O tom, že rozhodující (pro prakticky vše, co děláme, co hodláme udělat, i o čem zatím jen sníme) je úmysl (samozřejmě, měl by být pozitivní), jsem psal a mluvil od 70. let. Tehdy jsem také v rámci přednášek často zmiňoval (abych povzbudil), že když má někdo fotografickou paměť, a nikdy nezapomene, co jednou četl, tak teoreticky má fotografickou paměť každý z nás. Každý z nás, jak dnes tuší neurovědci, má v paměti každou vteřinu svého života – až na to, že jsme (jako často ve svém počítači) dávno zapomněli názvy většiny souborů a tak k nim nemáme přístup. I paměť a úmysly se ale dají, i v důchodcovském věku, trénovat, i osvícení (která máme každý v zadání svého mozku) se dá dosáhnout.
Dnes víme, že mozek, aby ušetřil energii, programově a systémově zapomíná (vytěsňuje co není důležité, nebo co bylo emočně negativní), a ztrácí, co neopakuje. Jenže právě příklady těch, kteří si navždy zapamatují, co jednou přečetli, nebo kteří vidí zvuky nebo slyší barvy, nebo kteří se vyléčili (nebo změnili geneticky dané rozměry svého těla, jako každý kulturista), nebo kdysi náhodně začali léčit a tím, že v tom pokračovali (že to trénovali), a dokázali po letech skutečně zázračně léčit druhé, dokazují obrovskou moc soustředěné a determinované mysli.
Ono odhodlání na počátku Cesty je, kromě vytrvalosti a umanutosti, oč tu běží. Každý máme, a to opakují všichni moudří všech věků, protože to znají z vlastní zkušenosti, co zasloužíme. Přesněji, o co jsme usilovali a co jsme si pilnou dlouhodobou prací nacvičili a zasloužili. Někdo jen kritiku a problém (protože vnímá svůj život jako problém), jiný radost. Jinými slovy, když (jakkoliv nevědomě) trénujete negativní úmysl tím, že vše (i svůj život a děti a přátele a okolí a stát) kritizujete, také se (samozřejmě negativním způsobem) vyplní: stačí se porozhlédnout kolem sebe a podívat do novin a na televizní zprávy. Navíc negativními slovy a myšlenkami zdrogovaný mozek (místo endorfinů si zvykne na adrenalin) nefunguje, protože tělo i svaly reagují stažením, obranou, očekáváním problémů… všichni jsou pak vyčerpaní a diví se, jakože zrovna oni mají takovou (životní) smůlu…
V polovině 70. let jsem začal usilovně studovat zen buddhismus původně jsem začal cvičit jógu, a objevil jsem duchovnost, ale také zjistil, že v našich končinách by mi trvalo desítky let, než vyčistím tělo a posléze i mysl… a že když se (as mým charakterovým a genetickým naprogramováním) vrhnu rovnou na mysl, snad se mi podaří zvládnout i tělo. A taky jo… Po zklamání v Japonska (tamější mistr mou ego mysl zklamal, ale po těch letech usilovného zazenu jsem už byl připraven a rozhodnut, a toho pravého jsem našel vzápětí, v roce 1980 v Polsku… a o rok později, na jednom týdenním seššinu, jsem po celonočním sezení navíc vyluštil pár kóanů a prošel u mistra: popisuji to v knize Český zen).
Byl jsem tehdy, aniž jsem to tušil, v sedmé, duchovní čakře, a rozhodnut svá „studia“ duchovnosti završit (rozhodl úmysl, respektive jeho síla). Zatímco ostatní seděli vlažně, nebo pozici (a vnitřní úsilí) flinkali, já nějak intuitivně (tak jako vícekrát v životě a později stále častěji) věděl: kdy, když ne tehdy a tam? Mé úmysly byly právě k tomuto okamžiku dlouhodobě namířené, a vše, co jsem dělal (samizdatové překlady kóanů, základní zenové literatury atd.), podporovalo právě onen původní úmysl dosáhnout osvícení (vhledu).
Mimochodem, zatímco při vydávání MAN (a BARAK) mi tehdejší šéfredaktor vyčítal, jak to a proč píšu tak složitě, a že tomu jeho sekretářky nerozumí (a já se pak až donedávna i v blozích nějakou dobu snažil psát srozumitelně), výhoda úmyslu žít jako by každý den byl ten poslední) je v tom, že mohu jakékoliv ohledy na budoucí (dnes bulvárem a ženskými časopisy tak zpohodlněné) čtenářky a čtenáře vyhodit z okna „úmyslu“…
Copak je náhoda, že miliony řidičů dojedou v pořádku a bez nehody na místo určení? Síla jejich úmyslu a absence pochyb (které by to jakési jinak a většinou nevědomé a tedy automatické působení na kvantové vakuum oslabily a rozdrobily)? Copak není logické předpokládat, že právě tak fungují i další úrovně našich životů? Copak je náhoda, že americký sen stát se prezidentem, si někteří kluci opravdu splní?
Když se až na genovou a kvantovou úroveň dokáží dostat (tak jako ve snu, jen pomocí již tolikrát natrénovaného, a tedy silného úmyslu), jen s pomocí spouštěčů, jako jsou ayahuasca, halucinogeny, drastická smyslová deprivace nebo dlouhodobé přeprogramovávání mysli a tedy mozku, který se jaksi, po usilovné delší práci, přestaví, třeba meditací nebo zpěvem manter atd.), šamani a léčitelé, tak potenciálně bychom to, s patřičným tréninkem a především patřičně silným úmyslem, dokázali každý z nás. Mozek a mysl pracují jako stále lépe vyleštěná a opracovaná čočka, která dokáže, jako mikroskop, nebo naopak dalekohled, myšlenku zmenšit nebo zvětšit do žádaného měřítka (mozek je přitom i v tomto ohledu primitivní, jako počítač: patřičně zesílí, či zmenší, jak to pozitivní, tak to negativní)… nebo jako přepínač vln na tranzistorovém rádiu: ze středních vln (běžného lidského měřítka), protože zákon interference, a tomto případě rezonance, a hlavně oktávy, platí v mikrosvětě i makrosvětě, na velmi a ultra krátké vlny rozměrů molekul nebo dokonce atomů či kvarků světa kvantových přeskoků, nebo naopak velmi dlouhé vlny galaktických akordů zázraku symfonie jménem vesmír.
Proto jsou tak důležité osobní příklady (a precedentní pokusy pionýrských průzkumníků): že to jde. Jako kluk jsem miloval v zimě prorážet první stopu při sjezdu po kolmých stěnách bývalé pískovny, na jejíchž hranách vítr navál převis závěje a bylo nutno jej riskantně ale o to vzrušivěji prošlápnout a prorazit tak stopu, po které se už dokázali spustit i další klukovští lyžaři.
Proto jsou tak důležité maminky, které v těhotenství sní o tom, že porodí učitele nebo spisovatele, a v dospívání pak své syny chválí a chválí… a pěstují tak v nich a trénují sílu úmyslů… Mám na mysli úmysl budoucích úmyslů: ten těhotenský připravuje půdu a cestu tomu výchovnému a o dvacet třicet let později těm v další generaci realizovaným. Proto jsou tak důležité nadšené učitelky (a zdravotní sestřičky a chlapce a mladé muže tak inspirující dívky a manželky)… a proto dnešní česká společnost nefunguje na většině z běžně téměř automaticky fungujících úrovní (běžná reakce současných příliš zbrkle a rychlokvašeně emancipovaných a v luxusu a pohodlí žijících žen je „ať začnou s nápravou muži!“: popleteny nezvládnutými hormony a iluzorní reklamou na instantní štěstí bez úsilí už rezignovaly na své téměř božské poslání (z)měnit společnost tím, že pozitivně změní (neustálou pochvalou, ne kritikou) své syna a muže).
Přitom mladým mužům stačí trénovat nejen bicepsy, ale také síly (pozitivních) úmyslů (třeba správně dospět a najít tu správnou pozitivní usměvavou a tedy krásnou ženu), a mladým ženám stačí poslechnout své genetické zadání a (informovaně a s pozitivním úmyslem) svým mužům i světu porodit a vychovat příští buddhy…