Kdykoliv jsem se o tom v průběhu posledních třiceti let (a zvláště v souvislosti s medikalizovaným porodnictvím a jeho případnými negativními následky) zmínil, registroval jsem především pozici mrtvého brouka. Odborníci i ženy prostě dělali(y), že neslyšeli(y). Protože se mi na stole sešly dva zdánlivě nesouvisející zdroje informací, a protože se mi oba hodí pro opětovné poukázání na možnou příčinu stavu světa (v tomto případě geopolitického jednání dvou velmocí), pokusím se naznačit, že za agresí ve světě (a stálými válkami a dalším přezbrojováním, ale i ekologickou krizí a neúctou k ostatním atd.) je… jak způsob porodu, tak následné (agresivní a necitlivé) zacházení s novorozenci. A také, věřte nevěřte, příliš utažená zavinovačka.
Naznačím běžně netušené souvislosti, a možná tak některým čtenářům a čtenářkám poodhalím staronové zjištění, že i ty největší události a dlouhodobé jevy mají docela malé příčiny. A jak vědí zenoví a jiní buddhisté, japonští řemeslníci a zahradní architekti, že pozornost k detailům, zvláště na počátku (projektu, výroby, díla, a zvláště života) je obzvláště důležitá: protože ty ovlivní konečný výsledek.
Vzpomínáte na obrázky ze socialistických porodnic, na kterých sestřičky (protože dlouhá léta i zde platilo Sovětský svaz náš vzor a nikdy jinak) odvážejí vozíky, ve dvou patrech úhledně nacpané v jakýchsi obinadlech pevně zabalenými čerstvými miminky, pryč od jejich matek (aby si odpočinuly)? Takto se bohužel zachází s novorozenci v naprosté většině ruských porodnic i dnes. Takto se v Rusku utahovala mimina i před staletími… a důsledkem je (co když nepřeháním?) tzv. „ruská duše“, a naivně marné očekávání Evropy, že si s jednáním téhle nenapravitelné velmoci časem poradí demokratizace: Pokud si pod evropskými hodnotami představujeme zdvořilou ohleduplnost a sociální důvěru nebo úctu k lidskému individuu či vstřícnost státních orgánů aspoň k vlastním občanům, mezinárodní solidaritu a podobné ideály, pak nevěřím, že se Rusko evropeizuje. Celé jeho novověké dějiny takovou nedůvěru potvrzují, napsal o současném Rusku rusista Tomáš Glanc (Rusko je tragická, ale velká civilizace, LN 10. 3. 2012)
Jako puberťák jsem rád listoval v knize z první republiky Žena lékařkou, která obsahovala řadu malovaných názorných obrázků. Zatímco pro mne byly „názorné“ především obrázky jako „sluneční lázeň“ (dámy se slunily nahoře bez), pro mladé hospodyňky tam byl obrázek „starý sýr a jeho obyvatelé“ (s detaily mnoha brouků), a také „příliš utažené obinadlo“ (s detailem fialové paže nad obinadlem). Zatím co dnes už žádný porodník či pediatr netvrdí, jako ještě před desítkou let, že novorozenec nic necítí, právě narozené děti jsou stále oddělovány od matek, a pevně utahovány do zavinovaček. Novorozenec, který je pevně zabalen, vybádal v první polovině 20. stol. jakýsi ruský vědec akademik, nepláče…
Hm. Jak by se mohl vrtět, nebo dokonce (radostně) mávat ručičkami, když je má ve svěrací kazajce zavinovačky? Jak by se mohl jen plně nadechnout, když má tělíčko dokonale a velmi pevně svázané, a ve strachu, že není u maminky, by chtěl plakat, ale nejde to? Dnes už víme, že v prvních vteřinách, minutách a hodinách života se vytváří „světonázor“, tedy jestli bude vnímat život jako radost, nebo jako neustálý boj a problém, budoucího člověka na celý jeho další život. Nejen současná prenatální psychologie, ale i zkušené matky předchozích generací dobře věděly, že z plačícího existenciálně ohroženého miminka, protože (ruský, ale i český socialistický a bohužel i v dnešních porodnicích porozený) novorozenec neví, že když ho oddělují od maminky a mateřského mléka, je to „jen“ na čtyři hodiny, do dalšího kojení… vyroste niterně nejistý, a tedy nerozhodný a o sobě neustále pochybující jedinec, ke zklidnění vyžadující jakoukoliv drogu (vodku, nikotin, partu či stranu) a vnější autoritu. Tedy gubernátora, popa, cara, generála, prvního tajemníka… kteří vyřeší všechny problémy za něho.
Jinými slovy, první minuty a nekonečné hodiny ohrožení na životě, které v nemocnici, pardon, v porodnici, novorozenec prožívá, se doživotně vtisknou do struktury jeho mozku jako první program, a natrvalo změní jeho základní postoj k životu. Takto, jako mravenčí nebo včelí kukly (přičemž se mravencům a včelám omlouvám, protože jak víme z Ferdy Mravence, včelí a mravenčí chůvy se ke kuklám děťátkům chovají s velkou péčí), jsou lidská miminka oddělena od matek, a pláčí (strachy). Stresory v jejich mozcích pak cele pozmění strukturu a nastavení mozku (mimochodem, pamatuji, že „odborník“ porodník v časopise Vlasta v 70. letech uklidňoval maminku, která se ptala, co má dělat, když její novorozenec stále pláče…prý to nevadí, a klidně může plakat celé čtyři hodiny, od kojení do kojení, protože tím si prostě jen posiluje plíce (sic!)…).
Průkopník přirozených porodů a neoddělování miminek od matek Michel Odent nazval 20. století stoletím bez lásky. Tvrdím, že dávný slovanský (ruský) zvyk balit novorozeňata do pevných kukel, spojený s oddělováním miminek od matek, navíc „porodnicky“ postupně (moderně) obohacený o všechny ty lékařské zásahy, když se porod zastaví (jak by se v cizím oslňujícím neznámém dnes většinou mužském prostředí nezastavil), například nástřihy hráze, epidurální anestézie, císařské řezy na přání atd., udělal z přirozené radosti vzniku nového života (a možnosti zrození dívky v Ženu) krvavou a násilnou operaci (včetně přivítání do života plácnutím po zadečku v poloze hlavou dolů, natahování tělíčka aby je bylo možno změřit atd.). Jinými slovy, co když je „charakter“ národa dán právě způsobem, jak se staví k porodům svých příslušníků? Přestože dnes už většinou rodičky nestraší epidemie, války, netrápí hlad, poškozujeme své budoucí generace už při porodech… Člověka až mrazí, když vidí, že se v Rusku nic nezměnilo: když čte postřehy cestovatelů ze 17. století, popisující přesně dnešní poměry, konstatuje dnes Tomáš Glanc.
O čem to vypovídá? Nelze změnit svět, dokud nezměníme způsob jakým rodíme další generace. Děloha je prvním ekologickým prostředím, a jak se člověk chová k dítěti, když je ještě v děloze, tak se pak ono bude v dospělosti chovat k životu vůbec, a tedy i k sobě a k přírodě jako celku, tvrdí prenatální psycholog Peter Fedor-Freibergh. Pevnou rukou (tedy příkazy, zákazy, a tresty za jejich nedodržování) vedená společnost (kde jsou ke svobodě a volnosti původně zrození svobodní jedinci zmanipulovaní již způsobem porodu, výchovy, drezurní a ideologií poznamenanou výchovou ve školách, v armádě, v továrnách, stranách) pak nese své ovoce v podobě kriminality a diktátorských i mocenských států (jak v Rusku, tak v USA, viz níže, a jinde): Tam, kde člověk od úředníků, policistů, soudců a často i učitelů a lékařů může čekat jen to nejhorší, formuje se směs rezignace a agresivity jako odpověď na neúctu k lidské osobnosti. V Rusku to člověk zažívá na každém kroku… Rusko je tragická… civilizace. Stoupá počet nadaných lidí, kteří se odtamtud stěhují, protože míra hulvátství, korupce a zvůle státní moci, znásilňující soudy i média, je pro ně nepřijatelná, konstatuje současný stav rusista Tomáš Glanc.
A nejen Rusko. Čtenář mi poslal americký „výpisek“: „V dnešní době se těhotenství bere jako nemoc, kterou by žena bez patřičné lékařské pomoci nepřežila. Jedna věc mě stále udivuje. Bible říká, že rození dítěte v bolesti je Evin trest za to, že snědla ovoce ze stromu poznání a neuposlechla Boha. Indiánky ten příběh neznaly a neměly strach z toho, že porodní bolesti jsou hněv boží, a tak necítily příliš velkou bolest. Koneckonců mysl a tělo nejsou od sebe odděleny. Je to jeden celek. V co věříme, to se stane samotnou podstatou našich buněk. Za dávných časů se na této zemi rodily naše děti přirozeně a s láskou. Většina dnešních dětí se rodí ve sterilním, chladném a řekl bych naprosto nevhodném prostředí moderních nemocnic… Stát Kalifornie zadal v roce 1979 studii zabývající se hledáním kořenů násilí v americké společnosti. O tři roky později byly zveřejněny výsledky. Zpráva uváděla, že „hlavní a nejpodstatnější příčinou masového nárůstu násilí v Americe bylo násilí páchané na novorozencích a matkách během porodu,“ říká v knize Ten který loví jeleny (1998) fiktivnímu bílému mladíkovi indiánský stařešina (respektive spisovatel Kurt Kaltreider, zabývající se matematickou teorií hodnot a také ochranou původní indiánské kultury).
Jistě, něco se (i když deset minut po dvanácté) pomaloučku mění. V jihlavské porodnici právě vymalovali nemocniční pokoje a nabízejí rodičkám porod „jako doma“ (přičemž operační sál je na téže chodbě), a ministr zdravotnictví plánuje navýšit kompetence porodních asistentek. Jenže niterná potřeba autority (vlády primářů a bílých plášťů), přes rostoucí počet článků o tom, že to jde i jinak, je stále neotřesitelná. „Jsem si jist, že za několik let nám lékaři s velkou slávou oznámí, že rodit se má a dá také jinak. Jenže, pokud to nezměníme, oni si, právě tak jako v případě DDT, jen umyjí ruce a přepíší učebnice. Ale nám všem, kteří jsme, kdybychom byli porozeni s úctou a pokorou k životu (ne k plánu mezd a jednomu zfalšovanému ukazateli), tedy přirozeně, mohli být např. daleko inteligentnější, zdravější, tolerantnější, ekologičtější a soucitnější, zbudou, tak jako po DDT, na celé další generace jen oči pro pláč a hory starostí, jak se vypořádat s individuálními i celospolečenskými důsledky stávajícího a tvrdohlavého porodnického „sociálního inženýrství“, napsal jsem na přelomu století (a na internetu zveřejnil v roce 2006)… ve většině českých porodnic (a u většiny porodníků) se přes kosmetické změny stále nic moc nezměnilo.
Hm. Když jsem (v naději, že se něco příchodem jiné ideologie změní) v tomto duchu psal podobné články na internet v polovině 90. let min. stol, psaly mi ženy rozhořčené a někdy i sprosté dopisy, co si to dovoluji… přitom mé články jen citovaly zahraniční zdroje, a byly vždy uvedeny a zakončeny řečnickou otázkou „Co když… (mám pravdu)? Dnes už (až na několik napravených vlastní zkušeností) nepíší.
A tak se opět a naposledy ptám: Co když přechod od světa zvůle státní moci a diktátorů a generálů a válek a agrese, ke světu tiché radosti původní podstaty mateřství, tedy od operací v porodnicích (s následnou podvědomou potřebou autority) k pečujícímu stavu něžného hlazení a dotýkání přirozeného mateřství a porodu (a následnému životu plného lásky, respektu a zdvořilé ohleduplnosti k ostatním) nevyžaduje nic jiného, než přiznání, že jsme spolu se soudruhy z Ruska (a NDR) udělali vážnou chybu, a z toho vyplývající změnu myšlení rodiček a především porodníků a celé společnosti?
P.S.: Za foto z porodnice v Rostovu nad Donem z roku 2006 (!) děkuji Martině Hynštové.
P. P. S.:
