitelů a jejich důraz na věci a jevy všedního dne (a nelpění na knihách, slovech, a dnes bychom mohli dodat i na odbornících, expertech a vládách) moudře připomíná i další jakoby zenový výrok, který ke mně anonymně připutoval po internetu: „Tajemství věcí se učencům a autoritám vyhýbá.“
